Babička 110

Dnes by babičce bylo 110 let.

A takhle vypadala před 107 lety. Na fotografii je se svou mladší sestrou Vlastou. A tu pestrobarevnou výšivku dokončila před dobrými padesáti lety. Moc dobře si to pamatuju, musela jsem navlíkat jehlu :-)

Babička 109

Dnes by babičce bylo 109 let.

A takhle vypadala v roce 1943.

Babička 106

Dnes by babičce bylo 106 let.

Takže jdeme s maminkou a Rozárkou na její narozeninovej dort.

Babička 105

Dnes by babičce bylo 105 let.

Léto před patnácti lety. Tehdy ještě Lidové noviny do každé rodiny.

Babička +2008

Dnes je to deset let, co babička zemřela.

A právě dnes - ano, před chvílí - jí přišel dopis.
Další z mnoha babiččiných absurdních historek.

Pak že je Česká pošta neschopná - vždyť dokáže doručit dopis i nebožce na adresu s jediným bezchybným údajem: Tschechien!

(P. S. Obec Vlachovo se - na rozdíl od Kolomažnice - nachází ve Slovenském rudohoří.)

Babička 104

Dnes by babičce bylo 104 let.

Svatební fotografie z října 1940.

Dědeček

Před padesáti lety touhle dobou.
Autentická barevná fotografie z roku 1967. Ano, už tehdy dorazila taková vymoženost až na Kolomažnici...

Tolik se toho změnilo. A přitom stejné zápraží, stejná forzýtie, čemeřice roste pořád na stejném místě a červená lavička se stále volně potuluje po zahradě.

Ovšem aktuální mimino Mikuláš je o dvě generace mladší.

Dědeček odešel na věčnost právě před pětatřiceti lety.

Babička 103

Babičce by dnes bylo 103 let.

A takhle na nás teď shora zahlíží, pět stromů pokácet najednou, to jsme si dovolili vážně moc.

V čepicích

Další dílek nekonečného seriálu Už zase přebírám ty staré fotky.

Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.

Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko! 
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.

Aby se nezapomnělo...

... poznamenala úmrtní data svých nejbližších na kus papíru a ten založila do knížky. Zcela nesystémové řešení, tak typické pro mou babičku. Tu knížku nemusel nikdo otevřít klidně dalších sto let.

Babička 102

Text se poztrácel v síti...

Babička uprostřed, její mladší sestra Vlasta a jejich malá sestřenice přes koleno.
Proč současná móda není takhle obyčejně a přirozeně šik?

Babička +2008

Tak to je ten tvůj novej počítač, Peťo?

Počkej, to jsem přece já! To jsou mi věci!

Jakžs mě  dostala tam dovnitř?

(říjen 2007, babičce táhne na třiadevadesát)

Podoba

Nečekaně nás jen tak na skok navštívila dcera babiččiny sestřenice.

Celou dobu jsem na tu osmdesátiletou dámu z Miami, Florida, značně nezdvořile civěla. Žádná z nás šesti přímých potomkyň totiž není babičce tolik podobná. Nakonec jsem nevydržela a požádala o společný snímek, za deset let bych je možná od sebe už ani nerozeznala.

A ještě teď nad tou podobou kroutím hlavou.

Babička a třicet parašutistů

Dalo mi práci najít patřičně rozmazaný snímek amerických vojáků. Na zámeckém dvoře jich včera bylo mnohem víc než třicet, to by babička koukala, ale všichni zřetelní a ostří...

I.

Peťo?

Jsem tady, odpověděla jsem a uchopila babičku za ruku.

Peťo! Peťo, kde jsi? Peťo!

Jsem tady vedle tebe, zopakovala jsem. Hned vedle tebe.

Aha, zasmála se babička. V kuchyni někdo chodí. Myslela jsem, že jsi to ty.

Také jsem se zasmála: Kdepak, jsem celou dobu tady vedle tebe a právě tě držím za ruku.

Chvíli jsme seděly mlčky. Do pokoje svítilo slunce.

