Londýn: resumé

Midsomer je venkov, počkej, až uvidíš Londýn! říkaly mi děti. To je celý svět.

Tak jsem viděla Londýn.

V prvním okamžiku jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Gn 1,2. Jakmile za zády zmizela světla lutonského letiště, všude kolem se totiž rozprostřela prázdná tma, z níž se teprve po chvíli začala zvolna vynořovat první lidská obydlí: napřed jednotlivá drobná zástavba, pak celé bloky a najednou je tu Park Lane a světla velkoměsta.

Londýn není celý svět, ale SimCity 3000, starší počítačová hra, která ožila. Tedy až na tu godzillu. I když nedaleko Waterloo station jsem potkala pána, který godzillu nápadně připomínal... Zkrátka ta londýnská směsice starého a nového, modrého a odněkud z ciziny vypůjčeného je fascinující.

Viděla jsem skoro všechno.

Big Ben a Westminster abbey. Náhrobní desku Václava Hollara. Miliardu stavebních jeřábů. Londýnské oko. Hyde Park a veverky. Střídání stráží u královny. Věžový most. Pevnost Tower. Battersea powerstation a Battersea park. Další parky. Baker street. Tate Modern a kus Národní galerie. Téměř všechny hodnotné hotelové parcely ze hry Monopoly. Katedrálu sv. Pavla. Čtyři nádraží. Čtyři obchody s přízí a jeden bazar. Žádný další obchod, když pominu krámek, kde jsem si koupila redukci k elektrické zásuvce, a obchod, kam jsem zašla pro mléko. Borough market. Shakespearovo divadlo s doškovou střechou. Střep. Temži z bezprostřední blízkosti (zhruba po kotníky). Čínskou čtvrť a švýcarský orloj. Hotel Ritz (zvenku). Královnu Victorii u mostu královny Victorie. Spoustu dalších pomníků. Několikero různých předměstí. Zachráněné (nejen) Wintonovy děti. Obraz Jindřicha Štýrského. Monument s velkým M. Monumentální Bank of England. Jubilejní lávku. Soho. Mumraj v Covent Garden. Skleněné mrakodrapy ve Vauxhall, bizarní hausbóty tamtéž. Lišky uprostřed ulice, dávající dobrou noc. Papoušky poletující v parku. Kvetoucí růže. Kvetoucí pelargonie v okně. Sníh v uzoučkých uličkách kolem The Angel. Chelsea. Honzovu práci. Bývalou Honzovu práci. Několik Honzových prabývalých prací. Křižovatku s bláznivým jménem Slon a hrad. A hromadu dalších bláznivých jmen v tom potřeštěném midsomerském hlavním městě.

Neviděla jsem dům Hercula Poirota a nezažila jsem zkázu v Britském muzeu. Příště!

Překvapilo mě, jak je městský střed Londýna malý, a tím nemyslím jen City of London. Jako kdyby v Praze hned za Václavákem byl místo Vinohrad rovnou Spořilov, samozřejmě v patřičném měřítku.

Překvapilo mě, jak strašně (strašně!) může v takovém typickém londýnském řadovém domku táhnout. A poté, co jsem na úzkém a velmi strmém schodišti zakopla (průvan mi patrně podtrhl nohy), už mě nepřekvapuje, že pád ze schodů je tak rozšířeným způsobem, jak se zbavit přebytečného příbuzného.

Ale úplně nejvíc mě překvapilo, že lidé jsou v Londýně stejně milí jako na midsomerském venkově a že se snaží být co nejvíce nápomocní, jako by je netlačil čas jako u nás nás někam (kam?) neustále spěchající.

Whose Body? (8)

Celý den s Honzou.

Poněkud netradiční skulptura mezi všemi těmi bronzovými (?) potentáty na náměstí, opatřena jednoduchým a srozumitelným textem. Volně pochopeno/přeloženo: Máme se dost dobře.
Svatá pravda!

Některé sochy nepotřebují názvy.

Whose Body? (7)

Tate Modern.
Byla jsem zvědavá. Těšila jsem se.
A pak jsem to dost dlouho rozdejchávala.

Ceal Floyer: Monochrome Till Receipt (White). Mnohem lepší foto zde.

Tohle je už na mě moc. Jak se dnes říká, fakt jako už hodně za hranou.

Proč obrazy nepotřebují názvy? Nevím. Kdyby otázka byla postavena pozitivně, totiž proč obrazy názvy potřebují, odpověděla bych hned: Abychom je snáze odlišili od neobrazů.

Vlastně jsem ještě pořád dopálená.
Jestli v návštěvníkovi měla expozice/měly expozice vzbudit bouřlivé emoce, pak si v mém případě může Tate Modern gratulovat, zásah, potopeno.

Nabyla jsem dojmu, že naposled obrazy znázorňovaly radost někdy za impresionistů.

Bůh je přece dávno mrtev, takže ať žije deprese, úzkost, bolest, násilí, perverze (ano, i to tam bylo, a velmi silné a působící, až jsem se styděla, že tak se člověk dokáže chovat k člověku), válka, ponižování, odlidšťování, konzum, rasismus, vykořisťování, mrzačení, zabíjení, samota atd. atd.

Jestli to všechno zobrazené má způsobit, aby si návštěvník uvědomil, že člověk člověku vlkem, pak dobře. Už to vím (dávno), hotovo, uvědoměno, můžu začít spekulovat o symbolice gotických oltářních obrazů.

Jestli to všechno zobrazené má způsobit, že si návštěvník uvědomí, že se má vlastně super, ne jako ten zoufalec, kterej vidí kolem sebe jen bytosti se zvířecími hlavami, propíchané vším možným (surrealistická instalace v jednom sále, jméno nevím), pak taky dobře. Hurá. Mám se skvěle, happy. Do prdele!

Whose Body? (6)

Dnes na večeři u našeho Honzy. Byl to tedy typický anglický nedělní oběd, ale tentokrát by se i Hercule Poirot oblizoval.

Přes park a liduprázdnými ulicemi. Jediné, co na mě vybaflo ze tmy, je tento extravagantní klobouk. Mrtvola dosud žádná.

Whose Body? (5)

Dneska jsem se vydala na periferii, i když domorodci by ji jistě periferií nenazvali. Každopádně už vím, co měl na mysli pan Bingley, když mluvil o strýcích v jednom každém obchodě na Cheapside (If they had uncles enough to fill all Cheapside, cried Bingley, it would not make them one jot less agreeable.)
Nebyla jsem ovšem v Cheapside, ale ve Stoke Newington, a co jsem tam dělala, najdete tu.

Návrat do centra byl opět iluminovaný a svatému Pavlu to sluší ve světle i potmě.

Whose Body? (4)

Cirkus na Picadilly Cirkus.
A po čaji o páté nejen tam. Vlastně všude. Nevěděla jsem, že se do ulic vejde tolik lidí.

Na Trafalgar Square bylo méně lidí, zato více světel a aparát to pojal poněkud netradičně. Kvůli  nevalnému světlu mám dnes fotky mizerné, mizernější  - a tuhle.