Jak nám uletěly včely

Dnešní příspěvek o včerejší události bude poněkud akčnější než obvykle. Žánr: reportáž?

Je krátce před obědem. Slunce svítí, ptáci skřehotají a lesík je plný barevných skvrn. Včely bzučí. Včely víc bzučí. Včely bzučí úplně nejvíc. Na čem se pasou, vždyť tady nic tak intenzivně nekvete?
Včely se nepásly, včely se rojily.
Před včelínem se pohybuje řídký sloupec včel. Včelí vír.
A je to tady! Táta v dřevníku není, patrně si všiml toho rámusu. Je alergik. Bývalý včelař alergik.
Nemá smysl plašit maminku, a tak se vydávám za sousedem panem F., naší vždy ochotnou záchranou v nesnázích. Ostatně to mohou být i jeho včely. V dědečkově včelínu má svá včelstva a mamince pomáhá s našimi včelami, když se tátovi zhoršila alergie a já se do včelaření - zatím - nehrnu.
Pan F. je tu. Roj je na javoru. Mezi panem F. a rojem je sedm metrů výšky, bohužel nepřístupné výšky - viz Kolomažnice, skála, převýšení...
Pan F. přináší trubku s připevněnými medovými plásty a snaží se nalákat matku na sladké. Včely se stěhují do rojáku, ale matka je husa, na větvi se jí líbí víc. Pokus se opakuje. Nic. Pan F. se pokouší roj srazit, střídavě se mu to daří. Matka je pořád na větvi. Sousedovy děti jsou také na větvi, takové včelí chumelení ještě neviděly. Táta hlídá děti, maminka pobíhá v kukle, já fotografuji. Pan F. se snaží shodit roj z javoru a pružné javorové větve se snaží shodit pana F. ze štaflí. Nakonec se roj přestěhuje o poschodí výš.
Čekáme, až se včely uklidní, a pak si jdeme po svých.
Po obědě se zvedne sloupec včel, zavíří nad sousedním domkem a s hukotem odletí na jihovýchod.
Konec branného cvičení.

Na tuto fotografii stojí za to kliknout: Pan F. v roji včel, na skále a bez rukavic. Žádná včelařská latina.