Čintamani

Před lety - to ještě byla babička a historka s tebichem ji pobavila - jsem u jedné pražské popelnice objevila špinavý, mírně ošlapaný vlněný koberec. Neber to, že...

Vzala jsem ho, vyčistila, smotala, uložila na půdě.

A zapomněla na něj.

Vida! Tady je - a ptáci v podzimních barvách.

Osud

Někdy mám pocit, že už nikdy nikdy nikdy nebudu mít normální práci, že se budu v těch zaprášených krámech a vzpomínkách hrabat, dokud mě nezavalí.

Tentokrát na kolomažnické terase: obrazy, fotografie, výšivky ze zapomenutého kouta půdy.

Maturitní tablo, Písek 1912, dědečkův bratr Václav (druhý zprava úplně nahoře).

Opus magnum

Včera, když bylo tak nedušičkově slunečno, jsem zapomněla vyfotografovat obrovskou granny pro naši Hanu. A dnes, než jsem došla na terasu, zavládlo venku pravé midsomerské počasí.

Zkrátka čas na ruční práce a nějakou pěknou vraždičku. Nebo dvě... Tři? Čtyři!

UPGRADE:
Mezitím se vyčasilo a zšeřilo.

Šálivá terasa

Tak - a ještě zapošít konce přízí a hotovo.

(Pořád nad tím šálivým obchůdkem přemýšlím, Lenko :-) )

Velké oči a velká voda

Hlásili vytrvalý déšť.
Fajn, pomyslela jsem si, žádné děti, žádné návštěvy, žádné jiné zahradní plány - konečně se zgruntu pustím do té nekonečné půdy. Velké oči! Místo toho jsem na celý víkend ulehla do postele a ládovala se paralenem.

A půda? Aktuálním prostorem pro soustředěnou činnost se stal naopak sklep. Maminka a můj muž se střídali na hlídce celou noc. Hrdinové. Neusnuli. Vynášeli kbelíky vody, kterou někdo namáhavě vléval prasklinami do skály, na níž stojí dům, a která tím kamenným cedníkem vtékala do našeho sklepa, hezky po schodech dolů, šup a rovnou pod uhlí...

Voda venku dole se stěží dala rozlišit od vody venku nahoře. Jako za dnů Noe.