Jo! Hej!

 

Federální kriminální ústředna pátrá...

 Je těžké zdržet se škodolibosti při takovémhle titulku :-)

Na prasklý hrát!

 

Argumenty ad hominem jsou nefér, kupříkladu: neumí čéésky, neumí čéésky!

Čeština je objektivně těžká, má jednu z nejobtížnějších gramatik v Evropě. Ne každý se dokáže naučit česky. Kdo pochází ze zcela vzdáleného jazykového rámce (UFO), má obvykle s češtinou velký problém. Kdo přichází naopak z velmi blízkého jazykového rámce (poslední československý socialistický prezident), může mít s češtinou dokonce převeliký problém. A tomu, kdo postrádá jazykové nadání, mnohdy ani dlouhodobý pobyt nepomůže: vlastní jazyk zapomene, adoptovaný se nenaučí. Neměli bychom se posmívat lidem, kteří češtinu lámou nebo upadají do uširvoucí husákovštiny. Pokud ovšem se oni sami pořád nade všemi nevytahujou svejma zatracenejma jazykovejma schopnostma, žeano.

I když zrovna tohle mně na celé té věci, že výše vyobrazený míruje na prasklý hrát, dere ze všeho nejmíň.

Dnes je ten slavný den...

 

... kdy k nám byl zaveden pevný internet.

Konečně.

Provizorium je u konce, přinejmenším provizorium tohoto typu. A marné nadále budou výmluvy na nepohodlné mobilní připojení, neohrabaný mobilní bloger a na nedostatek času.

Blog se (snad) vrátí tam, kde býval, totiž k nepravidelně deníkovým záznamům o kolomažnické zahradě, háčkování a tak vůbec.

Všechno je jinak

Ten šátek je modrožlutý a patřil k šatům, které už nemám.

Podvečerní slunce jeho barvy vidí jinak a mate smysly. Prostě doba postfaktická jako vyšitá.

Koronavirová epidemie je na ústupu, což se bohužel nedá říct o Rusku.

Rodina našeho Andreje je konečně v bezpečí v Praze, dalších 44  milionů Ukrajinců nikoli.

Dočkali jsme se moc pěkných časů.

Po

 
Vánoce 21  jsem regulérně a kompletně prospala.

Jakože zcela.

Snad bude v novém roce líp.

Pan prezident

 

Venku je lezavo, prší, div ne listopad, jsem nastydlá a nemůžu na zahradu. Zdá se, že nazrál čas na filipiku proti panu prezidentovi. Čas na filipiku, která nebude o konkrétním prezidentovi (ze všech nejméně o prezidentovi ČR), ale o autorech psaných textů, kteří ve svých textech vytrvale či jen sporadicky užívají výraz pan prezident, a to především a zejména ve vztahu k prezidentovi ČR. 

Oč tedy jde? Jeden příklad za všechny, sobota 10. 10: 2020, reflex.cz: Přestaňte krmit pana prezidenta Zemana (Karel Steigerwald). Pokaždé, když čtu text autora, o němž se lze domnívat, že nepatří k voličům současného prezidenta, zarazí mě užití výrazu pan prezident v běžné větě. Proč to autor dělá? Proč to proboha dělá?!

Nevzpomínám si, že bych někde četla, že promluvila paní královna Alžběta II. Nebo že audienci udělil pan papež František. (Veličenstva a Svatost ponechme pro speciální příležitosti diplomatického rázu.) Ani pan prezident Macron nelétá často na zahraniční návštěvu, obvykle občanské společnosti stačí pouhý prezident Macron. Stejně tak kancléřka Merkelová, Angela Merkelová, nebo dokonce jen Merkelová. S paní prezidentkou Čaputovou se v textech sice tu a tam setkáme, možná ovšem spíš jako s jemným projevem přeshraničního obdivu/závisti.