Svítí sem sluníčko, povídám. Vidíš?

Nevidím, odpověděla babička. Slyším.

Ty slyšíš slunce?

Babička dokáže překvapit.

Co tě vede! Slyším lidi. V kuchyni jsou nějaký lidi.

Ve tváři se jí náhle objevila starost: Co je to zač?

Nevím, odpověděla jsem. Ty je neznáš?

Neznám. Co chtějí? Kolik jich je? Přišli za mnou? Babička se zavrtěla v křesle, ale než jsem se zmohla na odpověď, pokračovala. Možná přišli za těmi Američany, co říkáš?

Možná, přikývla jsem a pomyslela jsem si, propána, za jakými Američany?

A co ten mnich? zeptala se babička.

Mnich v kuchyni není, prohlásila jsem. Opravdu. Můžeš mi věřit. Mnich v kuchyni rozhodně není.

Kdepak v kuchyni, povídá babička, kdepak by byl mnich v kuchyni. Říkala jsem ti přece, kde je a co tam dělá.

Kde je, to jsi říkala, připustila jsem, ale co tam dělá, to vážně nevím.

S tebou taky nic není, zamračila se babička. Napřed se tě člověk nemůže dovolat a pak nic nevíš. Přišli za těmi chlapy, to je jistý.

Dobře, přikývla jsem.

To není dobře! rozzlobila se babička. Třicet parašutistů v ložnici není žádný dobře.

Snad v kuchyni? namítla jsem.

Co by dělali Američani v kuchyni? ohradila se babička.

Nevím, zasmála jsem se. Ale asi totéž co v ložnici.

No prosím tě! Jak to se mnou mluvíš! Hlas jí přeskakoval rozčilením. Povídám ti, že v kuchyni jsou nějaký lidi a že v ložnici je pěknej cirkus.

Cirkus? podivila jsem se. Jakej cirkus?

Cirkus, pokývala hlavou babička. Co bys taky čekala jinýho?

Nečekala jsem nic.

Ještě že se toho taťka nedožil, povzdychla si babička. Třicet parašutistů v ložnici… Ten by koukal!

II.

Peťo!

Copak? povídám.

Zavolala jsi tam? pronesla babička přísným hlasem. Nezavolala, viď!

Ty chceš někam telefonovat? podivila jsem se. A co mám vyřídit?

Že se poroučím a aby sem hned přišli, přikázala babička. To už se nedá vydržet. Jsem na konci sil.

Snad by byl lepší doktor, řekla jsem. Jestli tě tedy něco bolí.

Žádnej doktor! odsekla babička. Ať přijdou z radnice a kouknou se na ten cirkus! Zavolej na obec, jak ti povídám. Zkrátka že se poroučím, aby přišli a udělali tomu přítrž.

Čemu? zeptala jsem se.

Čemu? Že se můžeš takhle hloupě ptát, vztekala se babička. Třicet americkejch parašutistů v ložnici ti přijde málo?

Ne, zasmála jsem se.

Moc se nesměj, řekla babička a pořádně se na mě zamračila, a radši přemýšlej, co jim uvaříš.

Vstala jsem a zamířila do kuchyně. Pro jistotu.

Co jim uvaříš – a hlavně kam celej  ten ansámbl uložíš na noc! Třicet persón a kdovíkdo další v kuchyni, volala za mnou babička, nemáme tolik talířů!

Půjčím si u sousedů, řekla jsem.

Taková hanba, dlužit si nádobí v ulici, taková hanba, zanaříkala babička a usnula.

III.

Peťo!

Ano?

Byl tu doktor? povídá babička.

Ještě ne. Přijde kolem čtvrté, odpověděla jsem. Teď je poledne.

Já jen, jestli jsem ho nepromeškala, řekla babička. Ráda bych se s ním o něčem poradila.

Aha, přikývla jsem.

No jistě, babička na to. Už jedli?

Samosebou, usmála jsem se, a ty taky.

