Kohopak to máme na zahradě?

Maminka po návratu z nemocnice hledí na místo činu: jo, z téhle skály nahoře na skalce spadla.

Vypnuli proud...

 
... tak maminka brouzdá po netu.

Babička 109

Dnes by babičce bylo 109 let.

A takhle vypadala v roce 1943.

Maminka 81

 

Ne 18. I když si tak nejspíš někdy připadá.

A Kolomažnice z  pohledu,  jako když jsme byly malé, Před dvěma a třemi generacemi.

Na západ!

 
Vyrazili jsme na západ. Pomalým výletem.

Zastavení první: maminka a kadovský viklan.

Část obytné části velkostatku, kde se narodil maminčin otec - můj dědeček. Díky, soudruzi, za péči.

Samozřejmě  jsem se zeptala, jestli tamější kozy jsou opeřené nebo co. Jsou takové všechny, nejen v Manětíně.

Za Karlem Čapkem a kouskem Anglie v Chyších. Tolik se mi stýská po High Peak...

Panenka skákavá neboli Mariánské Skoky u Žlutic, Barokní ruina poutního kostela v někdejší čiperné vesnici, zničené vysídlením, dosídlením, dalším dosídlením a nakonec zatopením. Chybí té někdejší péči jen panelák na kopci.

Ke konci cesty zjišťujeme, zač je toho Loket.

A konečně v cíli! Rudovi je osmdesát let.

Den předem

 Republice je 104 let a maminka si na její počest tentokrát nezlomila ruku.

Zpětně Krumlov

 

Stáhla jsem konečně do počítače první miliardu záběrů. Začnu  Krumlovem v pozdním jaře...

Nečekaně příjemné tři dny s maminkou. Shodly jsme se na tom, že žádné památky nebudou, že se budeme jen tak potloukat po městě, vysedávat v kavárnách a rodinnou skupinu na vocapu zahltíme snímky dokumentujícími naše nicnedělání. Jak jsme si předsevzaly, tak jsme i (ne)učinily.

Fotoateliér Seidel, nevěděly jsme, na co koukat dřív. Táta by byl nadšený.

Bretaň, nebo Krumlov?

K tomuto místu na dřevěném mostě se váže jedna tátova prastará cyklistická historka, mávaly jsme k nebi ze všech sil.

Tohle po nich zbylo, říká maminka na posledním snímku a ukazuje na díru po komunistické ceduli, která překrývala název mostu Edvarda Beneše a kterou si čert před třiceti lety odnesl.

Zpětně

První sněženky jsou tu a ta spavá letargie nebo mírně depresivní únava, či co mě to v prosinci postihlo, se pomalu rozpouští.

Takže zpětně a letem světem. V podstatě doslova: světem.

Vánoce na Tři krále v Písku. tři lumpové na střídačku v krabici po plyšových hadech. Krabice i hadi slavili úspěch,

Nečekaná výprava do Litvínova. Z Pošumaví působil cíl dost dystopicky. Realita to zdaleka předčila.

Víkend se Spajdrmenem.

Knihovna doma stále nedopřebraná a nesrovnaná. Je to děs!

Cesty do práce jsou každý den jinak malebné a cesty z práce bývají někdy i bubácké.

S maminkou na Sudkově výstavě v Umělecko-průmyslovém muzeu.

S Rozárkou v Poděbradech u jejich nových polic, jakou náhodou stejných jako máme u Velíšků...

A konečně v knihovně s Jane Austen v 1000 puzzlíkách, jejichž poskládání dá tisíckrát méně práce než ten zatracený tisíc let neaktualizovaný knihovní katalog. 

 

Den poté

 

Černá hodinka v bílém dni.

Copak to čte maminka? Poslední číslo Dějin a současnosti.

Copak to žijeme my? Dějiny a současnost.

Lockdown, den 29

 

Na co to koukají?

Na Libín mezi mraky přece!

Zatímco Honza ještě řeže polena navzdory té drobné krupičce, která padá místo deště, já pokračuju ve své výzkumné virtuální výpravě po českých knihovnách.

Zde jsou někteří z mých favoritů:  Knihovna Hranice, Knihovna Holešov, Městská knihovna Břeclav, Knihovna Halenkov a především Městská knihovna Fryšták, která je mi svým nadšeným a kamarádským pojetím nejblíž.

Lockdown, den 20

 
Maminka 79 a makový dort v Písku (druhé mimo záběr).

Lockdown, den 17

 

Celý den mlha, že by se dala krájet. 

Přijeli MMM, zůstali MM a kilo dinosaurů.

Trochu háčkuju, trochu čtu. Dočetla jsem tu Mornštajnovou, můj šálek vypadá jinak.

Lockdown, den 16

 
Dneska byl pestrej den. Konečně.

V knihovně jsme obě usilovně pátraly po zdejším strašidle. Máme ho! Na zámku jako když ho najdu.

Odpoledne jsme se pustili do zazimování kytek. Takže máme zase po čase celkem uklizený sklep.

A slunce, které zapadá snad ještě dřív, než vyjde.

Mlha. Během několika minut jsme se ocitli v ovesné kaši.

A klubíčka od Vlněných sester! Ne že bych neměla zásoby... Ale bylo třeba vyřešit, jak s těmi malabrigovými lace klubíčky, a tenhle krok stranou je pro dlouhé podzimní večery moc příjemný. Jsem zvědava, co na silnější háček řekne můj pochroumaný loket.