Každopádně klimatické běsnění na Kolomažnici je už mnohem víc Honzovou starostí a já se budu držet práva střídmě poradního. A háčkování. Aspoň doufám.
Zahradě je devadesát let a nové stromy začínají rodit. Maminka seče trávu, já občas něco ostříhám, skalka by potřebovala nějaké ty drobné opravy, jinak si zahrada i lesík žijí víceméně svým životem. Takový byl plán před patnácti lety a do určité míry koresponduje s dědečkovým plánem zpřed devadesáti lety - založit zahradu tak, aby bylo možné ji předat dál...
Právě dnes by bylo dědečkovi 119 let.
Ne 18. I když si tak nejspíš někdy připadá.
A Kolomažnice z pohledu, jako když jsme byly malé, Před dvěma a třemi generacemi.
Pozorovali jsme brouky. A pavouky. A hráli na schovku.
Nedělní pohodička.
Modré nebe vylákalo Honzu s peřinou na terasu a mě už už na výlet/procházku. A pak se začalo chystat na sníh. A pak zase modré slunečno. A sněhová mračna. Zkrátka listopadový apríl.
Prapůvodní plán byl půda (pokolikáté už) a aktualizovaný plán následně realizovaný: křeslo poblíž kamen.
Nějak mě ta zima dvacetkrát denně přestala bavit. Takže rozsypané střípky uplynulých deseti dnů. Dnes lockdown, den 180, asi.
Ráno a odpoledne.
Počasí se dneska celý den střídalo jako v dubnu a nakonec je zase všude bílo.
Až po uši vězíme v koronavirové rutině.
Příjemná je ta zima. Krajina bílá, ne však Kolomažnice v jižní expozici. U nás na zahradě je/není sníh podle toho, jak svítí slunce a kam dopadne občasné sněžné mrholení.
Topíme.
V knihovně jsem postoupila k J u prózy pro dospělé a z regálů s poezií jsem s chutí odstranila všechny Taufery, Pilaře, Floriany a jim podobné. Teď jsem trochu zaváhala nad velkými písmeny, ale nakonec aťsi, nebudu přece tančit po jejich literárních hrobech.
Moje oblíbené kožené kotníkové boty stěží dožijí jara. A ty tkaničky! Paní Š. na náměstí jiné neměla, tedy ano, ještě totéž v červené, a vzápětí bylo zase všude zavřeno.
Háčkuju, ale nefotím. Když je světlo, zapomenu na to.
Přečetla jsem na jeden zátah Zeptej se táty od Jana Balabána a jsem nadšená (což vzhledem k tématu není ten správný výraz). Dvě Jelinekové jsem otevřela a vzápětí do kamen nehodila jen proto, že bych je pak musela (otravně) odepisovat. Za mě definitivně (nebo "definitivně") ve společnosti Kundera a další chladní neznabozi (přičemž doslova vnímám jen to a další). I když se nejspíš kousnu a Zimní putování nakonec přečtu, když je to divadelní hra :-D
Poslední fotka je červená plastová vzpomínka na mé dětství ve zdejší knihovně. Tedy v jejím předpředchozím sídle.
Začínám být zase nějak monotematická. Sníh a knížky.
Dneska pěkně fičelo, pod nafoukaným sněhem číhají stáda zmrazků a nos mám plný prachu. Na sobotu plánuju drobné oživení. Že by půda?
Všichni jsme se doma shodli, že když už tam ta věc stojí, pak s tímhle barevným řešením je náš pohled na sever mnohem přijatelnější.