Vážně? A co jsi vařila? povídá babička.

Guláš.

Guláš? A bylo maso dost měkký? zamračila se babička. Aby tě nepomluvili.

Bylo dost měkký, dušovala jsem se, rozsejpalo se.

To víš, Američani. Aby tě nepomluvili, kdyby bylo tvrdý, řekla babička. Znáš lidi.

Právě, souhlasila jsem.

No právě, zabručela babička, právě že ty ty lidi neznáš.

IV.

Babi!

Nic.

Babi, probuď se. Je tu pan doktor, řekla jsem a zatřásla jí ramenem. Přišel za tebou pan doktor.

Já nespím, pane doktore, zašvitořila babička a poupravila si vlasy, protože doktor je docela fešák. Nespím, čekám na vás. Čekám na vás, to mi věřte, pane doktore, jako na smilování. Musím se s vámi zkrátka o něčem poradit.

Výborně, řekl doktor. Poslouchám.

O něčem moc důležitém, dodala šeptem a šibalsky zamrkala.

Babička se v křesle nejprve pomalu narovnala, pak po hmatu vyhledala francouzské hole a nakonec s velkými obtížemi vstala. Ty tři kroky směrem k lékaři ji stály téměř všechny síly.

Je mnohem horší než posledně, řekl doktor polohlasem.

Přikývla jsem.

Nelíbí se mi to, zamračil se.

Babička uchopila lékaře za předloktí a důvěrně se k němu naklonila.

Kdybyste věděl, jaký já mám trápení, řekla. Nikdo mi nechce pomoct.

Usmála jsem se a babička zašermovala holí do prostoru.

A ještě se mi smějou! Vidíte to? Nikdo mi nechce pomoct a vidíte sám, ještě se mi smějou. Já mám, pane doktore, stáří… To vám tedy řeknu!

Víte co, tak si tu spolu hezky sedneme, povídá doktor, a vy mi povíte, co vás trápí.

Nemám žádnej klid. Žádnej klid, pane doktore, opravdu, zanaříkala babička, jakmile dosedla. Kdybyste viděl ten cirkus, co máme v ložnici, to byste koukal! Jak u cikánů. Takovej cirkus!

Cirkus? podivil se doktor.

Ano, cirkus, přikývla babička. Taková hromada chlapů udělá pěknej nepořádek, vždyť se tam sotva vejdou.

Doktor zvedl překvapeně obočí.

Máme v ložnici parašutisty, vysvětlila jsem.

Americký parašutisty, dodala babička se zřetelným zadostiučiněním. Třicet!

Vy máte v ložnici třicet amerických parašutistů? ujišťoval se lékař.

Taky se divíte, pane doktore, řekla babička, jako já. Já tomu pořád nemůžu uvěřit.

Ani já ne, poznamenala jsem, ale jsou tady už od rána.

No jistě, povídá babička. Včera tu nebyli. A to mi tedy, pane doktore, povězte, kde se vzali? Kdyby přišli dveřmi, přece bych je viděla.

Nevím, pokrčil rameny doktor. Ale máte pravdu, tolik parašutistů byste jistě nepřehlídla.

Vždyť to povídám. Třicet. A v kuchyni jsou další, řekla babička.

V kuchyni jsou další parašutisti? podivil se lékař.

Babička zavrtěla hlavou: V kuchyni nejsou parašutisti. Ti jsou jenom v ložnici. Co to je zač ti v kuchyni, to nevím. Dům je plnej lidí a já nevím, co to je zač.

Aha, řekl doktor.

Plnej úplně cizejch lidí. Já to vůbec neznám, zasténala babička. Chodí to sem tam a já nemám žádnej klid.

A ve sklepě máme ještě mnicha, dodala jsem.

Mnicha? vyděsil se doktor.

Ten tam ale má práci, mávla nad mnichem rukou babička. O něco se mi tam stará. O co jsem říkala, že se tam stará?

Nevím, odpověděla jsem.

