Koulování

Na černobílé fotografii se koulujeme s maminkou, vypadá to, že útočím a maminka se brání. Sněhu je málo, na svazích obrácených ke slunci je po sněhu. Asi jako dnes.

Na trávníku pod skalkou, zima 1972/1973

Je zajímavé, na kolik nepodstatných detailů si člověk vzpomene nad čtyřicet let starou fotografií. Maminčiny lyžařské šponovky byly lososově růžové, její čepici jsem říkala Lištička. Moje bunda vínové barvy mi už tehdy byla trochu krátká, přivezl mi ji totiž dědeček už  roce 1969 ze zájezdu z Francie. Pamatuji se, e měla zvláštní zip, takový nikdo ze spolužáků neměl. Babička mi rukávy nastavila nápletem. Moje holinky byly jasně červené, ty naopak měl každý: holčičky červené, kluci modré a dospělí černé, všichni se stejnou traktorovou podrážkou. Bylo v nich zima a v tlustých ponožkách se v nich zapařovaly nohy. Vzpomínám si také na čepici s bambulí a zavazováním pod krkem. Dědeček ji jednou pověsil nad kuchyňská kamna a vlna se v místech nad uchem připálila.
Také na zahradě je leccos k objevení. Pod zápražím stále stojí chrupka. Lavička nezimuje v garáži.  Mezi maminkou a mnou leží ve sněhu pařez. Není to ledajaký pařez, ale samorost, který babička od kohosi dostala, a tak tam ten kus dřeva strašil celá dlouhá léta. Cestička k vodovodu není vydlážděná, dlaždice však už čekají připraveny na rohu domu.  Před sklepními okny roste meruňka a broskvoně. A co je nejpozoruhodnější, nad mou hlavou jsou dobře zřetelné stráně kopce Hradějn.
Roubovaný šeřík trčí ze stráně, aby se vyhnul třešni. Je zajímavé, že i dnes, nejméně pětatřicet let poté, co se chrupka porazila, šeřík stále nemíří vzhůru, ale odklání se ze svahu, jak je ostatně vidět na barevném snímku z roku 2008.

Pohled na trávník-netrávník pod skalkou-neskalkou a kuriózně rostlý šeřík, červen 2008