Dědeček

Před padesáti lety touhle dobou.
Autentická barevná fotografie z roku 1967. Ano, už tehdy dorazila taková vymoženost až na Kolomažnici...

Tolik se toho změnilo. A přitom stejné zápraží, stejná forzýtie, čemeřice roste pořád na stejném místě a červená lavička se stále volně potuluje po zahradě.

Ovšem aktuální mimino Mikuláš je o dvě generace mladší.

Dědeček odešel na věčnost právě před pětatřiceti lety.

Petruška a kosatec

Ze všech školních výkresů zbyla tahle hromádka.
Kosatec se mi líbí. Na šesťačku dobrý, řekla bych. Rozhodně lepší než ten karafiát, co měla soudružka učitelka na katedře pro ty, kteří si nepřinesli vlastní květinu.

A autoportrét je náramně realistický.
Kudrnaté vlasy, copy a záplatovaná kolena.
Stolek jsem měla modrý a židlička byla oprýskaná bílá, ale to ostatní je přesné.
Lampička na zdi víc padala, než svítila.
Medvěd Michal byl můj nejoblíbenější (a stále je).
Babička měla kytky všude, i na štokrleti.

A ten obrázek na zdi není obrázek, ale opravdický obrázkový adventní kalendář od maminčina bratrance z Anglie. Takový kalendář v roce 1973 (odhaduju podle délky copů) v naší třídě fakt nikdo nikdy neviděl, natož aby ho měl doma. Však mi také nad postelí visel až do následujícího adventu!

V čepicích

Další dílek nekonečného seriálu Už zase přebírám ty staré fotky.

Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.

Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko! 
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.

Ruce

Dědečkovy ruce. Poznala bych je všude. I po těch všech letech.

Rekapitulace

Prázdniny fuč, Mikuláš na dveřmi. Nebo na zápraží jako před čtyřiceti lety.
Vidíte ta křídla?
V letošním létě k nim přibyla svatozář.

Kde jsem byla? A jak mi to tam šlo?

Tak proto.

Zelené šaty

Moc dobře si pamatuju tyhle šaty. Zelené jako vodník, s žabičkovým sedýlkem a bílým krajkovým límečkem. Strašlivě kousaly. Nenáviděla jsem je.

S tátou na schodech pod zápražím, jaro 1972.

Zarputilá zahradnice...

... mezi zeleninou, léto 1969

Skalka a já

Jaro 1971 1972 

Budoucí paní šéfová zahradová.

Role se mění

Listopad 1987. Tříměsíční.

Tady

Co to jako je? Trocha roští, trávy, ostružiní a vjezd do kůlny nebo kam? Cože?

Ano, tady. Tady to bylo.
Návštěva obvykle kroutí hlavou, přešlapuje podél plotu a pak se směje.
Tady, chacha!

Shora tato naše nejvýchodnější skalka porostlá kdečím nevypadá nijak zvláštně, ostatně zdola to není o moc lepší - jen výškový rozdíl zhruba tří metrů je zřetelnější. Kdysi, před dobrými čtyřiceti lety, tu rostly mohutné bezy a mezi nimi ostružiní, svah pokrývala slupka jalové hlíny notně promísené se střepy (vždyť v dobách dávných byla Kolomažnice jedno velké křápiště) a skalka sama  končila kolmo k rovince před garáží v podstatě zároveň s plotem. Nahoře stával rozsáhlý dřevník, přístupný z odvrácené strany, a ten dřevník nebylo příliš radno obcházet, protože svah za ním ujížděl pod nohama, jen to svištělo.

Onoho památného dne dědeček pracoval na opačné straně zahrady, já jsem se mu vydatně pletla pod ruce a babička, ta nejspíš seděla u okna a vyšívala jako každý den touto dobou. Takový by byl tehdy náš oprávněný předpoklad, ovšem skutečnost mohla být  stěží odlišnější.

Babička totiž odložila vyšívání, vyšla ven a jala se - z jakéhosi hnutí mysli (jak typické pro ni!) - obcházet dřevník stojící na samé hraně zmíněné skalky, tedy drolivého srázu. Stalo se, co by čekal každý - kromě ní. Zamotala se do šlahounů ostružin, zakopla, svah se utrhl, a babička se zřítila po hlavě dolů. Proletěla bezovím, ostružiním a celá podrápaná a potlučená skončila uvězněná mezi skalkou a plotem, nohama vzhůru, v pletivu chycená jako ryba v síti.