Ta holka si nic nepamatuje! povzdechla si babička. A pro ty vojáky musela vydlužit talíře, taková hanba… Co jen o nás budou vykládat v tý Americe, až bude po válce a až se vrátí domů. Že museli jíst z půjčenýho a že maso bylo tvrdý!

Nebylo tvrdý, bránila jsem se.

Kdepak bys věděla, jak vypadá měkký maso! Vždycky je tvrdý! Já to nemůžu zkousat. Jsem z toho všeho celá pryč, až mi buší srdce, řekla babička a poklepala si na hruď.

Tak si to vaše srdíčko poslechneme, co říkáte? navrhl lékař a otevřel brašnu.

Vůbec se mi to nelíbí, řekl doktor.

Konec? zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: Těžko říct.

To vaše srdíčko se mi nelíbí. Musíte být v klidu, víte? řekl doktor a pohladil ji po ruce.

To se vám řekne, pane doktore, v klidu, pokývala hlavou babička. Jak můžu být v klidu v takovým blázinci? To mi řekněte! Co to všechno bude jíst? Kde to všechno bude spát? Kdo po nich pak uklidí? Sám to přece vidíte.

Ale jděte! zasmál se doktor. Mladí se vám o ty parašutisty postarají, tak si nedělejte zbytečnou starost. V pátek mi řeknete, jak to dopadlo. Uvidíte, že to nebude tak hrozné.

Lékař vstal.

Babička vstala.

Kdybyste se ale, pane doktore, ráčil obtěžovat těch pár kroků tady do ložnice, abyste viděl, co je to za cirkus, poprosila babička.

Doktor na mě pohlédl celý v rozpacích.

Usmála jsem se: Jen se jděte kouknout, pane doktore, ať máte to vyšetření komplet.

Doktor otevřel dveře: zastlaná manželská postel, na ní žlutý přehoz, křeslo, skříně, na nočním stolku slaměnky ve váze. U okna seděl můj táta a přes laptop se na nás zubil.

Babička nahlédla do místnosti a potřásla hlavou: Tak to vidíte, pane doktore, že jsem vám nelhala. Třicet parašutistů – a ten nepořádek, co tu nadělali! Hrůza! Všechno roztahaný po celým pokoji. Vždyť vám to povídám, jako u cikánů. To mám život, to mám stáří...

V.

Ráno parašutisti zmizeli.

Třetího dne babička zemřela. Válka skončila, všichni se vrátili domů.

Babička 101

Dnes by babičce bylo 101.

Víš, že jsi praprababička, babi?

Po porodu

Moje babička v závěji peřin po porodu prvního dítěte,  listopad 1941.

Podobnost víc než náhodná.

Babička a ponožky

Úplně babičku slyším.
Dej už s tím pokoj! Že ti není líto filmu na starou ženskou!

Není.

Tady

Co to jako je? Trocha roští, trávy, ostružiní a vjezd do kůlny nebo kam? Cože?

Ano, tady. Tady to bylo.
Návštěva obvykle kroutí hlavou, přešlapuje podél plotu a pak se směje.
Tady, chacha!

Shora tato naše nejvýchodnější skalka porostlá kdečím nevypadá nijak zvláštně, ostatně zdola to není o moc lepší - jen výškový rozdíl zhruba tří metrů je zřetelnější. Kdysi, před dobrými čtyřiceti lety, tu rostly mohutné bezy a mezi nimi ostružiní, svah pokrývala slupka jalové hlíny notně promísené se střepy (vždyť v dobách dávných byla Kolomažnice jedno velké křápiště) a skalka sama  končila kolmo k rovince před garáží v podstatě zároveň s plotem. Nahoře stával rozsáhlý dřevník, přístupný z odvrácené strany, a ten dřevník nebylo příliš radno obcházet, protože svah za ním ujížděl pod nohama, jen to svištělo.

Onoho památného dne dědeček pracoval na opačné straně zahrady, já jsem se mu vydatně pletla pod ruce a babička, ta nejspíš seděla u okna a vyšívala jako každý den touto dobou. Takový by byl tehdy náš oprávněný předpoklad, ovšem skutečnost mohla být  stěží odlišnější.