Proč tedy pan prezident Z.? U mluvčího Ovčáčka to je naprosto pochopitelné, podobně u prezidentových obdivovatelů. Ale u ostatních? Copak nestačí napsat prezident? Kolikpak jich máme? Nebo prezident Z. či prezident M. Z., když už je kvůli kontextu zapotřebí odlišit prezidenta od prezidenta. Je to snad poslední ozvěna starého mocnářství? Nebo úcta k funkci? Ano, opravdu? Dobrá, někdy možná ironie... 

Představme si, že nám zatéká do domu a je třeba, aby přišel pokrývač a s naší střechou podnikl něco zásadního. Naše vyjádření o věcech budoucích může znít mj. takto:

Střechu nám spraví pokrývač Novák z firmy Zastřešeno. Neutrální, a přitom dostatečně zdvořilá formulace, nic proti ničemu. Podobně tedy: Věnec k pomníku padlým položil prezident Novák.

Střechu nám spraví pan Novák, pokrývač z firmy Zastřešeno. Opět neutrální formulace, ovšem, aha, forma je poněkud knižnější. Podobně tedy: Věnec k pomníku padlým položil Jan Novák, druhý přímo zvolený český prezident.

Střechu nám spraví Novák ze Zastřešeno. Nováka známe, je to soused, chodili jsme s ním do školy. A nebo jsme hulváti, to je druhá možnost. Tato varianta je ve formálním písemném styku (velmi) nevhodná: Jako poslední z prezidentů se na ceremoniál dostavil Novák z Prahy.

Střechu nám spraví pan pokrývač Novák z firmy Zastřešeno. Pan pokrývač Novák má zlaté ruce, to je přece fachman, vždycky si očistí boty o rohožku a nikdy se nezapomene optat na babiččino zdraví. A nebo jsme prostě jen velice zdvořilí. A zde, hle prezident-tatíček verze 2.0: Nakonec milovanému panu prezidentovi zazpívali prvňáčci ze ZŠ TGM.

Rozdíl jasně vidíte. 

Celý současný prezident republiky. Nebo ne?

P. S. Nejenže tu není řeč o Jejich Veličenstvech, ale ani se tu nejedná o oslovování. V takovém případě jedině pane prezidente nebo vážený pane prezidente. Vždy je možné se odvolat na fatickou (není to překlep) funkci jazyka.

Pravidla

Dlouho jsem tu nebyla...

A asi bych tu nebyla ještě nějakou chvíli (důvodů celá kopice), kdybych byla nečetla tenhle článek v HN a kdyby mě to nenadzdvihlo podobně/jinak jako tenkrát v Tate. 

Petra Hůlová: Cancel culture − Semafor na majáku. Má spisovatel právo psát za jiné?

Hospodářské noviny, 11. 9. 2020

Přespříští rok to bude dvacet let, co vyšel můj první román Paměť mojí babičce. Byl přeložen do mnoha světových jazyků, prodalo se několik desítek tisíc výtisků, vyhrál cenu Lidových novin Kniha roku i cenu Magnesia Litera za debut. Román se ve své době dočkal komerčního i pozitivního kritického ohlasu. Tehdejší česká literární kritika vyzdvihovala originální jazyk, přesvědčivost příběhu a čtivé přiblížení života v Mongolsku, kde jsem rok žila a předtím i poté studovala mongolistiku.
Proč o tom teď píšu? Protože je to příklad textu, který by se dnes díky změně vnímání spojené s cancel culture setkal s úplně jiným přijetím a na západ od nás, zejména v USA, by možná jen těžko hledal nakladatele.
Co to znamená teď a tady? Prakticky třeba to, že z důvodů, které rozvedu za chvíli, je tento text možná brzkým kandidátem na stažení z knihoven či minimálně ze seznamů doporučené literatury na středních školách. A nejen to. Znamená to také, že desítky předních recenzentů, kteří o knize během let psali, si nevšimli jeho zcela evidentních problematických míst, respektive v intencích cancel culture zcela zásadních nedostatků.
Cancel culture mě tu zajímá jako zážitková expedice. Ocitnout se na vlastní kůži uprostřed změny paradigmatu má, pokud ze sebe člověk dobrovolně udělá terč, jistě nepopiratelné perverzní kvality. A být svědkem rození nového způsobu přemýšlení je bezesporu fascinující. To, jestli si jej pojmenujeme jako krok vpřed, nebo blbnutí, je pak jen otázkou našich priorit.
Jen pro shrnutí: zmíněný román Paměť mojí babičce je mnohohlasem pěti žen Mongolek, které v něm každá jinak vyprávějí o svém životě v rodné zemi. Jejich hlasy v první osobě skládají dohromady obraz života jedné rozvětvené mongolské rodiny.

