Tři

Dnes už jen dvě.

Maminčin bratr, poslední toho jména a poslední pamětník Kolomažnice bez našeho domu.
Toník, + 93 let.

V čepicích

Další dílek nekonečného seriálu Už zase přebírám ty staré fotky.

Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.

Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko! 
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.

Na skok

Na skok ve Slavkovském lese a především na skok do skalky mé tety Alenky, čerstvé sedmdesátnice.

Kdo uhádne, co se skrývá v této budově-nebudově
na náměstí jistého městečka nad Ohří?

Poštou

Moje teta Alenka počátkem padesátých let v zahradě pod skalkou

Dnes mi přišel e-poštou tento text. Alenko, díky moc!

V dědečkově zahradě bylo v padesátých letech 20.století  ovocných stromů opravdu hodně. Stromy si také pěstoval i sám rouboval. Zda všechny, to nevím. Také u sousedů  s roubováním pomáhal. Ovoce bylo použito pro vlastní spotřebu, pro širší rodinu a také k prodeji, což nebyla tehdy zanedbatelná částka. Jak třeba konstatovala naše matka: „Letní jabloň ‚pod ložnicí‘ nám zaplatí roční domovní daň.“

Chtěla bych popsat ovocné stromy (tak jak si pamatuji):

U plotu mezi lesíkem a zahradou –

1)      plané višně, které se samy semenily a přinášely pěkné, ale kyselé plody. S odstraňováním plaňkového plotu mezi lesíkem a zahradou byly asi tyto višně zlikvidovány. Také v té době už jsme neměli slepice, které v lesíku hrabaly a tím zničily i podhoubí hub, které tam dříve rostly

2) v blízkosti plotu byla nepříliš velká třešeň s černými plody

3) vedle třešně stála poměrně stará jabloň Gráfštýnské (lesní stromy podél plotu byly tehdy ještě

mladé a nezacláněly)

4) v samém rohu zahrady u uličky mezi Husovou ulicí a Kavčincem stála stará jabloň, které jsme pro

tvar plodů říkali „soudek“

5) pod lesními stromy ve stráni živořila jabloň Nonnetit, česky Matčino

6) v blízkosti u skalky na kraji stráně byla líska, moc lískových oříšků tehdy neměla, pokud dozrály,

tak jsme my děti je ještě s bílými jádry snědly

7)–10) za skalkou rostly 3 stromy třešní, které měly pozdní černé a výborné ovoce, leč často červivé, 

ale stromy se chemicky postřikem neošetřovaly

11)–12) v dolní části zahrady pod skalkou v blízkosti uličky na Kavčinec rostly 2 stromy mirabelek

13) později, když už stromy mirabelek nebyly, byla vysazena modrá švestka

14)–16) podél plotu u Husovy ulice stály 2 menší stromy, pravděpodobně zelená renklóda a modrá 

letní švestka (rouby ze staré carské švestky, ale plody nebyly tak velké a dobré jako mateřský strom)

17) ve stráni pod skalkou směrem k velkým schodům rostla jabloň Pottovo. Nesla podzimní 

žlutozelená kyselejší jablka, která jsme většinou prodávali do výkupny, protože plody se nedaly

dlouho uskladňovat, ale na štrúdly se užívala hojně. Také zde někde rostla Ananasová reneta, která měla menší žluté, jemně tečkované plody, ale bylo jich málo.

18)–19) Mnohem později nad jabloní Pottovo byly vysazeny 2 hrušně a to Boskovy lahvice. Nikdy

neměly pěkné plody

20)–21) uprostřed cesty mezi velkými schody a brankou z Husovy  ul.  rostla jabloň Nonnetit, česky

Matčino, kterému jsme pro jeho výšku říkali „hasičák“. Další Matčino rostlo ještě u branky  vlevo

(z pohledu od domu)

22) asi  4 m od „hasičáku“ stála výborná Althanova renklóda s velkými  modročervenými plody. Stromek dostal náš otec od pana plukovníka Teringla z Bavorova, kterého otec často navštěvoval. P. Teringl byl také výborný zahradník a jeho manželka ráda pěstovala zeleninu.Teta Anna mne k ní poslala např. pro koření – tymián, který tehdy se v zahradách, pokud vím, nepěstoval