Babička totiž odložila vyšívání, vyšla ven a jala se - z jakéhosi hnutí mysli (jak typické pro ni!) - obcházet dřevník stojící na samé hraně zmíněné skalky, tedy drolivého srázu. Stalo se, co by čekal každý - kromě ní. Zamotala se do šlahounů ostružin, zakopla, svah se utrhl, a babička se zřítila po hlavě dolů. Proletěla bezovím, ostružiním a celá podrápaná a potlučená skončila uvězněná mezi skalkou a plotem, nohama vzhůru, v pletivu chycená jako ryba v síti.

Křičet mohla - a také že křičela! Jenže tímto směrem se v té době rozkládaly jen a jen sady a pole. Nikde nikdo, nejbližší pomoc my, ovšem mezi námi skalka, kolomažnický kopec a dům.

Nakonec jsme přece jen zaslechli vzdálené tenoučké haló, haló, pomóc! Kdo to může být? Odkud se to ozývá? Vždyť jsme tu široko daleko sami!

Vydali jsme se za hlasem a po notném úsilí jsme babičku objevili. Lapenou v pletivu jako v pasti, špinavou, zkrvavenou, ochraptělou a hrozitánsky vzteklou.

Co na mě koukáte, vytáhněte mě přece! zuřila babička hlavou dolů a tváří obrácenou do kamene.
Přestali jsme nevěřícně zírat a prodrali se shora k jejím nohám.
Co sem lezete, vždyť na mě spadnete! hulákala.
Pravda pravdoucí, přesto dědeček tahal za kopající nohy a já se snažila odstrkávat ostnatý okraj pletiva. Bylo to jako v pohádce o řepě.
Co mě taháte? Vždyť mě přetrhnete! ječela babička ze všech sil.

Pletivo drželo babičku pevně přitisknutou na skálu a nehodlalo povolit.
Zdola by to musela být úžasná podívaná, škoda, že chyběli diváci...
Dědeček tahal, tahal, ale jediným výsledkem byl babiččin stupňující se řev.

Nedá se nic dělat, povídá nakonec dědeček, takhle to dál nepůjde.
Kam jdete? Přece mě tady nenecháte! řvala babička.

Dědeček nedbal, odešel, po chvíli se vrátil s velkými nůžkami na plech a babičku z plotu vystříhal.
Ta se vykutálela na trávník před garáží jako kaštánek ze slupky. Vůbec nic jí nebylo. Zato my jsme byli kaput a plot na mraky.

Co tě to jen napadlo, Jaruško, lézt za ten dřevník! povzdychl si dědeček.
Babička jen mávla rukou.

Nebyl to její první a ani zdaleka poslední kousek. Na padání odněkud někam měla ještě dalších více než třicet let života. A že toho času využila!

Advent 20 aneb Usměvavě

Ó rozesmějte se, smáči! Ó zasmějte se, smáči! Co smějí se smíchy, co smávají se smějavě. Ó zasmějte se usměvavě! Ó těch smáček nadsměvných - smích úsměvných smáčů! Ó vysměj se rozesmátě smíchu nadsměvných smáčů! Smějivě, smějivě, usměj, osměj se, smíšku, smíškové, smíšečkové, smíšečkové! Ó rozesmějte se, smáči! Ó zasmějte se, smáči!

(Velemir Chlebnikov: Zakletí smíchem)

Zakletí smíchem na fotografii z Vánoc 1982, vzácný pohled přímo do objektivu.

Anna

Moje babička vzadu vpravo, vedle její sestra Vlastička a před ní rozesmátá teta Anna, moje praprateta, přibližně rok 1934

Svatá Anna se u nás vždycky držela, říkala včera maminka, matka vždycky nakoupila v cukrárně zákusky. Pamatuješ se, ne?


Těžko, nebyly mi ani tři roky, když teta Anna umřela.