Ukradený příběh

Kritické zrcadlo románu v intencích cancel culture mi poprvé nastavily před třemi lety mé americké studentky, s nimiž jsem v rámci semináře současné české literatury v anglickém překladu román probírala. Co to má znamenat − Evropanka hrající si na Mongolku? ptaly se. Jak můžete v první osobě vyprávět příběh ženy z jiného etnika, zvlášť pokud vy jste privilegovaná bílá Evropanka a ony Mongolky? Americké studentky mě obvinily z toho, že jsem se na mongolských ženách dopustila kulturní apropriace, jinými slovy, že jsem si bez jejich vědomí přivlastnila jejich příběhy. Jejich osudy, o kterých jako bílá Evropanka přece ve skutečnosti nemohu nic vědět, natož si troufat o nich napsat román. V hustém vzduchu učebny visel jako gilotina nevyřčený dotaz, jak je možné, že mi něco takového jako autorce nebylo/není trapné, v druhém sledu, proč mají ony, mé americké studentky, takovou blbost číst a ve třetím: jak dlouho budou takové blbosti ještě vycházet, respektive logicky, že by se neměly tisknout.
S kritikou z kulturních pozic jsem se do té doby setkala jen v jedněch mongolských novinách, kde o mé knize krátce po vydání v roce 2002 vyšla recenze. Recenzentka v ní vytýkala zobrazování negativních aspektů života v Mongolsku, jako jsou např. chudoba a prostituce, s tím, že o takových věcech by cizinka psát neměla. Proč zobrazuji mongolskou ženu jako prostitutku? Jsou snad všechny mongolské ženy prostitutky? A jsou snad všichni Mongolové chudí? Co když si něco takového budou myslet čtenáři té knihy v Evropě? běželo recenzentce možná hlavou. Cítila se zraněná a dotčená.
Tehdy mi to přišlo hloupé, a navíc usvědčující pisatelku z toho, že nemá nejmenší ponětí o tom, co je to literatura. Nepsala jsem přece žádnou brožuru pro cestovní kancelář, myslela jsem si. Měla jsem za to, že autor může zachycovat cokoli − a nejenže může, ale dokonce má povinnost činit tak bez jakýchkoli dalších ohledů. Bez příkras a svobodně. Tenkrát mi kritika v mongolských novinách přišla k smíchu. Teď už ne. Přituhlo a manévrovací prostor nás autorů se výrazně zmenšil. Dnes již umělecké dílo nesmí jen tak někoho urazit. Zvlášť pokud je autorem Evropanka a píše o lidech z Asie. Hrdlo mi stahuje ledová smyčka defenzivy. Tahle nová přísnost je pokusem nahradit mizení uměleckých kritérií. Klíčem k odpovědnosti autora jsou přitom právě ona.
Mou ambicí bylo samozřejmě tvořit věrně, a ne ledajak. Snažila jsem se vytvořit románový svět, který bude co nejorganičtěji vyrůstat z prostředí, jež jsem poznala a studovala na vysoké škole. Jenže to je dnes málo. Dnes již nestačí, že "reálie sedí", citlivost mnohých se přesunula k postavám, které jako by přestaly být pouhými literárními figurami. Přestaly ožívat jen při četbě, ale ožívají doslova prostřednictvím svých advokátů z řad kritiků či čtenářů. Hlásí se o svá práva. A jejich advokáti mají představu o tom, jak s nimi má být zacházeno, a vyžadují její dodržování.
Mé americké studentky z předních amerických univerzit to pojmenovaly jasně: ve své knize jsem si přisvojila mongolskou identitu, na což nemám nárok. Mluvit hlasem Mongolky byla podle nich nejen nebetyčná troufalost, ale v podstatě zneužití marginálního hlasu, který jsem bezostyšně zcizila a vdechla mu svou eurocentrickou a zcela vlastní podobu.
Hledám, jak vybruslit z obvinění, které dříve či později zazní od nějakých mladých českých bohemistů. Celé to ilustruje současné literární klima na západ od nás a jeho nové chápání literatury. Je to jen otázka času, než to sem dorazí.
Uznávám, že příběh z Mongolska napsaný v první osobě Češkou je poněkud zvláštní. A přestože román vyšel i v několika překladech, je třeba dodat, že tohle mátlo i některé zahraniční nakladatele, ale co?
Prostě jsem si představila, že jsem těmi mongolskými ženami jednou po druhé a co bych dělala a cítila, jak bych myslela, sumíruji si předem odpověď ohledně toho, jak můj román vznikal. Příběh se mi postupně skládal sám prostřednictvím empatických vhledů do postav vypravěček. Vím, že to zní chatrně a troufale, to zní i mně. Ale co jiného je psát?
Nejspíš i mě by víc zajímal příběh z Mongolska od Mongola než od Evropanky, která si na Mongolku jen "hrála." Ale lepší něco od Češky než vůbec nic, no ne? V té době rozhodně v mongolštině nebo v jiném evropském jazyku podobný román neexistoval. Nebo lepší nic než román od Češky, která čtenářům jen plete hlavu svým mongolsko-českým neautentickým předstíravým koktejlem?
Ano, Paměť mojí babičce je text, který je kulturně přes koleno. Ke čtenáři nepromlouvají mongolské vypravěčky, ale mongolské vypravěčky prohnané českou autorkou, postavy, které logicky vypovídají nejen samy o sobě, ale také o autorčině představě o nich a o jejich mongolské mentalitě. Inspirací k oné komplikované mongolské rodině plné nevlastních sourozenců pak navíc byla i moje komplikovaná rodinná situace doma v Česku, což jsem často zmiňovala v rozhovorech.