        

23) vpravo u branky stála pravá švestka (za ní byl keř kaliny)

Pokračuji od domu „od pracovny“ dolů:

24) před okny pracovny stála chutná jabloň Gascoigneho šarlatové  s krásnými velkými plody,

 které se však brzy kazily

25) vlevo od vchodu do domu pod zápražím stála velká třešeň chrupka. Na její plody jsme se moc těšili. Také se třešně prodávaly do výkupu. Kromě zavařování na kompoty jsme je vypeckované sušili jako rozinky

26) naproti ní přes cestu stála velká višeň Amarelka královská, ale když jsme začali budovat

alpinum, tak jsme višeň porazili. Byl to vysoký a hustý strom, nepamatuji se, že by z něho byla velká  úroda

27) vlevo od velkých schodů byla později vysazena hrušeň  Solanka. Také neměla plody nejlepší kvality,  i když plody byly dobré a šťavnaté. Ale protože byla vysazena ve stráni, byla později ze žebříku špatně přístupná

28) na stráni „pod ložnicí“ stála stará  letní jabloň, která byla starší než náš dům. Jak jsem již výše

uvedla, naše matka měla z ní radost, protože prodejem jablek byla zaplacena domovní daň. Zajímavé je, že v létě roku 2006 nebo 2007  uhodil do stromu v noci  blesk, na kmeni byla vidět

černá stopa, ale jabloň dál žila a rodila, i když v poslední době už neměla pěkné ovoce a pro

výšku stromu ve stráni se již jablka žebříkem netrhala, spadlé se zužitkovávaly většinou na závin

a také rozdaly, kdo měl o ně zájem. Protože strom byl velmi starý a nebezpečný, byl

v roce 2014 zlikvidován.

29) vedle této jabloně byla další jabloň Pottovo, která už neměla tak pěkné plody jako měla jabloň

pod č. 17

30) vedle této jabloně stála ve stráni jabloň Parména zlatá zimní. Dlouho tam nerostla, protože

plody měla menší a nebyla dost výnosná

31) skoro na tom místě byla ve stráni vysazena raná třešeň, plody byly zralé vždy na konci

školního roku.  Vyrostla do velkých rozměrů, hlavně do výšky, a protože to bylo ve velké stráni,

tak asi po roce 1980 se již ze žebříku moc ovoce trhat nedalo. Protože ale krásně kvetla, naše

matka jí nechtěla dlouho odstranit. Byla zlikvidována v roce 2008.

32) na konci stráně „u vodovodu“  rostla jabloň Boskoopské.  Je tam dodnes (2015), ale také ze žebříku již téměř nedostupné

33) další původní strom, který tam byl ještě před stavbou domu v r. 1932 a který byl také pro stáří a

nebezpečí zlikvidován v roce 2009, byla jabloň zimní, které jsme říkali „zelenáč“. Pravděpodobně

se jednalo o odrůdu Zelenče rhodoislandské.  Odrůda není zapsána v listině povolených odrůd.

Plody nebyly moc chutné, používaly se pouze do těsta na koláče nebo na žemlovku. Jabloň stála

u cesty ke garáži mezi Boskoopským  směrem ke Košíčkům.

34) vlevo (směrem od domu) pod velkými schody stála menší  letní švestka, na kterou otec

narouboval rouby z carské švestky, ale neměla tak velké a chutné plody jako  mateřská

carská uprostřed dolní zahrady. Také později byla poražena

35) podél cesty od schodů k Husově ul. stála zelená renklóda. Ta byla zralá kolem začátku září, měla

výborné plody. Ze zavařovaných plodů se připravoval výborný „trufl“.  Ten se dělal tak, že se

uvařil vanilkový puding, upekl se piškot, který se nakrájel na kostky, spojil  džemem,   kostky se poskládaly do skleněné hlubší mísy, na to zavařené zelené renklódy, pak vrstva pudingu a na

to  opět vrstva piškotových kostek s kompotem a nakonec zase zalité vanilkovým pudingem. Dobrý, u nás oblíbený moučník. Jedl se po vychlazení.

