Tak jsem viděla Londýn.
V prvním okamžiku jsem měla pocit, že jsem se ocitla v Gn 1,2. Jakmile za zády zmizela světla lutonského letiště, všude kolem se totiž rozprostřela prázdná tma, z níž se teprve po chvíli začala zvolna vynořovat první lidská obydlí: napřed jednotlivá drobná zástavba, pak celé bloky a najednou je tu Park Lane a světla velkoměsta.
Londýn není celý svět, ale SimCity 3000, starší počítačová hra, která ožila. Tedy až na tu godzillu. I když nedaleko Waterloo station jsem potkala pána, který godzillu nápadně připomínal... Zkrátka ta londýnská směsice starého a nového, modrého a odněkud z ciziny vypůjčeného je fascinující.
Viděla jsem skoro všechno.
Big Ben a Westminster abbey. Náhrobní desku Václava Hollara. Miliardu stavebních jeřábů. Londýnské oko. Hyde Park a veverky. Střídání stráží u královny. Věžový most. Pevnost Tower. Battersea powerstation a Battersea park. Další parky. Baker street. Tate Modern a kus Národní galerie. Téměř všechny hodnotné hotelové parcely ze hry Monopoly. Katedrálu sv. Pavla. Čtyři nádraží. Čtyři obchody s přízí a jeden bazar. Žádný další obchod, když pominu krámek, kde jsem si koupila redukci k elektrické zásuvce, a obchod, kam jsem zašla pro mléko. Borough market. Shakespearovo divadlo s doškovou střechou. Střep. Temži z bezprostřední blízkosti (zhruba po kotníky). Čínskou čtvrť a švýcarský orloj. Hotel Ritz (zvenku). Královnu Victorii u mostu královny Victorie. Spoustu dalších pomníků. Několikero různých předměstí. Zachráněné (nejen) Wintonovy děti. Obraz Jindřicha Štýrského. Monument s velkým M. Monumentální Bank of England. Jubilejní lávku. Soho. Mumraj v Covent Garden. Skleněné mrakodrapy ve Vauxhall, bizarní hausbóty tamtéž. Lišky uprostřed ulice, dávající dobrou noc. Papoušky poletující v parku. Kvetoucí růže. Kvetoucí pelargonie v okně. Sníh v uzoučkých uličkách kolem The Angel. Chelsea. Honzovu práci. Bývalou Honzovu práci. Několik Honzových prabývalých prací. Křižovatku s bláznivým jménem Slon a hrad. A hromadu dalších bláznivých jmen v tom potřeštěném midsomerském hlavním městě.
Neviděla jsem dům Hercula Poirota a nezažila jsem zkázu v Britském muzeu. Příště!
Překvapilo mě, jak je městský střed Londýna malý, a tím nemyslím jen City of London. Jako kdyby v Praze hned za Václavákem byl místo Vinohrad rovnou Spořilov, samozřejmě v patřičném měřítku.
Překvapilo mě, jak strašně (strašně!) může v takovém typickém londýnském řadovém domku táhnout. A poté, co jsem na úzkém a velmi strmém schodišti zakopla (průvan mi patrně podtrhl nohy), už mě nepřekvapuje, že pád ze schodů je tak rozšířeným způsobem, jak se zbavit přebytečného příbuzného.
Ale úplně nejvíc mě překvapilo, že lidé jsou v Londýně stejně milí jako na midsomerském venkově a že se snaží být co nejvíce nápomocní, jako by je netlačil čas jako u nás nás někam (kam?) neustále spěchající.
Žádné komentáře:
Okomentovat