úterý 27. října 2020

Lockdown, den 6

 


Je mi líp. Sice jsem pořád zalezlá v posteli, ale je mi líp.

Takže přemýšlím o Dobrovském (ano, to je Josef Dobrovský, portrét František Tkadlík) a o tom, jak nám pěkně zavařil. Asi mu napíšu otevřenej dopis.

pondělí 26. října 2020

Lockdown, den 3 + 4 + 5


Tak tři dny lockám čaj a cítím se down. Když mě takhle skolila hnusná zadní rýmička, jak by pak asi se mnou zatočil ten čínskej neřád?!

Knihovna je zcela zavřená.


pátek 23. října 2020

Lockdown, den 2

 

Dýně od Velíšků a Mišák z Písku, dvě hlavní akce dne. Myslela jsem, že je po nich. Jsem zvědava, co bude uvnitř. Polstrovaná rokoková sedadla Popelčina kočáru?

čtvrtek 22. října 2020

Lockdown, den 1

 


Déjà vu. Asi už by stálo za to pořídit štítek karanténa. Prej že opakování matka moudrosti. Aha. Moudrost je navzdory opakování stále nedostatkové zboží.

Knihovna je ode dneška zavřená. Pro nás dvě knihovnice bude otevřená dopoledne, zatím, zítra. Pak se bude vidět.

Jsem pořád dost nastydlá. Takže místo odpoledního home office jsem zvolila bed office a přemýšlím na knihovními webovkami. To je dobrý pracovní projekt na libovolně dlouhou karanténu. Taky chci číst. Knihy. Korektury nejspíš brzy nebudou, i když... Další plány nemám. Ale asi obnovíme nedělní koronavirové výlety.

Zítra další díl Milý deníčku.   



čtvrtek 15. října 2020

Jsme pozitivní

 















V tom původním slova smyslu.

Maminka se pustila do čtení, plnou parou a vší silou. Čte všechno, co přinesu z knihovny. Jeden Chaim Potok, druhý Chaim Potok, třetí Chaim Potok, Amos Oz a na obrázku regionální časopis Vítaný host a v něm shodou okolností článek o bezděkovské škole, kam od roku 1910 chodil její tatínek, můj dědeček.

Maminčino urputné čtení je největší bonus mé nové práce. 

sobota 10. října 2020

Pan prezident

 

Venku je lezavo, prší, div ne listopad, jsem nastydlá a nemůžu na zahradu. Zdá se, že nazrál čas na filipiku proti panu prezidentovi. Čas na filipiku, která nebude o konkrétním prezidentovi (ze všech nejméně o prezidentovi ČR), ale o autorech psaných textů, kteří ve svých textech vytrvale či jen sporadicky užívají výraz pan prezident, a to především a zejména ve vztahu k prezidentovi ČR. 

Oč tedy jde? Jeden příklad za všechny, sobota 10. 10: 2020, reflex.cz: Přestaňte krmit pana prezidenta Zemana (Karel Steigerwald). Pokaždé, když čtu text autora, o němž se lze domnívat, že nepatří k voličům současného prezidenta, zarazí mě užití výrazu pan prezident v běžné větě. Proč to autor dělá? Proč to proboha dělá?!

Nevzpomínám si, že bych někde četla, že promluvila paní královna Alžběta II. Nebo že audienci udělil pan papež František. (Veličenstva a Svatost ponechme pro speciální příležitosti diplomatického rázu.) Ani pan prezident Macron nelétá často na zahraniční návštěvu, obvykle občanské společnosti stačí pouhý prezident Macron. Stejně tak kancléřka Merkelová, Angela Merkelová, nebo dokonce jen Merkelová. S paní prezidentkou Čaputovou se v textech sice tu a tam setkáme, možná ovšem spíš jako s jemným projevem přeshraničního obdivu/závisti.

Proč tedy pan prezident Z.? U mluvčího Ovčáčka to je naprosto pochopitelné, podobně u prezidentových obdivovatelů. Ale u ostatních? Copak nestačí napsat prezident? Kolikpak jich máme? Nebo prezident Z. či prezident M. Z., když už je kvůli kontextu zapotřebí odlišit prezidenta od prezidenta. Je to snad poslední ozvěna starého mocnářství? Nebo úcta k funkci? Ano, opravdu? Dobrá, někdy možná ironie... 

Představme si, že nám zatéká do domu a je třeba, aby přišel pokrývač a s naší střechou podnikl něco zásadního. Naše vyjádření o věcech budoucích může znít mj. takto:

Střechu nám spraví pokrývač Novák z firmy Zastřešeno. Neutrální, a přitom dostatečně zdvořilá formulace, nic proti ničemu. Podobně tedy: Věnec k pomníku padlým položil prezident Novák.