36) Strýc Čeněk Šlapák vysadil (po roce 1982) uprostřed zahrady několik stromů, které už neumím přesně popsat (jabloně) byly to asi 3 stromy

37) u plotu u Husovy ul. stojí  velký strom Holovouské malinové, později byl částečně přeroubován na

Bláhovu renetu a tak je to dodnes, část Holovouské a část Bláhova. Dříve plody holovouské byly zralé na Vánoce, krásně voněly, ale již více let na Vánoce už by nebyly k jídlu, protože jsou k jídlu po otrhání. 

38) uprostřed zahrady do roku 2014 stála jabloň, která se větvila již u země a přinášela krásné dobré

ovoce – Matčino. Také pro stáří byla zlikvidována. Ovoce se začalo konzumovat již po otrhání,

dříve až v době kolem Vánoc

39) blízko ní  stála rovněž u země rozvětvená výborná letní švestka „carská“ s výbornými plody. Z ní

bral otec rouby  k dalším stromům, ale už asi neměl ty správné podnože, protože plody na nich

už nebyly tak velké a chuťově tak výrazné jako původní strom. Toho jsme litovali, protože starý strom byl později pro stáří poražen

40) Blízko ní stála jabloň  Signe  Tillisch, výborné a krásné jablko, plody byly  velké,

ale plodnost stromu nebyla uspokojivá.   Tento druh patří k nejkrásnějším  a příjemně vonícím

jablkům. Moc jsme se na jablka těšili. Často však trpěl hnilobami

41) jedním ze stromků, které vysadil strýc Čeněk Šlapák, byl červený  Starking, ale strom byl brzy

nemocný rakovinou

42) blíže u studny stála bosenská švestka, která byla  asi utlačována, měla sice pěkné ovoce, i když

málo a strom také dlouho nevydržel

43) u studny byla později vysazena jabloň  s malými červenými plody, snad je to Červené tvrdé. Tato odrůda má mnoho variant. Strom je doposud velmi úrodný, ale jablka jsou malá.

 44) v rohu u plotu mezi námi a Košíčků (dříve Tolarů, pak Thůmů) stála  jabloň, které jsme říkali

„Řehtáč“, protože měla plody ve tvaru soudku, a když byly zralé, tak jádra v jablku při prudším

pohybu „řehtaly“. Také už hodně let jabloň neexistuje. Jednalo se o řehtáč soudkovitý. Plody byly velmi chutné. Tato odrůda je velmi  stará. Původ se uvádí ze severního Německa z roku 1788

 45) v blízkosti od tohoto stromu směrem ke garáži donedávna stála jabloň Jonathan. Dříve měla

pěkné plody, ale jak strom stárnul, tak se plody zmenšovaly, myslím, že byla poražena v r. 2013

46) úplně v rohu u plotu u Husovy ul. a Budkovské  byla vysazena raná třešeň, ale protože větve

přesahovaly přes plot, děti z ulice často větve vylomily, tak byla brzy zlikvidována

47) ve stejné době byla taková třešeň vysazena blízko plotu „u Jansíků“  – blízko plotu pod skalkou, 

ale brzy jí děti zlomily větve a už pak dobře nerostla a byla poražena

48) v této blízkosti byla také mirabelka, dobře plodila, později byla poražena  a po letech na tom

místě byla vysazena švestka, kterou daroval Ing. Jindřich Tomášek.