Vcítění, nebo krádež

Neboli o čem román Paměť mojí babičce vlastně vypovídá? A měla jsem právo "hrát si", že jsem autentická Mongolka? Mé americké studentky by neváhaly s odpovědí, že neměla. Řekly by, že je to ukázka nadutosti bílé ženy. A čeští recenzenti? Konstatovali by dnes, že mi naletěli? Omluvili by se za tu téměř dvě dekády starou vlastní slepotu a ukázkově mi vyčinili? Trvali by na tom, že román četli i s jeho českou metarovinou, jakkoli nepovažovali za nutné zmínit tuto vrstvu ve svých recenzích? Spláchli by to celé s tím, že jsem pro ně jakožto mongolistka byla vlastně Mongolkou? Nebo prostě jen že byla jiná doba?
Ale nejde jen o Mongolsko a odlišnost kultur. Jde o něco mnohem obecnějšího. Za chvíli se budou ptát, co dává autorce právo myslet si, že ví, co cítí stárnoucí muž, jak vidí slepé dítě, obecně druhé pohlaví nebo pes při letu na Měsíc? A přesto je právě takové na ničem se nezakládající sebevědomí ohledně si­tuací, které autor sám nezažil, a přisvojování si identit postav, jejichž prostředí nežil, základní podmínkou tvůrčí činnosti. Psát rovná se troufalým způsobem si svobodně přivlastňovat svět. Psát znamená bezohledně si nárokovat právo za něj po svém zcela svobodně hovořit. Riskovat, že to bude nepřesvědčivé, že to bude umělecky či myšlenkově impotentní hra, riskovat, že se to někoho dotkne a zraní ho to, že to bude plné stereotypů a předsudků. Číst je nebezpečné, to jste nevěděli? A zodpovědnost autora je pouze umělecká. Riskuje selhání na všech frontách, a to bez jakéhokoli oprávnění se všech těch troufalostí dopouštět.
A tak tuhle surovou literární hru bez pravidel mnozí kritici a čtenáři chtějí zcivilizovat. Hrát hru bez pravidel? Co je to za nesmysl? Každá hra je přece musí mít. Kultivuje ji to. A máme na světě cancel culture. Bitvu za pravidla v kultuře pod vlajkou férovosti a emočního bezpečí a s pořádnými tresty. Však proti semaforům na silnicích lidé také nejdřív demonstrovali a teď si provoz bez nich neumíme představit, řeknou. Takže nechť je bezpečno i ve vodách literatury, dodají. Nechť ani zde nedochází k nevítaným srážkám, žádným mentálním a emočním úrazům, k žádným špinavostem a podpásovkám. Cítit se uražen či zraněn si přece žádný čtenář, kultura ani pohlaví nezaslouží, podotknou. Zvlášť když právo tenhle diskomfort způsobovat autorům, jak už bylo řečeno, nikdo nikdy nedal. Takže vzít jim ho znamená jen důsledně připomínat, že ho nikdy neměli. A kdo to nechce pochopit − nechť jednoduše není.

