Včelám

 

Včelař a jeho záhon před včelínem. Pokus se svazenkou.

Lockdown, den 191.

Karanténa, den 1

Maminka  stříhala suché šustí.

Honza napřed vyklidil špajz, a protože sluníčko nebylo možné ignorovat, vrhl se na včelín. To ještě bude dobrý seriál.

Já jsem poškádlila kramárnu na půdě a zajela se podívat k Velíškům.

Je skvělé mít co na práci.

Místo pro nový dřevník se začíná rýsovat.

Kolomažnický včelař 4.0

Včelí hukot byl dnes v poledne slyšet od včelína až k domu.

Bodejť by ne! Včely mají ode dneška nového šéfa.

Honza, kolomažnický včelař  4.0.

První sněženky. První talovíny. Už mi jarem svrbí ruce.

Včelín

Počátek malé kolomažnické včelí revoluce: Vyklizený včelín, díl 1.
Nastupuje čtvrtá včelařská generace!

V lesíku

Babí lesík.
Fotky Honza.

Chicht!

Přála jsem si především ostré snímky...

Tak jo, tyhle jsou tedy fakt vostrý.

Jeden aby si moooc dobře rozmyslel, co si vlastně má přát. Chicht.

Peti, knihu mám, večer se na ni pomalu, pomaloučku vrhnu. Ale přece jen jsem chtěla vyzkoušet, co ten aparát udělá, ještě než se knižně vzdělám.

A máme je!

Dokonce dvoje.
Takže je všechno zase při starém. Dvaaosmdesátá medová sezona startuje.

Včely

Uhynuly.

Po jednaosmdesáti letech je Kolomažnice bez včel. Nejsme v tom letos ovšem sami, a tak řešení bude nejspíš na delší lokte.

Dědeček by řekl: Ty to vedeš. Pochvala by to tedy nebyla.

Kdo se práce nebojí...

... ten si k ní i lehne, říká s oblibou můj táta.
Při výměně prasklých hřebenáčů na staré eternitové střeše našeho včelína to ani jinak než vleže nešlo.

Včely a jejich budoucí včelařka

Ještě se, holky, hezky jednou vyspinkáte a na jaře už budu vaše!

Mlsalka

Zlomový den

Alitur enim liquantibus ceris,
 quas in substantiam pretiosæ huius lampadis
 apis mater eduxit.

Text sice časově nepatřičný k dnešní rovnodennosti, ale svíčky by večer mohly být milé...

Jak nám tentokrát neuletěly včely

Opakování, ta matka moudrosti, je cestou k úspěchu. Pokud se letos na jaře naše včely vyrojí ještě i do třetice, budeme mít know-how dokonale zmáknuté a pochytáme ty odbojnice natošup.

V sobotu dopoledne (ano, mám s reportáží poněkud zpoždění, ale mimo jiné jsem musela nejprve trochu oplasknout) se včely začaly zase plašit. Pan F. pochybovačně vrtěl hlavou, ale přišel je zkontrolovat.

Pan F.: Včely se plaší kvůli velkým teplotním výkyvům. Sledujte je!

Tak sledujeme!

Včely nejsou proti slunci v korunách stromů vidět, zato slyšet jsou vydatně.

Plaší se všechny.

Honza monitoruje zblízka.

A ještě blíž...

... a ještě blíž.

Úplně nejblíž. Blázen.

Včely létají vztekle po celém lesíku i zahradě. Jsou i v mých vlasech. Au!

Zatímco já zvolna opuchám, pan F. přináší roják.

Honza nese štafle, maminka jde varovat sousedy.

Včely obsadily jívu a cestu mezi zahradami. Jedni sousedé se opevnili v domě, druzí vzali do zaječích.

Branné cvičení začíná.

Roj je malý, kompaktní a poměrně nízko nad zemí. Včely hučí jako lokomotiva.

Pan F. chystá roják, maminka si koleduje o žihadla. Moje tvář a oko zdvojnásobily objem.

Hrrr na matku!

Máme ji!

Teď jen shodit roj. A bude to.

Šťouchání nezabírá.

Třesení bude účinnější.

Roj padá. Opravdu akční fotka. Nevidím na pravé oko.

Včely zuří.

Sousedka paní K. přihlíží se zájmem. Patrně klečí na schodech do podkroví.

Včely se snaží dostat se do rojáku za matkou.

Na větvi se drží zbytek roje.

Včely se stěhují do rojáku. Konec poplachu.

Moje oko vypadá jako oko Mongola, jemuž šlápl do obličeje mamut. Je sobota večer a ve středu zkouším u maturit, zřejmě v přestrojení za školní pomůcku k románu Zvoník od Matky Boží. Au!