49)–50) ještě ke stromům v blízkosti cesty ke garáži –  2  stromy výborných mirabelek. Ty se netrhaly,

jen setřásly  na deku a posbíraly. Nedaly se  uskladňovat. Dělali jsme z nich marmeládu, v kompotu byly dosti kyselé. Ale pro přímý konzum byly výborné, sladké

51) Mnohem později na tom místě byla vysazena jabloň, která již také několik let neexistuje, druh

nevím

52) Na kraji lesíka, těsně u bývalé žumpy rostla před okny kuchyně jabloň Boikovo, také už hodně let

neexistuje

53) v blízkosti garáže na kraji lesíka byla stará třešeň „srdcovka“

54) vedle ní také menší strom nějaké višně, obě již dlouho neexistují

55) U okna bývalého záchodu, nyní špajzu, stála hodně let třešeň, které jsme říkali „Bělina“, ale také

již mnoho let neexistuje, její větve sahaly přes okap doma na střechu

56)–57)  v průčelí domu byly vysazeny 2 meruňky. Několik let měly krásné velké ovoce, ale pak

onemocněly a musely být poraženy

58) na místo té, která byla blíže vodovodu, byla vysazena broskvoň, ale také dlouho nebyla, důvod, 

proč byla vykopána, nevím, pravděpodobně poničil stromek mráz

Snad poslední lze jmenovat několik exemplářů kanadských lístkových ořešáků.Ty stojí dosud po cestě od zadního vchodu domu směrem ke garáži. Dříve byl z nich užitek, ale když se přistěhovaly veverky, tak úroda byla vždy jimi snědena,  dřív než by se daly uskladnit. Myslím, že letos poprvé, to je v r. 2014, veverky už nepřišly a nějaké oříšky byly, lískový keř je také blízko plotu, naproti Košíčků brance a již  letos na něm byly oříšky.

Ještě za mého mládí si pamatuji  úplně malý starý strom, zřejmě malý, protože rostl víceméně na skále u garáže, jednalo se o pozdní hrušku neznámé odrůdy (plody tzv. kamenné) a podobná byla hrušeň  v lesíku, také bez užitku. 

Když přemýšlím, kolik ovoce se urodilo a jak se vše dokázalo upotřebit a kolik práce s tím bylo, je to až k nevíře. Také mimo jiné si za svého mládí pamatuji, že přijížděli lidé z okolí Volar. Kupovali pro svoji potřebu různé ovoce, také i někdy u nás. Zvláště si pamatuji, že kupovali švestky u sousedů Jansíků (nad námi). Ti měli na zahradě hodně stromů se švestkami.

Bylo by zajímavé konfrontovat vzpomínky mého strýce Toníka, tety Alenky a moje vlastní vzpomínky, protože nás dělí rozestup devatenácti a dvaceti let, a to už je v zahradě znát. 

Vyrůst

Vyrůst.
Jedno z mnoha babiččiných slov. Není to sloveso, ale adjektivum nesklonné, kupodivu.

Ta větší holčička na fotografii je moje maminka (asi v roce 1950) a má na sobě vyrůst šaty, fakt jako hodně vyrůst.

Advent 24 aneb Už...

Ať najdete i vy pod stromečkem své nejmilejší...

Požehnané Vánoce!

(moje teta Alenka o Vánocích v roce 1946)

Pro Bucháče do Londýna: náš ovocný sádek

Tak, Bucháčku, pro letošek je dosázeno. Osm nových stromků. Když budeš pořádně pátrat, jistě je všechny najdeš. To zelené je skutečně náš živý plot do uličky, ten, který jsme v roce 2009 sázeli.
Podívej se na fotku z toho roku...

Zahrada v listopadu 2009,
s čerstvě zasazeným živým plotem a spoustou starých jabloní

A takhle velké jsou první dvě nové jabloně z podzimu 2010.

 Loňské letní průsvitné, za ním tři letošní kousky 

Ananasová reneta - letošní

Třešeň Kordia na nevzrůstné podnoži, prý bude mít tak tři metry... Uvidíme.

Zvonkové na babiččině části

Mirabelka za uschlou loňskou

A naše svátkorepubliková návštěva...

Japonská

Sasanku (sasanovku?) přivezla moje teta Alenka. Nějak se jí přemnožila. Musíš si dát pozor, strašně se rozrůstá, varovala mě.
Byla jsem obezřetná. Jenže u nás se tahle japonská kráska drží zpátky, nemnoží se, i když bych to ocenila.