Karanténa, den 51

Můj medvěd Valentýn, riziková skupina 50+.

Maminka vykrámovala ze dna skříně mou dávnou krabici na pohlednice (původně švýcarská čokoláda) se sebranými ostatky mého dětství. 

Ten obrázek s Fantomasem mi spolužáci kdysi těžce záviděli.

Níže podepsaný ředitel gymnázia se mnoho let poté stal mým kolegou.

Jeden ze záchvatů

První puzzle jsem dostala asi jako pětiletá. Byly z Anglie od maminčina bratrance-emigranta, dítě sedělo na oslovi a vybízelo ho k jízdě mrkví zavěšenou na prutu. Vydržela jsem je skládat donekonečna.

Další z puzzlových záchvatů mě  dostal těsně před maturitou. Podstatnou část svaťáku jsme s tátou strávili nad hromadou maličkých puzzlíčků a vedli řeči o chemii. Skládali jsme majestátní buk v podzimním lese. Pět tisíc stejných oranžových kousků.

Honzu puzzle také bavily a mě těšilo ho pozorovat, jak skládá. Teď mě baví koukat na Melichara, má úplně jiný systém než já.

Před Vánoci se v blogu u Ginny začaly objevovat půvabné puzzle, mj. s obrázky Charlese Wysockého. Jasné pokušení, ale dala jsem tomu čas. Nakonec jsem neodolala a začala pátrat na netu, jenže cena, resp. cena za dopravu, mě poněkud odradila. Ještě že tu je jigsawplanet.com...

Než poskládám všechny elektronické verze Wysockého, snad si ušetřím na velkou škatuli, třeba tuhle. To mě na nějakou dobu vyléčí.  

Chvilku

Včera jen chvilku.
Dnes o tom přemýšlím víc.
Zítra možná začnu něco dělat. A co vy? Přidáte se?

Sobota v paWWWučině

Ráno mě probudilo toto.

Celý den foukalo a sněžilo a svítilo slunce a pršelo a zase foukalo s takovou vehemencí, že jsme se s meluzínou usadily u kamen, každá na jiné straně pochopitelně, a věnovaly se skučení.

Proč povývala meluzína, to nevím, ale mně padal internet, vstával, klátil se ve větru a opět padal. Docela k vzteku, když si člověk vyhradí brouzdání sítí jako hlavní, ne však prokrastinační program dne.

Přesto tu jsou dílčí úspěchy, a to ještě není sedm večer...

Podařilo se mi oddělit FB Petru od FB Šálivé společnosti. Ještě nějakou chvíli poběží paralelně vedle sebe a pak se uvidí.

