Siesta

Valnou část večera jsem dnes věnovala skenování: skupiny, jednotlivci, v ateliéru, amatérsky, prostě mraky starých fotek.
Nejstarší z dnešní várky je z roku 1879 a chlapečkovi uprostřed tohoto snímku bude za pár dní 89 let.

Před válkou

Na Libíně.

To se docela prošli.

První...

... žena mého dědečka.

Nikdy se o ní u nás nemluvilo, žádné fotografie, žádný příběh. Přesto tu a tam zůstaly stopy: ručně malovaný paraván, francouzské knihy, květinový záhon podél cesty k brance.

Ludmila zemřela před pětasedmdesáti lety, v lednu 1940, na tehdy neléčitelné selhání ledvin.

Další z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Ludmila

Počátkem třicátých let minulého století se můj dědeček spolu se svou první manželkou rozhodli postavit si dům. Volba padla na pošumavské městečko, odkud Ludmila pocházela a kde, možná pouhou shodou okolností, oba manželé dostali místo, tzv. definitivu. Tehdy, v době hospodářské krize, vyrostlo na kraji městečka několik vilek.

Dědeček si ke stavbě domu vybral pozemek Kolomažnici, parcelu ve svahu orientovaném na jih, aby nový dům byl plný slunce. Stavba domu trvala zhruba rok. V podstatě zároveň s domem začala vznikat i zahrada. Svah byl rozčleněn do několika teras, na dolní zahradu od silnice oddělenou kamenným tarasem byla navezena kvalitní zemina. Některé původní ovocné stromy zůstaly zachovány, jiné nahradily nové odrůdy. Na těchto zahradních úpravách se od samého začátku podíleli také oba manželé i Ludmilina maminka. Již po nastěhování v roce 1934 byla vstupní cesta od branky ke schodům lemována jiřinami, v dalších letech okrasnými hledíky a také původní skalka byla velmi pěkně upravena.

Z deníčku mého strýce, který mu vedla jeho maminka Ludmila (rok 1934).