Léto 1949

 Moje babička, moje maminka a moje teta Alenka na vyšlapané cestičce podél domu. 

Rekapitulace zahradní 2012

Co jsme loni spojenými silami stihli?

Soused-stavitel dodal zeminu a Rozárka s Honzou dosypali terasu při domu, takže je úplně rovná. Dnes již s pěkným trávníkem (pomineme-li zimní řádění krtka).

Soused rušil část trávníku, a tak jsme se s tátou hmoždili se zachráněnými drny. Deset metrů převýšení v našem skalnatém terénu byla zjara docela fuška.

Moje hlavní letošní práce: rozvozit/roznosit divoký lesíkový kompost a založit nový. Ještě teď si připadám jako kompostový Sisyfos...

Honza konečně porazil trosku Pottovy jabloně.

S kmotřenkou Aničkou jsme odplevelily prostor kolem bývalé žumpy, táta seřezal zdivočelý a přestárlý pustorýl, a tak jsme odplevelovaly i tady.

Větve z rozlomené jabloně poničily rybízy, toho bleskurychle využil Honza a vykopal je. Konečně!

Práce na dolní kamenné zídce začaly na jaře a na podzim nebyly ani zdaleka u konce. Základ však je hotový, a to je hlavní.

S Antonínem jsme na spřáteleném smetišti našli ubohou a opuštěnou lavičku. Takovouhle parádnici z ní udělal můj muž, ovšem za neopomenutelné asistence kmotřenky Aničky, budoucí natěračky.

Maminčin pestrý volný živý plot vznikl za maminčinými zády rychlostí vskutku kosmickou. Divočina tvořená bršlicí, svlačcem a spol. zmizela během jediného víkendu. Třikrát sláva Aničce, její mamince, Honzovi a mému muži. Moje maminka po návratu překvapivě jásala.

Nové jahodiště na Maminčině. Mulčování kameny se zatím osvědčilo.

O podzimních prázdninách jsme s mým mužem zasázeli více než dvacet stromků a keřů, zatímco ostatní členové rodiny trhali a sbírali metráky jablek. Jen jsme skončili, napadl sníh.

Poslední letošní větší akce: hrabání lesíka. Tapíři jsou zlatí :-)

A to je všechno? Samozřejmě ne. Dvanáct snímků je málo.
Tak ještě přidám.
Maminka nám, na zahradě pracujícím, obětavě a výborně vařila, pečlivě sbírala moniliová jablka, vysekávala stráňky strunovou sekačkou, táta vyklidil a zkulturnil prostor kolem dřevníků, posekal a pořezal hromady dřeva a přestěhoval sbírku mých kamenů (jaký nerozum!), teta Alenka přispěla nejen skvělými zahradnickými radami a množstvím sazenic, její muž Ruda šplhal do korun jabloní, kam se nikdo z nás neodvážil, Antonín ochotně stěhoval, co bylo třeba, Rozárka sekala trávu a Hana hrabala, strýc Toník vzpomínal na časy bezmála osmdesát let vzdálené, soused pan F. pomohl, kdykoli bylo třeba, a nejen se splašenými včelami, sousedka paní K. ostřížím zrakem sledovala naši zahradu, když jsme nebyli doma, sousedka paní Ř. (právě 90 let) nás chodila kontrolovat, jak se činíme...

A babička se na nás shora jistojistě mračila (Tohle bych nikdy nedovolila!) a dědeček se shora docela určitě smál (Právě tohle jsem měl v plánu!).

Alenka 66

Moje teta Alenka a moje babička, první v peřince, obě pod šeříkem... jaro 1946

Dvě Alenky

Zdá se, že blogger.com nechce přijímat fotografie z mého počítače, a že je tedy nutné snímky nejprve nahrát na picasso. Nahrát a nechat je tam.... Jakmile je z picassa smažu, zmizí i odtud - to je ta globální provázanost. Bohužel zmizel také text o dřevěném žebřiňáku, Vacků plaňkovém plotě a pětapadesát let stejně otevřených dveřích od sklepa... Třeba se k těmto snímkům ještě vrátím. 

