čtvrtek 16. února 2017

Jáchyme, hodíš ho do stroje?


Když jsem byla malá, zdálo se, že odpověď na otázku, zda přežijeme rok dva tisíce, je tak vzdálená, až je nemístná. Rok dva tisíce? To přece budeme chodit všichni ve skafandrech a jíst amarouny a budeme dospělí! A všude budou barevně blikat žárovičky počítačů.

Měla jsem tehdy jistou, i když vágní představu o své pokročilé dospělosti, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by počítač mohl blikat jinak než žárovičkami, natož že by mohl blikat u nás doma. Počítač je přece veliký jako stodola a kromě světýlek a barevných čudlíků k jeho lexikálně-sémantickému okruhu patří ještě sjetiny (na jejichž zadní strany se dá skvěle kreslit) a děrné štítky, které učitelka dějepisu Veverková používá ke svému rafinovanému ústnímu zkoušení z letopočtů (neptejte se jak).

Na gymplu několik kluků o přestávkách velmi hlasitě diskutovalo o kompjůtrech, vyslovovali ten výraz podobně, jako náš zeměpisář říkal šikegou, a tvářili se přitom nadmíru tajemně a důležitě. Pamatuju se, že jsem někdy měla chuť na ty jejich mikroprocesory šlápnout, ať už je to, co chce.

Na fakultě jsme absolvovali jednosemestrální kurz informatiky (asi se to jmenovalo jinak), který spočíval či spíš spočinul v jednorázové exkurzi, během níž jsme stály (ano, my holky) ve dveřích a mladý asistent počítačových věd mávl směrem do místnosti a pravil zhruba toto: Zde, vážené kolegyně, se nachází počítačové centrum naší fakulty. A toto není televizor, nýbrž monitor, tak radši na nic nesahejte, stálo to strašný prachy, ať se tomu něco nestane!

Z toho vyplývá, že když jsem si v roce 1996 koupila svůj první, repasovaný, přesto ukrutně drahý počítač, byla jsem co do informovanosti o informatice čistá jako slovo Boží.

Jaké to však bylo dobrodružství! Už jen propojit všechny ty jednotlivé konektory a pak trnout, jestli se monitor (nikdy ne televizor!) vůbec rozsvítí... Díky mnohým přátelským radám (díky, Stanislave, díky, Františku, díky, mí milí počítačově gramotní žáci, především ty, Pete!) jsem se vcelku rychle zorientovala v dosovských příkazech a můj virtuální život začal růst a košatět.

Takže dnes, kdy se už kolikátý den za sebou snažím prokousat se přeplněným harddiskem starého laptopu (na snímku ten vlevo) a s minimálními ztrátami důležitých dat převést jeho obsah do počítače nového (na snímku ten barevný), nostalgicky vzpomínám na prázdných a obrovských repasovaných 250 MB, kdy bylo jen a jen na mně, abych vytvořila strukturu adresářů a složek, a kdy jsem se nemusela brodit blikajícími předpřipravenými ikonkami všech těch heureca a mall a store a killer instinct, na které člověk musí nejprve kliknout, aby se ujistil, že nemaže nějaký zásadní systémový soubor, a pak užít velmi silné zaklínadlo, aby se jich (aspoň dočasně) zbavil.

Ale ta grafika! A ten tichý chod! A výkonná baterie! A podsvícená klávesnice! Óóó!

Díky, Jáchyme, díky moc!

12 komentářů:

  1. Krásně a vtipně napsáno, opravdu jsem se pobavila... :D
    My jsme měli v páté třídě jednu hodinu za půl roku v počítačové učebně... byly to tehdy ty černobílé malé přenosné televize (oranžové a šedé), k nim napojená klávesnice a z velkého počítače, který zabíral celou místnost, jsme všichni na těch černobílých telkách viděli to stejné... :) dvacet minut trvalo, než se to celé nastartovalo, pak jsme se u klávesnice střídali (3 lidi na jednu klávesnici) a po deseti minutách se to muselo vypnout, aby se to nepřehřálo... :D :D :D - a byli jsme nadšení, co za úžasný přístroj jsme si to vyzkoušeli... :)
    Pěkný dny s novým "strojem"!
    Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  2. :-D
    Mmch. když napíšeš "neptejte se", tak mě to začne hrozně zajímat. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastně nevím, bylo to nějaké kouzlo. Co jsme se našpekulovali, jak to vlastně měla vymyšlené... Z těch děrných štítků vyrobila jakési šablony a ty kladla na naše odpovědi, takže stačil jeden pohled a viděla, kolik chyb jsme udělali, a podle toho se pokračovalo nebo nepokračovalo v ústním zkoušení. Ještě teď mě z toho bolí žaludek. Veverková byla velice masivní a prchlivá metrnice, ale na rozdíl od jiných velký charakter. Takovou úču bych mnohým žákům velmi převelmi doporučovala, protože je mnohdy lepší dostat po hubě včas než si v dospělosti zadělat na kriminál :-)

      Vymazat
    2. Prchlivá a masívni maternice!
      Použijem to vo svojej nedeľnej kázni:-))))

      Vymazat
    3. Pozor, metrnice je úplně něco jiného než maternica! Metrnice sice obvykle maternicu mají, ale slovo nevypovídá o jejich anatomii, nýbrž o jejich razantním přístupu k okolí :-D

      Vymazat
  3. Och,ach, ouvej - jak velmi rozumím. Hodně věcí jsem se musela na počítači naučit svou pílí a i nyní mnohdy musím volat sos na syna, aby mamince přišel pomoci. Bojím se sama něco stáhnout když to na mne mluví anglicky, protože nerozumím :o) - moje chyba. Před třemi týdny zakoupen první notebook (mami uvidíš, zvykneš si a bude se ti to líbit), vše stáhnout ze starého PC, nové Windows 10 z mých oblíbených XP a to bych mohla jmenovat dál a dál...Ale jsem na sebe pyšná :o))
    Stále se učím něčemu novému, tak snad hned tak nezakrním.
    Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to žádné ouvej, je to náramná zábava. Kdybych byla dnes mladá, nejspíš by mě bavilo studovat právě informatiku.

      Vymazat
  4. Moc tomu nerozumiem, ale gratulujem:-)
    PS: V prvej a poslednej práci som pritom programovala integrál!

    OdpovědětVymazat
  5. Já byla představena nakouslému jablku, a to mi rozumí. Řekla bych, že přímo předvídá, jakou pitomost provedu a hned navrhuje řešení průšvihu. Když mne ale posadíte před jiný stroj, nevím vůbec, která bije.
    Užijte si nového notebooku. Nebo, ja říká naše babi "not book-u". (Nevědomky vyvinula výraz, který vystihl podstatu věci. Mimochodem, znáte knížku Digitální demence od Manfreda Spitzera? Vřele doporučuji!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naše holky mají také jablečné počítače a libují si. Já ovšem potřebuju být kompatibilní se spoustou dalších variant Wordu, takže se k nim přidám až jednou, až zase budu číst pro potěšení, ne za peníze :-) Digitální demenci neznám, ale po bojůvkách s mikrosoftím velevstřícným (rozumějte vlezlým) prostředím se docela divím, že ještě nevypukla pandemie. Nebo vypukla a já jsem si jí prostě jen nevšimla :-D

      Vymazat