Jáchyme, hodíš ho do stroje?

Když jsem byla malá, zdálo se, že odpověď na otázku, zda přežijeme rok dva tisíce, je tak vzdálená, až je nemístná. Rok dva tisíce? To přece budeme chodit všichni ve skafandrech a jíst amarouny a budeme dospělí! A všude budou barevně blikat žárovičky počítačů.

Měla jsem tehdy jistou, i když vágní představu o své pokročilé dospělosti, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by počítač mohl blikat jinak než žárovičkami, natož že by mohl blikat u nás doma. Počítač je přece veliký jako stodola a kromě světýlek a barevných čudlíků k jeho lexikálně-sémantickému okruhu patří ještě sjetiny (na jejichž zadní strany se dá skvěle kreslit) a děrné štítky, které učitelka dějepisu Veverková používá ke svému rafinovanému ústnímu zkoušení z letopočtů (neptejte se jak).

Na gymplu několik kluků o přestávkách velmi hlasitě diskutovalo o kompjůtrech, vyslovovali ten výraz podobně, jako náš zeměpisář říkal šikegou, a tvářili se přitom nadmíru tajemně a důležitě. Pamatuju se, že jsem někdy měla chuť na ty jejich mikroprocesory šlápnout, ať už je to, co chce.

Na fakultě jsme absolvovali jednosemestrální kurz informatiky (asi se to jmenovalo jinak), který spočíval či spíš spočinul v jednorázové exkurzi, během níž jsme stály (ano, my holky) ve dveřích a mladý asistent počítačových věd mávl směrem do místnosti a pravil zhruba toto: Zde, vážené kolegyně, se nachází počítačové centrum naší fakulty. A toto není televizor, nýbrž monitor, tak radši na nic nesahejte, stálo to strašný prachy, ať se tomu něco nestane!

Z toho vyplývá, že když jsem si v roce 1996 koupila svůj první, repasovaný, přesto ukrutně drahý počítač, byla jsem co do informovanosti o informatice čistá jako slovo Boží.

Jaké to však bylo dobrodružství! Už jen propojit všechny ty jednotlivé konektory a pak trnout, jestli se monitor (nikdy ne televizor!) vůbec rozsvítí... Díky mnohým přátelským radám (díky, Stanislave, díky, Františku, díky, mí milí počítačově gramotní žáci, především ty, Pete!) jsem se vcelku rychle zorientovala v dosovských příkazech a můj virtuální život začal růst a košatět.

Takže dnes, kdy se už kolikátý den za sebou snažím prokousat se přeplněným harddiskem starého laptopu (na snímku ten vlevo) a s minimálními ztrátami důležitých dat převést jeho obsah do počítače nového (na snímku ten barevný), nostalgicky vzpomínám na prázdných a obrovských repasovaných 250 MB, kdy bylo jen a jen na mně, abych vytvořila strukturu adresářů a složek, a kdy jsem se nemusela brodit blikajícími předpřipravenými ikonkami všech těch heureca a mall a store a killer instinct, na které člověk musí nejprve kliknout, aby se ujistil, že nemaže nějaký zásadní systémový soubor, a pak užít velmi silné zaklínadlo, aby se jich (aspoň dočasně) zbavil.

Ale ta grafika! A ten tichý chod! A výkonná baterie! A podsvícená klávesnice! Óóó!

Díky, Jáchyme, díky moc!