Křičet mohla - a také že křičela! Jenže tímto směrem se v té době rozkládaly jen a jen sady a pole. Nikde nikdo, nejbližší pomoc my, ovšem mezi námi skalka, kolomažnický kopec a dům.

Nakonec jsme přece jen zaslechli vzdálené tenoučké haló, haló, pomóc! Kdo to může být? Odkud se to ozývá? Vždyť jsme tu široko daleko sami!

Vydali jsme se za hlasem a po notném úsilí jsme babičku objevili. Lapenou v pletivu jako v pasti, špinavou, zkrvavenou, ochraptělou a hrozitánsky vzteklou.

Co na mě koukáte, vytáhněte mě přece! zuřila babička hlavou dolů a tváří obrácenou do kamene.
Přestali jsme nevěřícně zírat a prodrali se shora k jejím nohám.
Co sem lezete, vždyť na mě spadnete! hulákala.
Pravda pravdoucí, přesto dědeček tahal za kopající nohy a já se snažila odstrkávat ostnatý okraj pletiva. Bylo to jako v pohádce o řepě.
Co mě taháte? Vždyť mě přetrhnete! ječela babička ze všech sil.

Pletivo drželo babičku pevně přitisknutou na skálu a nehodlalo povolit.
Zdola by to musela být úžasná podívaná, škoda, že chyběli diváci...
Dědeček tahal, tahal, ale jediným výsledkem byl babiččin stupňující se řev.

Nedá se nic dělat, povídá nakonec dědeček, takhle to dál nepůjde.
Kam jdete? Přece mě tady nenecháte! řvala babička.

Dědeček nedbal, odešel, po chvíli se vrátil s velkými nůžkami na plech a babičku z plotu vystříhal.
Ta se vykutálela na trávník před garáží jako kaštánek ze slupky. Vůbec nic jí nebylo. Zato my jsme byli kaput a plot na mraky.

Co tě to jen napadlo, Jaruško, lézt za ten dřevník! povzdychl si dědeček.
Babička jen mávla rukou.

Nebyl to její první a ani zdaleka poslední kousek. Na padání odněkud někam měla ještě dalších více než třicet let života. A že toho času využila!

Advent 20 aneb Usměvavě

Ó rozesmějte se, smáči! Ó zasmějte se, smáči! Co smějí se smíchy, co smávají se smějavě. Ó zasmějte se usměvavě! Ó těch smáček nadsměvných - smích úsměvných smáčů! Ó vysměj se rozesmátě smíchu nadsměvných smáčů! Smějivě, smějivě, usměj, osměj se, smíšku, smíškové, smíšečkové, smíšečkové! Ó rozesmějte se, smáči! Ó zasmějte se, smáči!

(Velemir Chlebnikov: Zakletí smíchem)

Zakletí smíchem na fotografii z Vánoc 1982, vzácný pohled přímo do objektivu.

Advent 7 aneb V přestrojení

Nevím, co nás to v létě 1976 napadlo přestrojit se za čerta, Mikuláše a anděla! Asi tehdy bývaly prázdniny dlouhé a do Vánoc moc a moc a moc daleko...

Prázdniny! Babička!

Naše cesta do západních Čech (3)

U Alenky na nástěnce: lavička, babička, my tři vnoučata a léto 1977.

Advent 10 aneb Zimo, kiš kiš!

Lehce rozmazaný, zato převydatně teplý nákrčník.
Tak co, zimo, kdo s koho? Aha!

Petruška a sníh

A pak že nevstupujeme stále do stejné řeky... Za čtyřicet let se toho v podstatě moc nezměnilo. Sněhu málo, nadšení velké, jen už tak roztomile nejukám.

Torzo slivoně a schody a kousek skalky a trávník a lavička (tehdy se neuklízela do garáže?) a rybízové křoví vpravo a zápraží a nebožka chrupka a dům a já, zima 1972/73

Dnešní horký podvečer

Co dělat, když se naše sluneční past stane skutečnou sluneční pastí?

Táta se schoval v domě a bádá nad rodokmeny.
Můj manžel statečně pokračuje v natírání skříně ve stínu u sklepa.
Rozárka pronásleduje stín po zahradě.
A já si užívám návratu ztraceného fotoaparátu...

Prostá nezdobená secesní skříň po mé prapratetě Anně opustila půdu a přes sklep se dere do podkroví...

Dřevo a kámen, jako u sochařů...

Funkční zámek a neztracený klíč, malý zázrak v našem domě...

Rozárka a internet na zahradě

Ty nohy byly opravdu černé i po sto deseti letech.

