Babička 109

Dnes by babičce bylo 109 let.

A takhle vypadala v roce 1943.

Umřeniny aneb YARN ALONG 255

Fotky z pracovny, rozmazané značně.
Dnes 38 let.
Dědeček, 22. 4. 1982.

Zahrady kolem v plném květu.

A můj košík s pouhými třemi (!) rozháčkovanými šátky. 

Osm let

Blog má osmé narozeniny.

Zahradě je letos šestaosmdesát, moje jedenáctá sezona.
Lesík si žije svým vlastním lesním životem, zahrada se snaží chovat bezúdržbově. Je to paráda, mám radost. Dědeček by ji měl taky.

Právě dnes by dědečkovi bylo 115 let.

Sedm let

Blog má sedmé narozeniny.
Sedmé!
Týjo.

Říkala jsem si, že projdu starší záznamy. Že přepatřím ty změny a posuny. To byl přece primární účel blogu. Změny a posuny.

Dneska bych spíš vypíchla tu kontinuitu.

A především, zejména a hlavně všechny ty, kteří (totiž které) vystoupili(y) z mlhovin internetu: milí, zajímaví, originální, srdeční, překvapiví, tvůrčí živí lidé. Jsem ráda, že vás znám.

Ale dost bylo patosu. Na fotografii sedí můj dědeček asi šestiletý na kamzíkovi před vilou v Horažďovicích a za ním se na jednu stranu dívá jeho sestra Marie v klobouku a a druhou stranu hledí sestra Alfréda.

Právě dnes by dědečkovi bylo 114 let.

Nahoru

Osm set padesát metrů do pořádného kopce.

Jako první v tomto případě evangelický kazatel s biblí.
Pak sousedi, chlapi, včelaři. Poznávám namátkou Fiedlera řezníka a Fiedlera Amerikána, Matouška mlynáře. Taky pan děkan Haase tu je.
Učitelský sbor.
Muzika.
Rakev.
Zarmoucená rodina.
Sousedky.
Přátelé.

Tak to u nás chodilo a dosud ještě (někdy) chodí. Do kopce. Nahoru.

Dědeček, 22. 4. 1982.

Babička 104

Dnes by babičce bylo 104 let.

Svatební fotografie z října 1940.

Den dětí

Antonie se všemi dětmi, červen 1904, zřejmě Horažďovice.

Mému dědečkovi je právě šest týdnů, jeho matce 44 let.

Šest let

Rodinné fotografování, to byl proces!

Všichni hezky stoupnout kolem dědečka. Davide, nejsi vidět pod tím stolem!
Neopírej se o klavír, Evo, je to samej červotoč!
Dívejte se do objektivu!
Co se všichni tak tváříte?
Co se všichni tak pitomě smějete? 
(Rozesmátou variantu tohoto snímku jsem zatím ještě nenašla. Ale pamatuju si ji.)
Připraveni?
Natahuju samospoušť...
Tááák! A ještě s dortem.

Květen 1979, dědečkovy 75. narozeniny. Potomci a prapotomci i oslavenec se tváří zběsile: napůl pobaveně, napůl nedůvěřivě. Neporoučí se ten stativ nakonec k zemi?

Možná  jo, směje se Pavel.
Cuknu kobercem a letí, napadne Davida.
Taková nuda, myslí si Eva a tváří se jako pubertální puchejř, jen jen prasknout.

To jsem teda zvědava, jak dlouho tohle bude fungovat, říkala jsem si tehdy s patřičným výrazem (viz foto) a totéž mě napadlo, když byl tento blog úplně čerstvé miminko.

A vida, už je mu šest let.

Právě dnes by dědečkovi bylo 113 let.

Dědeček

Před padesáti lety touhle dobou.
Autentická barevná fotografie z roku 1967. Ano, už tehdy dorazila taková vymoženost až na Kolomažnici...

Tolik se toho změnilo. A přitom stejné zápraží, stejná forzýtie, čemeřice roste pořád na stejném místě a červená lavička se stále volně potuluje po zahradě.

Ovšem aktuální mimino Mikuláš je o dvě generace mladší.

Dědeček odešel na věčnost právě před pětatřiceti lety.

Tady a tady a tady a ještě i tady

Vyluštění úterní fotografie, aspoň částečné.

V okně v podkroví je můj pradědeček Václav. Při patřičném zvětšení je jednoznačně identifikovatelný jako starý muž s bradkou.

Zcela na kraji snímku vpravo je muž v košili a vestě s čepicí na hlavě. Shodli jsme se všichni doma, včetně jediného přímého svědka tehdejší expozice, že to je můj dědeček Antonín. Ta čepice je pro něj typická.

Jenže indentita zobrazených se nyní začíná povážlivě relativizovat. U zápraží stojí tmavovlasá postava s bílým límečkem (červená šipka). Domnívali jsme se, že je to můj strýc Toník, poslední žijící mužský potomek. Vypadalo to totiž, že postava má na sobě bílou košili, tmavý kabátek a krátké kalhoty. Objevila se ovšem další postava (žlutá šipka) také v čepici. Takže dvojice u domu je Toník s otcem Antonínem? Nebo ta tmavá postava nemá krátké kalhoty a je to Toníkova matka Ludmila, patrně ve vysokém stupni těhotenství, a Toník je ten v čepici? Nebo jsou očepicovaní někdo úplně jiný, třeba dělníci likvidující stavební rum?

