Srpnové ostatky 2

Na zahradě. Na skalce, nad skalkou a pod skalkou.
Jeden ze dvou.
Tři ze čtyř.

Hana 28

Zjevně čas letí jako stádo splašených koní.
Jinak to totiž není možné!

Pět

Pětiměsíční zahradní idyla.
Až na to strašné vedro.

Ňuňuňu

To babičkování je opravdu něco úplně jinýho...

Role se mění

Listopad 1987. Tříměsíční.

Advent 22 aneb Před deseti lety

Časy a počty se mění...
Letošní pf bude  v novém zasedacím pořádku.

Revolucionářka

Naše revolucionářka na podzim 1989.

Na Albertově seděla za mým krkem a mávala.
Na Vyšehradě fascinovaně hleděla na nekonečný proud lidí s rozsvícenými svíčkami.
Na Palackého náměstí ji už bolely nožičky, a tak jsme sedly na čtyřku a jely domů.
Proto jsme tehdy na Národní nedošly.

V devadesátých letech se u prarodičů děti připletly ke zpravodajství z Jugoslávie zmítané občanskými válkami, nějaké demonstrace a křičící davy tam zrovna byly. Hana postrčila Honzu před obrazovku a prohlásila, že takovou válku si taky pamatuje u nás v Praze, když byla tak malá, jako je teď on.

Radost

 Už je to oficiální. V únoru budu bába!

(Novorozenecká křestní hedvábná košilka z roku 1920)

Rekapitulace zahradní 2012

Co jsme loni spojenými silami stihli?

Soused-stavitel dodal zeminu a Rozárka s Honzou dosypali terasu při domu, takže je úplně rovná. Dnes již s pěkným trávníkem (pomineme-li zimní řádění krtka).

Soused rušil část trávníku, a tak jsme se s tátou hmoždili se zachráněnými drny. Deset metrů převýšení v našem skalnatém terénu byla zjara docela fuška.

Moje hlavní letošní práce: rozvozit/roznosit divoký lesíkový kompost a založit nový. Ještě teď si připadám jako kompostový Sisyfos...

Honza konečně porazil trosku Pottovy jabloně.

S kmotřenkou Aničkou jsme odplevelily prostor kolem bývalé žumpy, táta seřezal zdivočelý a přestárlý pustorýl, a tak jsme odplevelovaly i tady.

Větve z rozlomené jabloně poničily rybízy, toho bleskurychle využil Honza a vykopal je. Konečně!

Práce na dolní kamenné zídce začaly na jaře a na podzim nebyly ani zdaleka u konce. Základ však je hotový, a to je hlavní.

S Antonínem jsme na spřáteleném smetišti našli ubohou a opuštěnou lavičku. Takovouhle parádnici z ní udělal můj muž, ovšem za neopomenutelné asistence kmotřenky Aničky, budoucí natěračky.

Maminčin pestrý volný živý plot vznikl za maminčinými zády rychlostí vskutku kosmickou. Divočina tvořená bršlicí, svlačcem a spol. zmizela během jediného víkendu. Třikrát sláva Aničce, její mamince, Honzovi a mému muži. Moje maminka po návratu překvapivě jásala.

Nové jahodiště na Maminčině. Mulčování kameny se zatím osvědčilo.

O podzimních prázdninách jsme s mým mužem zasázeli více než dvacet stromků a keřů, zatímco ostatní členové rodiny trhali a sbírali metráky jablek. Jen jsme skončili, napadl sníh.

Poslední letošní větší akce: hrabání lesíka. Tapíři jsou zlatí :-)

A to je všechno? Samozřejmě ne. Dvanáct snímků je málo.
Tak ještě přidám.
Maminka nám, na zahradě pracujícím, obětavě a výborně vařila, pečlivě sbírala moniliová jablka, vysekávala stráňky strunovou sekačkou, táta vyklidil a zkulturnil prostor kolem dřevníků, posekal a pořezal hromady dřeva a přestěhoval sbírku mých kamenů (jaký nerozum!), teta Alenka přispěla nejen skvělými zahradnickými radami a množstvím sazenic, její muž Ruda šplhal do korun jabloní, kam se nikdo z nás neodvážil, Antonín ochotně stěhoval, co bylo třeba, Rozárka sekala trávu a Hana hrabala, strýc Toník vzpomínal na časy bezmála osmdesát let vzdálené, soused pan F. pomohl, kdykoli bylo třeba, a nejen se splašenými včelami, sousedka paní K. ostřížím zrakem sledovala naši zahradu, když jsme nebyli doma, sousedka paní Ř. (právě 90 let) nás chodila kontrolovat, jak se činíme...

A babička se na nás shora jistojistě mračila (Tohle bych nikdy nedovolila!) a dědeček se shora docela určitě smál (Právě tohle jsem měl v plánu!).

Advent 16 aneb Pamatujete?

Zima 2002: Hana, Honza, Antonín, Rozárka a babička (tedy jejich prababička) nad starými fotografiemi.

Zima 2011: Havel na Hrad!

Sestry