Letní lesík, mírné zastínění... a vidím dobře? Vyšlapaná cestička!

Smolnička a kamení a moje nohy

Pohled s kopce dolů a zarostlá dlažba

Koulování

Na černobílé fotografii se koulujeme s maminkou, vypadá to, že útočím a maminka se brání. Sněhu je málo, na svazích obrácených ke slunci je po sněhu. Asi jako dnes.

Na trávníku pod skalkou, zima 1972/1973

Je zajímavé, na kolik nepodstatných detailů si člověk vzpomene nad čtyřicet let starou fotografií. Maminčiny lyžařské šponovky byly lososově růžové, její čepici jsem říkala Lištička. Moje bunda vínové barvy mi už tehdy byla trochu krátká, přivezl mi ji totiž dědeček už  roce 1969 ze zájezdu z Francie. Pamatuji se, e měla zvláštní zip, takový nikdo ze spolužáků neměl. Babička mi rukávy nastavila nápletem. Moje holinky byly jasně červené, ty naopak měl každý: holčičky červené, kluci modré a dospělí černé, všichni se stejnou traktorovou podrážkou. Bylo v nich zima a v tlustých ponožkách se v nich zapařovaly nohy. Vzpomínám si také na čepici s bambulí a zavazováním pod krkem. Dědeček ji jednou pověsil nad kuchyňská kamna a vlna se v místech nad uchem připálila.
Také na zahradě je leccos k objevení. Pod zápražím stále stojí chrupka. Lavička nezimuje v garáži.  Mezi maminkou a mnou leží ve sněhu pařez. Není to ledajaký pařez, ale samorost, který babička od kohosi dostala, a tak tam ten kus dřeva strašil celá dlouhá léta. Cestička k vodovodu není vydlážděná, dlaždice však už čekají připraveny na rohu domu.  Před sklepními okny roste meruňka a broskvoně. A co je nejpozoruhodnější, nad mou hlavou jsou dobře zřetelné stráně kopce Hradějn.
Roubovaný šeřík trčí ze stráně, aby se vyhnul třešni. Je zajímavé, že i dnes, nejméně pětatřicet let poté, co se chrupka porazila, šeřík stále nemíří vzhůru, ale odklání se ze svahu, jak je ostatně vidět na barevném snímku z roku 2008.

Pohled na trávník-netrávník pod skalkou-neskalkou a kuriózně rostlý šeřík, červen 2008

PF 2012

Na trávníku pod skalkou na jaře 1973

Zahrada-brokolice

Když jsem v posledních třiceti letech chtěla vysvětlit, kde v městečku stojí náš dům, obvykle jsem zvolila příměr se zeleninou. Řekla jsem: Až uvidíte zahradu kudrnatou jako květák (od revoluce ho nahradila do té doby neznámá brokolice), ze které kouká kousek komína a hromosvod, tak to jsme my! Bylo to právě tak. Tady je důkaz...

Tento snímek z roku 1995 byl pořízen z podkrovního okna domu na protější straně ulice. Kdyby fotograf stál na silnici či na chodníku, neviděl by ani špičku hromosvodu... Ty maličké barevné skvrny vpravo dole, to je náš Honza, Antonín a já.

Stav kolomažnické zahrady se dlouhou dobu v podstatě neměnil. Dědečkova zahrada ve svahu orientovaném na jih zarostla a zdivočela, najednou byla tmavá, vlhká a - studená. Nakonec staré stromy začaly pozvolna odcházet, některé proschly, jiné se rozlomily. Řada z nich musela ustoupit během výkopových prací při pokládání kanalizace, obecního vodovodu, telefonního kabelu i elektrického vedení. Přesto stav zahrady v roce 2007 byl takovýto:

Letos na podzim vypadala stejná část takto...

Oba snímky pocházejí z letošního listopadu.

Na jihozápad

Pohled do jihozápadního rohu zahrady se za léta změnil - jak jinak. V dolní zahradě ubylo stromů, zmizely rybízy, plot vyrůstá z betonového tarasu a ani vilky naproti nevypadají jako před čtyřiceti nebo osmdesáti lety.
Na černobílém snímku stojím rozesmátá, je mi přibližně šest let a čekám, až se rodiče připraví na sněhovou bitvu. V zadním rohu trávníku stěží tušíme malou douglasku, jejíž silný kmen je na druhém snímku zastíněn pokrouceným planým špendlíkem.

Zima 1972/1973 a podzim 2011