Střechu nám spraví pan Novák, pokrývač z firmy Zastřešeno. Opět neutrální formulace, ovšem, aha, forma je poněkud knižnější. Podobně tedy: Věnec k pomníku padlým položil Jan Novák, druhý přímo zvolený český prezident.

Střechu nám spraví Novák ze Zastřešeno. Nováka známe, je to soused, chodili jsme s ním do školy. A nebo jsme hulváti, to je druhá možnost. Tato varianta je ve formálním písemném styku (velmi) nevhodná: Jako poslední z prezidentů se na ceremoniál dostavil Novák z Prahy.

Střechu nám spraví pan pokrývač Novák z firmy Zastřešeno. Pan pokrývač Novák má zlaté ruce, to je přece fachman, vždycky si očistí boty o rohožku a nikdy se nezapomene optat na babiččino zdraví. A nebo jsme prostě jen velice zdvořilí. A zde, hle prezident-tatíček verze 2.0: Nakonec milovanému panu prezidentovi zazpívali prvňáčci ze ZŠ TGM.

Rozdíl jasně vidíte. 

Celý současný prezident republiky. Nebo ne?


P. S. Nejenže tu není řeč o Jejich Veličenstvech, ale ani se tu nejedná o oslovování. V takovém případě jedině pane prezidente nebo vážený pane prezidente. Vždy je možné se odvolat na fatickou (není to překlep) funkci jazyka.


čtvrtek 8. října 2020

Ukvapené závěry

 


V nové práci jsem právě týden. Nejvyšší čas na první dojmy a ukvapené závěry. 

S dosavadní paní knihovnicí se známe osmačtyřicet let. 

Tehdy jsem nastoupila do první třídy a ona do knihovny.  Měla jsem zrovna tenkrát takové máchovské období (začalo kresbou Bezdězu a vydrželo několik let), čmárala jsem všechny hrady a zámky, kolem nichž jsem se jen mihla. Určitě jsem jich nasbírala víc než Mácha, s rodiči jsme hodně cestovali po republice. Vzpomínám si, že jeden ze skicáků zahajovala kresba hradu ve Zvolenu... Každopádně jsem ve věku asi osmi let vyloudila z paní knihovnice dvě bílé bichle plné českých  hradů (dnes v NK zjištěno, že toto). Somrovala jsem tak urputně, že mi oba svazky z příruční knihovny nakonec půjčila domů a na omezenou, leč ne na přesně definovanou dobu. Zalykala jsem se blahem.

Paní knihovnice se se mnou bude dělit o stůl, počítač a především zkušenosti až do Vánoc. Z výše uvedeného plyne, že dělení probíhá v přátelské, i když momentálně poněkud usmrkané atmosféře.

Knihovna má už bůhvíkolikátý název a jen za mého života třetí sídlo. V tuhle chvíli se tísní (do slova a posledního písmenka kolibří edice) v jedné třídě ZUŠ, která se vmáčkla do jednoho z osmdesátkových pavilonů, o něž se rozrostla měšťanská škola. Po čtyřiceti letech vypadají panelové budovy zvenku celkem integrovaně a uvnitř to už také není samý pozdní socialismus.

Ovšem vyhlídka do příštího roku (nebo dvou, známe se) by měla zahrnovat tuhle vyhlídku: podhradí (totiž podtvrzí), kostel a na obzoru Libín. První, nebo spíš druhé patro zámku. Moje nadějné vyhlídky.

Do té doby bude třeba přebrat/zrevidovat/usměrnit nejen dvacet tisíc knížek v regálech knihovny a skladu, ale i ty pozůstalé hromady knih z někdejší měšťanské besedy, prvorepublikové městské knihovny, přidružených sedmi (?) obecních knihoven, všemožné dary a dědictví, které se nikam nevejdou, atd. atd. Kniha je zjevně největší nepřítel nejen vlastního bytu.

Pak je tu zuška, škola a radnice, které s knihovnou nějak (jak?) kooperují a bude třeba proniknout do jejich struktur, ovšem hlavně nenápadně, že...

A čtenáři. Zatím se vyprofilovaly dvě skupiny: školou povinní hoši, kteří zapůjčením knihy maskují střílečky na veřejném internetu, a dámy ve věku mé maminky, které se dožadují nových dílů svých románů, o nichž já nemám ani potuchy. Mimochodem, přečetla jsem tlustý paperback od Jojo Moyes a bylo to mnohem lepší, než jsem se odvažovala doufat.

K tomu všemu mám nějaké vlastní háčkovací a komunitní (říká se to tak?) plány a jsem zvědava, jestli se mi aspoň něco podaří uskutečnit. Do důchodu mi zbývá jen deset let.

P. S. Ha, už jsem o těch hradech jednou psala :-D