Jak nám tentokrát neuletěly včely

Opakování, ta matka moudrosti, je cestou k úspěchu. Pokud se letos na jaře naše včely vyrojí ještě i do třetice, budeme mít know-how dokonale zmáknuté a pochytáme ty odbojnice natošup.

V sobotu dopoledne (ano, mám s reportáží poněkud zpoždění, ale mimo jiné jsem musela nejprve trochu oplasknout) se včely začaly zase plašit. Pan F. pochybovačně vrtěl hlavou, ale přišel je zkontrolovat.

Pan F.: Včely se plaší kvůli velkým teplotním výkyvům. Sledujte je!

Tak sledujeme!

Včely nejsou proti slunci v korunách stromů vidět, zato slyšet jsou vydatně.

Plaší se všechny.

Honza monitoruje zblízka.

A ještě blíž...

... a ještě blíž.

Úplně nejblíž. Blázen.

Včely létají vztekle po celém lesíku i zahradě. Jsou i v mých vlasech. Au!

Zatímco já zvolna opuchám, pan F. přináší roják.

Honza nese štafle, maminka jde varovat sousedy.

Včely obsadily jívu a cestu mezi zahradami. Jedni sousedé se opevnili v domě, druzí vzali do zaječích.

Branné cvičení začíná.

Roj je malý, kompaktní a poměrně nízko nad zemí. Včely hučí jako lokomotiva.

Pan F. chystá roják, maminka si koleduje o žihadla. Moje tvář a oko zdvojnásobily objem.

Hrrr na matku!

Máme ji!

Teď jen shodit roj. A bude to.

Šťouchání nezabírá.

Třesení bude účinnější.

Roj padá. Opravdu akční fotka. Nevidím na pravé oko.

Včely zuří.

Sousedka paní K. přihlíží se zájmem. Patrně klečí na schodech do podkroví.

Včely se snaží dostat se do rojáku za matkou.

Na větvi se drží zbytek roje.

Včely se stěhují do rojáku. Konec poplachu.

Moje oko vypadá jako oko Mongola, jemuž šlápl do obličeje mamut. Je sobota večer a ve středu zkouším u maturit, zřejmě v přestrojení za školní pomůcku k románu Zvoník od Matky Boží. Au!