Z prachu zapomnění jsem vyhrabala háčkovací blog a na papír si píšu poznámky k novým webovkám.

Přátelské prostředí miliardy webových šablon, přičemž jedna jako druhá i třetí, mě dohnalo až k wiki, resp. tiddlywiki. Háčkovací slovník, to by se mi fakt líbilo, jenže můj počítač protestoval (přátelsky!) a já jsem na nějaké dohadování v angličtině líná. Jednu chvíli jsem se zabývala představou, že se přihlásím na nějaký návodný kurzík, a dokonce jsem jeden (přátelský) našla. Viděli jste tu cenu? Já ano. Nebyla přátelská. Takže jsem se vzchopila, přestala myslet na pitominy a pod válečnou korouhví DIY začínám cosi smolit na platformě wix.com. A protože je to akce v pravdě amatérská, budu ráda, když mi v komentáři připomenete, co by na takovém rukodělném webu nemělo chybět.

Také jsem maličko poškádlila flerový profil a propojila ho s druhým účtem. Budu vděčná za každého i jednorázového nadšence.

A to je protentokrát všechno.

Pro mě

Právě jsem odevzdala letošní poslední větší práci a dívám se do následujících adventních dní jako do krajiny, kopcovité, zamlžené.

Nečeká mě žádný stres u Velíšků (řemeslníci vyhlásili zimu), žádný stres s dárky (metoda jeden na jednoho se osvědčila) ani žádný stres s cukrovím (vosí hnízda uplácáme raz dva). Zkrátka celostní pohodička až do Tří králů.

Vstříc takto narůžovo vymalovaným zářným zítřkům se dnes rozepíšu poněkud extrovertněji než obvykle, bude to příspěvek především pro mě - i když jak teta Kateřina správně podotýká: Víc děr, víc syslů, víc hlav, víc smyslů...

Žiju si poslední léta svůj spokojený/chaotický sendvičový život a všechno kolem je v pohybu. Dospělé děti a děti dětí, věci první, stárnoucí rodiče, věci poslední, stěhování sem a tam a zase dokolečka. A protože i práce na volné noze mi umožňuje kynklání, kynklám se do všech světových stran. Zároveň je to super (říká nadšená Petra), zároveň je to likvidační (skuhrá analyticko-systematická Petra) a obě Petry si přitom po těch letech zmatků drbou kopřivku ze stresu.

A teď se v té zamlžené krajině zablesklo.
Možná věci začínají (konečně) nabírat určitý řád.

U Velíšků je hrubá stavba dokončena. Po Novém roce se pustíme do krámu.
Kolomažnice žije, včely hučí.
Rozbitý Honza je zase poskládaný, haleluja.
U našich M+M+M se nakročilo k prostorové stabilizaci (i když po Midsomeru se mi zasteskne).
Háčky a čárky dodány na funkcionalistickém podnose.
Hlavu mám plnou háčkovacích/zahradních nápadů.
Dýchám zhluboka.

Moc se těším.

Tentokrát to není šátek, ale šál! Je to znamení.

Musím versus ráda

Ledererův obchod, předválečné foto

Musil je velkej pán, říkala s oblibou babička.
A já si představovala velikého pána, aby se hodil k maličké paní Musilové z Pražské ulice, která nosila pánský černý baret s dvěma kovovými dírkami nad uchem, na bradě měla několik dlouhých šedivých vousů a říkala mi přesladce Petřičko (fuj!).

Vizualizace mi vždycky šla báječně. Dodnes toho imaginárního pana Musila vídám, jak postává na chodníku ve svrchníku a v tmavém klobouku a zamračeně pozoruje tehdejší drogerii, dříve obchodní dům Štern-Lederer.

Pan Musil je ovšem pěkný otrava. Ani zdaleka mu už nestačí postávání v Pražské ulici, čím dál častěji se vydává mnohem dál, až do mé hlavy, kde se uvelebí, mračí se, co mu síly stačí, a prudí: Mussssssíš!

