Úspěch minimální

Sekám tady, sekala jsem tam.

Zahrada u Velíšků je vlhká, tráva ostrá, rostoucí v chomáčích,o trávníku se mluvit nedá, ale sekalo se dobře. Suchá Kolomažnice má trávník podobný kvetoucí louce, romantika s orlíčky a zvonky a zběhovcem a pomněnkami a rozrazilem, ale po těch deštivých dnech, kdy tráva přes noc povyrostla snad o třicet centimetrů, se to sekat nedalo.

Takže na zahradě máme vysekaný tankodrom, a ještě mizerně.

Petrifikace svahu

Když jsem vozila kamení kolečkem od auta do protějšího rohu zahrady tou rovinou, co je drobet do kopce, myslela jsem na Mt 16:18, petros, petra, fakt dobrej starej fór.

Vývoj

Nakonec jsem se rozhodla ke stavbě domu od střechy. 

S Rozárkou jsme se do toho pustily, ona rekultivovala stráňku, moje koleno a já jsme seděly na židli dole na netrávníku a dirigovaly technologické postupy. 

Takže tam budou levandule, hotovo dvacet.

Tedy levandulí je zatím jen dvanáct.

Před, během, po

Hluchavka nachová, řimbaba, svlačec, řada generací šišek a veliké sucho, takový je náš nejméně vzhledný kout na zahradě. 

Takže další (kolikátý už) pokus o zkulturnění. Kout ovšem zavile rezistuje.

Uvidíme kdo s koho!

Kde je změna?

Tak schválně!

Plniny

Prej prázdniny...
Zatím jsem toho moc nenaprázdninovala, neuháčkovala a na zahradě leda tak střihám.
Ale konečně jsem srovnala budoucí lesní trávník dole na zahradě. No sláva! Zítra se snad posunu k další likvidaci zahradních restů.

Jinak se toto léto v kolomažnickém zahradním deníčku najde pod heslem pracovní plniny.

Milunice osm metrů vysoká

Topinambury letos vykvetly a vyrostly do nebe. A to jsem loni záhon velice pečlivě probrala, aby v něm nezbyly nějaké zapomenuté hlízy... Zbyly. Evidentně.

V rodině se traduje historka o tátově bratrovi a jejich sestřenici, tehdy tak pětiletých. Miluška Slávkovi snědla nějakou dobrotu a ten se ohradil slovy: Milunice osm metrů vysoká, ty všechno sežereš.

Ano, naše topinambury jsou odrůdy Milunice, na výšku i na apetit.

Všechny barvy Benettonu

Náš barevný živý plot.
Zadání bylo: co nejpestřejší.
Asi splněno nebo co.

Člověk z půdy

Ty ošklivé palmy vzadu jsou už sousedů, my stromy řežeme při zemi, nikoli v půli.

Tohle je větší část naší dolní zahrady. A největší část mé letošní práce. Kamenná zídka. Ta vším porostlá/neporostlá stráň. Miliarda hromádek a kamenů a pařezů a všeho v trávě. Odmaturujeme a hrr do toho!

Hrabu se v půdě na zahradě a hrabu se na půdě v domě. Někdo má po babičce klokočí, jiný si je musí vysadit, zato podědil hromady a hromady nejrůznějšího materiálu.

Tohle jsou babiččiny bavlnky (nejen) o celkovém objemu jedné velké igelitové tašky. Co s nimi?!

Zatímco s kamením si poradím, u  tohoto dědictví budu vděčná za jakýkoli nápad vedoucí k jeho jednoduchému a pokud možno rychlému zpracování. Rychlý proto, že mě ještě čeká kopice látek a moře knoflíků a nití. Vlnu, resp. příze, mám snad už pod kontrolou...

Hanko, to jsou jediná tři přadena, všechna po 50 g. Na pruhovanou šálku by to snad stačilo, ale asi by to byl dost divoký kousek oblečení... :-)

Rekapitulace zahradní 2012

Co jsme loni spojenými silami stihli?

Soused-stavitel dodal zeminu a Rozárka s Honzou dosypali terasu při domu, takže je úplně rovná. Dnes již s pěkným trávníkem (pomineme-li zimní řádění krtka).

Soused rušil část trávníku, a tak jsme se s tátou hmoždili se zachráněnými drny. Deset metrů převýšení v našem skalnatém terénu byla zjara docela fuška.

Moje hlavní letošní práce: rozvozit/roznosit divoký lesíkový kompost a založit nový. Ještě teď si připadám jako kompostový Sisyfos...

Honza konečně porazil trosku Pottovy jabloně.

S kmotřenkou Aničkou jsme odplevelily prostor kolem bývalé žumpy, táta seřezal zdivočelý a přestárlý pustorýl, a tak jsme odplevelovaly i tady.

Větve z rozlomené jabloně poničily rybízy, toho bleskurychle využil Honza a vykopal je. Konečně!

Práce na dolní kamenné zídce začaly na jaře a na podzim nebyly ani zdaleka u konce. Základ však je hotový, a to je hlavní.

S Antonínem jsme na spřáteleném smetišti našli ubohou a opuštěnou lavičku. Takovouhle parádnici z ní udělal můj muž, ovšem za neopomenutelné asistence kmotřenky Aničky, budoucí natěračky.