Černobílý snímek: dědeček, babička, dvě Alenky a panna
Barevný snímek: stejný záběr o pětapadesát let později

Alenka

Když se před více než padesáti lety pustil můj dědeček do stavby alpina, pomáhala mu s prací na skalce, s přivážením a nošením kamenů jeho mladší dcera, moje teta Alenka. Na černobílé fotografii stojí Alenka uprostřed druhé verze skalky zhruba deset let od jejího založení a na barevné fotografii stojí tatáž Alenka uprostřed stejné skalky, ovšem ve verzi tři. Oba snímky dělí více než čtyřicet let.

Pod rybízem

Dědeček, babička, moje teta Alenka a její neteř Alenka, zkrátka stejná skupinka jako na fotografii v lednovém příspěvku Pod třešní. Správný název by však měl znít Mezi rybízy, což by ovšem znamenalo – alespoň za mého dětství – prakticky kdekoli na zahradě. Červené rybízy totiž rostly všude: lemovaly ploty, lemovaly cestičky, rostly pod jabloněmi, všude byla rybízová džungle. Jako děti jsme trhání rybízu, zvlášť trhání rybízu za účelem výkupu, ze všech sil nenáviděli. Dokonce jsme složili na tu naši meruzalku červenou neboli rybíz (Ribes rubrum) potupnou písničku, která začínala slovy: Nesmíme jíst rybíz, to by nebyl byznys, s babičkou a dědečkem odvezem ho kolečkem...

Rybíz nad hlavními schody na dolní zahradu a rodinná skupinka pod schody

Rebarbora (Rheum rhabarbarum) uprostřed rybízového houští, 12. 6. 2011

Od těch dob na zahradě rybízových keřů výrazně ubylo, zůstaly jen tyto více než padesátileté kousky při hlavní cestičce k domu, a i ty mají své dny spočteny. Doufám. O tom, co je nahradí a kde, bude nejspíš jeden z letošních podzimních příspěvků.

Na dolních schodech

Moje maminka se svou sestrou Alenkou, rok 1956

O padesát pět let později: Rozárka bez své sestry Hany, konec prosince 2011

Pod třešní

Pod zápražím stávala chrupka. Jednoho jara vykvetla - a uschla. Na snímku z první poloviny padesátých let minulého století stojí zleva moje teta Alenka a její neteř Alenka, moje babička a můj dědeček.

PF 2012

Na trávníku pod skalkou na jaře 1973

Hasičák

Na dolní zahradě poblíž hlavní cestičky stávala jabloň, které jsme říkali hasičák. Sklízet jablka (Nonnetit) z hasičáku bylo možné jen s hasičským žebříkem. Po jabloni zbyl jen pařez rozpadající se uprostřed trsu pivoněk.
Na černobílém snímku z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století je dobře vidět štíhlý a mimořádně dlouhý kmen této, tehdy mladičké jabloně.

Můj dědeček se sklání nad svými dcerami - mou maminkou a její mladší sestrou, asi rok 1950.

Pařez někdejšího hasičáku bývá vidět, až když okolní pivoňky zatáhnou, listopad 2011.

Alpinum

Při vyklízení půdy po babiččině smrti jsme úplnou náhodou objevili dědečkův plán osázení zahrady, nejspíš z roku 1933. Celý plán je velmi pečlivě a podrobně vypracovaný, v jeho levém horním kvadrantu však najdeme pouze nápis alpinum. V tomto prostoru zahrady vznikla brzy po dokončení domu první malá skalka, podle dochovaných snímků v podstatě kopírovala zdejší skálu.