Musíš, protože to nebo ono.
A já bych přitom ráda, protože prostě nic. Ráda bych prostě jen tak.

A taky musíš tenhle poněkud ukňouraný text aspoň trochu vypointovat, aby to k něčemu vedlo. 
A přitom já bych to ráda nechala prostě jen tak.

Neháčkuju

Neháčkuju.
Asi jste si všimly/i.
Porouchala se mi ruka. Je to artritida. Nebo zápal švindlu. Někdy to bolí, ale vlastně spíš ne. Každopádně pravá ruka neháčkuje a levá to neumí.
Hrubé práce na zahradě ovšem zvládnou obě ruce vcelku hravě. Aspoň že tak.
Možná se na mě obě zahrady domluvily a takhle to na mě navlíkly: čáry máry fuk zahradní obrna.

Pantofli na obrázku háčkovala naše sousedka přes ulici. Je chemlonová, ta bačkora. Echt chemlonová. Sousedka má doma veliké klubo z dob minulých syntetických.

Naučím tě to, ať si můžeš udělat další, povídala sousedka. Materiál mám.
Tyhle mi stačí bohatě, já na to, jste moc hodná.
Máš pravdu, tyhle jen tak neroztrháš, pokývala hlavou sousedka. Nosíš je?

Jak bych si asi dovolila je nenosit, když má sousedka nový brejle a vidí teď až za roh!

Někdo sbírá šikmonohý brusel, já chodím v sedmdesátkových chemlonových bačkorách, a než je roztrhám, možná se do nich i zamiluju.

Ztrácím nit

Bude to tím horkem.

Kraklakvakve? Koranere!

Kraklakvakve? Koranere!
Ksonsirýři - guelira:
Brifsi, brafsi; gutužere:
gasti, dasti kra...
Lalu lalu lalu lalu la!

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahapádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la! 

(překlad Josef Hiršal)

Miloš Tichý zde. Přísahat sice nehodlám, ale hlasitě mlčet, to jo.

Tak jsme stávkovali

Tak jsme v poledne místo kontrolního diktátu stávkovali.
Téma hodiny: Stávka, protože Babiš.

Stávkovat na ulici mohli plnoletí s dozorem a neplnoletí s dozorem museli zůstat v budově školy.
Tak jsme to vyřešili podle chytré horákyně: Plnoletí na chodníku před školou, neplnoletí v průjezdu školy, češtinářka jednou nohou tak a druhou tak. Evidentně směřuju k bilokaci.

A nakonec čtvrteční kafe v mama coffee a drobet pražské agitace: pokud jste se nepodepsali pro PRAHA SOBĚ, zkuste to  třeba tady. Zpovykanější budete už jen stěží.

Dopadli nepolapitelného kozla, když se prohlížel v zrcadle

Miluju internet.
Ani mí žáci nedokážou být mnohdy tak kreativní.

V čele nepálské monarchie stál pouhé dva dny, jež proležel na nemocničním lůžku. 

Na pietním hřbitově v Písku přespolní muzikanti křísili dávno mrtvé mistry.

Ještě teď se žena vzpamatovává z hrozivého pádu, stejně jako její manžel, který dopadl ze všech nejhůř.

Ukájel se před nezletilou v metru. Pomozte ho odhalit.

A dnes toto: Strážníci dopadli nepolapitelného kozla, když se prohlížel v zrcadle. V kontextu včerejšího inauguračního projevu to není úplně marná historka.

P. S. Všechny stylistické poklady výše uvedené kurzivou jsou autentické a dosud je možné je dohledat na internetu. Příběh o mrtvole koně vzpříčené v šachtě světlíku vícepatrového činžáku kdesi ve vzdálené oblasti bývalého Sovětského svazu (nebo kde to bylo) se mi nepodařilo najít. Věčná škoda.

V pět dole na Václaváku

Tak jsem si dnes večer maličko zademonstrovala.

Pak následoval Spalovač mrtvol ve Stavovském: šílené a bohužel aktuální.