Lockdown, den 139

 

Mimořádná viditelnost. Horizonty jsou dosud vidět.

Slunečno a zima.

Lockdown, den 138

 

A včera totéž v černobílém provedení. 

Dnes nesněží, zato mrzne. A jižní stráně ve slunci tají.

Co tají, nevím...

Lockdown, den 125 až už ani nevím kolik

 

Cibule kvetou, včely létají. Nebo taky ne.

Mrzne.

Prší.

Sněží.

Čtu.

Honza dřevorube a hrabe se ve sklepě.

Maminka se cítí být v ponorce.

Jak dlouhou budou trvat tyhle tři týdny?

Lockdown, den 125

 
První v trávě.

Odpoledne mlha čím dál mlhovatější.

Lockdown, den 124

 

Ožívám.

První letošní oheň.

A první postřižiny.

Taky předjarní předúklid.

Až se z toho únorového slunce vzpamatuju, smotám nějaké to klubíčko, už jsem neháčkovala kdy...

Lockdown, den 116 až 123

 

Další týden, stejný, nebo skoro stejný jako ten předchozí.

Po sněhu ovšem ani památky.

Když zítra nebude pršet, pustím se do stříhání stromů.

V zámku pod podlahou našli spoustu starých papírů. Je toho plná velká škatule. Nejprve jsem jásala, když se objevila datace kolem roku 1860. Teď jsme docouvali do roku 1707. Úplné dějepisné dobrodružství. Škoda že nejsem schopná ty muří nohy rozluštit.

Lockdown, den 106 až 116

Jeden den jako druhý, jen množství sněhu (nebo jeho nepřítomnost) se liší. 

Takže dnešní výprava do zámku je mimořádné zpestření koronavirového stereotypu.

Tolik průhledů a na jejich konci vždycky spousta světla.

V knihovně jsem konečně douspořádala regionální oddělení. Jsem geroj!