Skalka s kvetoucím rožcem a mou maminkou, asi rok 1945

V druhé polovině padesátých let se dědeček se svou mladší dcerou, mou tetou, společně pustili do terénních úprav svahu v blízkosti rostlé skály, k čemuž využili kámen, který zbyl po stavbě domu. A protože materiál nestačil, jezdili s dřevěným vozíkem k potoku pro další kusy kamene. V následujících dvaceti letech se alpinum stalo chloubou zahrady - zvláště když kvetly polštáře různobarevných floxů. Jehličnany vysázené nad skalkou bohužel časem alpinum ze značné části zastínily, k zániku floxů a dalších skalniček přispěl v osmdesátých a devadesátých letech také mohutně se rozrůstající skalník. Počátkem nového tisíciletí již alpinum neexistovalo. Terénní vlnu změnila eroze v souvislý pahorek, kameny zmizely pod neuspořádanou vegetací nebo je pohltil a odnesl ujíždějící svah. Někdejší alpinum začalo připomínat hromadný hrob.

Skalka pokrytá indiferentním křovím, bujně odnožující mahonií a brslenem, srpen 2007

V létě 2009 jsme se pustili do likvidace skalníku, okrasných jehličnanů i všudypřítomné mahonie, dokonce ani brslen nezůstal ušetřen. Obnažili jsme skálu a přitom jsme vykopali nečekané množství velkých kamenů.

Likvidace porostu v prostoru někdejšího alpina, červenec 2009 

Práce na budoucím alpinu postupovaly pomalu. Vykopanou zeminu bylo třeba prokátrovat, pečlivě odstranit kořeny, především akátového náletu. Největší problém ovšem představovaly podzemní části mahonie cesmínolisté (Mahonia aquifolium) a brslenu evropského (Euonymus europaeus), protože prorostly skalní partie někdejšího alpina a intenzivně odnožovaly. Přesto už koncem léta 2009 začaly vznikat první suché tarásky.

Počátky stavby suchých zídek, srpen 2009

Pozemek Kolomažnice je – jak už bylo ostatně řečeno – značně členitý. Proto dědeček zahradu výškově rozdělil do několika úrovní. Suchá zídka na této fotografii lemuje nejvyšší terasu zahrady. Při likvidaci náletového porostu a během zemních prací jsme objevili dědečkovy původní terénní valy, které kdysi členily svah a vytvářely jednotlivá patra alpina.

První etapa výstavby suchých zídek je ukončena, říjen 2009

Mimoto jsme právě v tomto prostoru objevili kamenný hříbek, který ve třicátých letech vyrobila pro svá vnoučata moje prababička. Hříbek ležel více než dvacet let pod půlmetrovým nánosem zeminy. Takhle vypadal hříbek před bezmála šedesáti lety  – a stejně vypadá i dnes.

Hříbek, moje maminka se sestrou, asi rok 1953

V roce 2010 zemní práce na někdejším, resp. budoucím, alpinu pokračovaly. Bylo třeba odkopat dolní svah, postavit hlavní taras a srovnat trávník pod skalkou. Přemisťování zeminy zabralo téměř polovinu letních prázdnin. Ve třetině výkopu pro základy dolního tarasu jsme nečekaně narazili na skálu. Plány na stavbu suché zídky se musely změnit.

Výkop pro základy hlavního tarasu, květen 2010

Koncem léta 2010 se střední část skalky již zazelenala. Rozchodník pochybný (Sedum spurium) prorostl spáry suchých zídek, mateřídouška obecná (Thymus serpyllum), šuškarda klasnatá, šalvěj i hosta se také ujaly a dokázaly vzdorovat nájezdům žravého plzáka španělského. Pod stromy v nejvyšším bodě skalky Rozárka spolu s dědou postavili lavičku, z níž je pěkný pohled na celou zahradu.

Část rozestavěného alpina se již zelená, srpen 2010.

Na podzim byl hlavní taras dokončen v hrubé stavbě. Honza odkopal přebytečnou zeminu z trávníku, ta posloužila na zpevnění další části této úrovně zahrady, a prostor pro nový trávník uhladil do roviny.

Hlavní taras, říjen 2010

Zimu rozestavěné alpinum přečkalo bez větší újmy.

Zima 2010/2011

A takový je stav alpina z letošního května. Tulipány třepenité kvetou a ostatním rostlinám se daří také dobře.

Pohled na západní část zahrady ze zápraží, květen 2011