Otázek je mnohem víc.
Kdy na jaře vlastně ten snímek vznikl? Třešeň je odkvetlá a na jabloni jsou (možná) maličká jablíčka. Pozdní květen?
Dům vypadá ještě neobydleně. Ale poslední školní den roku 1934 se už v domě narodila Toníkova nebohá sestřička Liduška. Takže nejpozději v půli června?
Pokud je dům neobydlený, proč stojí pradědeček v podkrovním okně? Vždyť tou dobou byl už téměř nepohyblivý a co by nemocný a nemohoucí člověk dělal tak vysoko v prázdné místnosti nového domu?

Jsem zvědava, jestli si Toník na něco vzpomene.

Chybička (a špetka reklamy)

Když před lety moje babička zemřela, našli jsme v jedné bedně na půdě dávno zapomenutý negativ kolaudační fotografie našeho domu z roku 1934. Teď je ve škatulce vlevo. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl negativ na filmovém pásu. Jenže nebyl. V krabičce se totiž skrývá malá skleněná deska s lesklým lícem a postříbřeným rubem. 

Hmmm, hmmm, takovou fotku vám nevyvoláme, říkali mi tu i tam ve fotolabech. Až se do věci vložil FotoŠkoda. Konečně. Volali na skleněný negativ celý týden, až ho nakonec vyvolali ve formátu A4. To budou skvělé dárky pro mou maminku a její sourozence!

V prvním okamžiku mě napadlo, že ve výdejně popletli snímky a dali mi fotografie úplně cizího domu.

Pak mi to došlo. To je náš dům, ale zrcadlově obrácený. Fotoškodovi se omluvili a obratem vyhotovili správné verze.

A díky vytištěnému negativu, špatnému a správnému pozitivu jsme se s tímto skleněným dárkem o Vánocích příjemně vyvztekali. Strýc Toník (letos 90) dokonce s hodinářskou lupou.

Na fotografii jsou tři Brabcové: Václav (78 let), Antonín (30 let) a Antonín (7 let). Najdete je?

Pavučina háčkovacích stránek se pozvolna rozrůstá, dnes například přibyl komentář k této maličké broži.

V čepicích

Další dílek nekonečného seriálu Už zase přebírám ty staré fotky.

Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.

Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko! 
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.

Siesta

Valnou část večera jsem dnes věnovala skenování: skupiny, jednotlivci, v ateliéru, amatérsky, prostě mraky starých fotek.
Nejstarší z dnešní várky je z roku 1879 a chlapečkovi uprostřed tohoto snímku bude za pár dní 89 let.

Pět let

Blog dnes slaví páté narozeniny. Je z něj blog-předškolák.

V posledních měsících se tematicky přesunul z dědečkovy zahrady doprostřed (nejen) babiččiných klubíček. Od června, jak pevně doufám, se klubíčka zase rozkutálejí po kolomažnických schodech. A že jich máme! Schodů víc než klubíček.

Vybrala jsem dva snímky. Náladový modrý kousek loňského léta (protože Petra je čím dál sentimentálnější) a fotografii, kterou jsem jako dítě měla obzvlášť ráda. 

Dědeček a jeho starší bratři, rok 1905.

Právě dnes by dědečkovi bylo 112 let.

Ruce

Dědečkovy ruce. Poznala bych je všude. I po těch všech letech.

Před válkou

Na Libíně.

To se docela prošli.

Sníh

Hledala jsem nějakou hodně zasněženou fotografii.
Tak tedy válečná sněhová brigáda.

Dědeček má klobouk a opravdické pánské klapky na uši!

Pes

Dědeček a pes. Oba na prabídné fotografii z roku 1909 nebo 1910.

Dědeček vyprávěl, že pes byl tak velký (a hodný), že na něm mohl jezdit. A že je jednou našli, jak spolu spí stočeni v klubíčku v psí boudě. Těch řečí pak za ty psí blechy!

Dědeček také vyprávěl, že měli na statku bernardýna.

Jenže tahle fotografie není ze statku, jak se při skenování ukázalo, a pes také nejspíš není bernardýn. Takže podle všeho tatínek měl na statku bernardýna a maminka ve městě tohohle chlupáče.

Dědeček měl blech samozřejmě dvojnásob.

Ve 12.55

Ve 12.55 hodin 7. května 1945 přijela do našeho městečka americká armáda.

Vidíte toho fešáka, jak se dívá přímo do objektivu? To je můj dědeček.

Dnes krátce před 13. hodinou projely americké jeepy naší ulicí, a tak se mi z podkroví naskytl stejný pohled jako před sedmdesáti lety.

Čtyři roky

Blog slaví čtvrté narozeniny. Překvapuje mě, že jsem to blogování tak dlouho vydržela...

Můj dědeček s narozeninovým dortem od místního cukráře - před šestatřiceti lety a před týdnem bylo pětasedmdesát mému tátovi. Časy se mění, jen pokoj zůstává stejný (až na ten klavír, až na ten klavír!).

Právě dnes by dědečkovi bylo 111 let.