Maminčin pestrý volný živý plot vznikl za maminčinými zády rychlostí vskutku kosmickou. Divočina tvořená bršlicí, svlačcem a spol. zmizela během jediného víkendu. Třikrát sláva Aničce, její mamince, Honzovi a mému muži. Moje maminka po návratu překvapivě jásala.

Nové jahodiště na Maminčině. Mulčování kameny se zatím osvědčilo.

O podzimních prázdninách jsme s mým mužem zasázeli více než dvacet stromků a keřů, zatímco ostatní členové rodiny trhali a sbírali metráky jablek. Jen jsme skončili, napadl sníh.

Poslední letošní větší akce: hrabání lesíka. Tapíři jsou zlatí :-)

A to je všechno? Samozřejmě ne. Dvanáct snímků je málo.
Tak ještě přidám.
Maminka nám, na zahradě pracujícím, obětavě a výborně vařila, pečlivě sbírala moniliová jablka, vysekávala stráňky strunovou sekačkou, táta vyklidil a zkulturnil prostor kolem dřevníků, posekal a pořezal hromady dřeva a přestěhoval sbírku mých kamenů (jaký nerozum!), teta Alenka přispěla nejen skvělými zahradnickými radami a množstvím sazenic, její muž Ruda šplhal do korun jabloní, kam se nikdo z nás neodvážil, Antonín ochotně stěhoval, co bylo třeba, Rozárka sekala trávu a Hana hrabala, strýc Toník vzpomínal na časy bezmála osmdesát let vzdálené, soused pan F. pomohl, kdykoli bylo třeba, a nejen se splašenými včelami, sousedka paní K. ostřížím zrakem sledovala naši zahradu, když jsme nebyli doma, sousedka paní Ř. (právě 90 let) nás chodila kontrolovat, jak se činíme...

A babička se na nás shora jistojistě mračila (Tohle bych nikdy nedovolila!) a dědeček se shora docela určitě smál (Právě tohle jsem měl v plánu!).

Záhon

Když jsem byla malá, západní část naší dolní zahrady byla užitková: brambory, zelenina, pařeniště, jahody, mraky rybízu (jako ostatně všude jinde), angrešt, jabloně, švestky, mirabelky a velký sud s vodou. Zkrátka vypadalo to tam v podstatě jako na dědečkově plánu, jen linie nebyly geometricky přísné, ale spíš organicky rozvolněné (jak se zřejmě dnes říká na webech s alternativním přístupem k půdě).
Málem bych zapomněla na kamennou nádržku poblíž plotu... Tam totiž kdysi vedla stružka ze sousedního Jansíkova sadu, pramínek přiživovaný trativodem z domků V Židech. Touto šedou vodou z nádržky se zalévalo, můj strýc Toník si na to pamatuje, a přebytečná voda odcházela přepadem do kanalizace. Za mých časů bývala nádržka již prázdná, sice vlhká a uvnitř porostlá mechem, ale bez přítoku, protože stružka zmizela při stavbě nyní již bývalého socialistického septiku, fuj.
Postupem času, jak moje babička stárla, zeleniny v této části zahrady ubývalo, až nakonec zbyly jahody, ubohé, vyžilé chudinky. A tak při zakládání živého plotu-neplotu na Maminčině, vznikl nový jahodový záhonek s novými sazenicemi jahod (Senga sengana a ještě jeden druh, jehož jméno krátce po vysazení odnesl déšť). Záhonek dostal ohrádku (2 krát 4 metry) a vznikl zeleninovo-jahodovo-bylinkový prostor pro pěstování v příští sezoně. Z předchozího záhonu zbyl velký trs libečku a několik topinamburů a zbytek plochy čeká na zimní zamulčování (snad omezí bršlici) a jarní výsadbu či výsev.
A nejlepší na celém záhoně je to, že se mamince ohrádka líbí, i když záhon zatím připomíná spíš vysloužilé dětské pískoviště. Heč!

Dědečkův plán, jen zčásti realizovaný (pravděpodobně rok 1933)

Sazenice jahod v netkané textilii, zamulčováno kamením - možná efektní, rozhodně však funkční

Současný, mírně provizorní stav: jahody, libeček, topinambury a trocha plevele v ohrádce z nehoblovaných prken (celkem 200 Kč), která jsou ukotvena obyčejnými starými kolíky ke stanu.

Napřesrok? Možná... A to maminka chce ještě pěstovat dýně, zřejmě po vzoru Hercula Poirota.

Topí-nám-bůůůry

Topinambury prý rády slunné stanoviště. Tam prý kvetou ze všech sil. U Bohdany třeba... Hmmm. Těžko kdo najde slunnější stanoviště, než mají naše topinambury, a přesto nekvetou. Vytrvale nekvetou!
Ale proti modrému nebi nevypadají špatně, že?

Trojitě

Při pohledu na podvečerní stíny na Maminčině (vida, už je to pomístní jméno!) se mě zmocňuje jistá spokojenost. Plevel na ústupu, trávník skoro rovný - na naše svažité poměry, samozřejmě - a živý plot-neplot není vůbec špatný. Je to rozhodně lepší, než to bylo. Hurá!