A je po šeříku

Vytáhlý šeřík, letos zjara ne zcela šťastně zkrácený, je pryč. V příštích letech se můžeme těšit z hustého šeříkového mlází :-D

Proti Mordoru

Mordorská kletba všech kolomažnických skal: divoké ostružiní. Nezničitelné, neplodné, bodavé a hryzající.

Zatímco já jsem v týdnu zlehoučka ošmikávala šlahouny visící přes plot, Honza zaútočil na Mordor s jinačí razancí. Barad-dûr dobyta, babiččina slavná propast  osvobozena.

Aronie

Aronie zasazeny. 

Samozřejmě ne dnes, to by nás to odfouklo.

Ještě chybějí maliny. Snad nebude v týdnu pořád chumelit.

Znovu

Náš jediný formální okrasný záhon poněkud zneformálněl.
Takže po šesti letech upgrade 2.0.

Makáro, makáro

Floxy přesazeny.
Loňské horké léto jim nepřidalo, letošní vedro je dorazilo.
Na dolní zahradě jim bude snad lépe.
Ostatně vracejí se na prapůvodní místo.

Pošumaví středomořské

Kdepak by mě to někdy napadlo, že budeme mít zahradu ve Středomoří.
My, kteří máme boubínský prales doslova za kopcem.
A vida, je to tu.
První budoucí levandulová plantáž. A neorganizovaná hromada kamení tvářící se na dálku, že je taras.

Čárymáryfuk!

A šeříkové roští je fuč.

Napřesrok zbylý šeřík obroste, přebývající tyčky odřežeme a budeme keř držet pevně pod krkem.

Fragmenty

Ropucha pod našimi schody. V tom vedru a suchu  se musela nejspíš zbláznit.
Spousta sázení divizny velkokvěté mimo záběr pod vedením hlavního zahradníka Melichara.
Podvečerní oheň.
Podvečerní světlo.
Hromada práce před námi, něco málo za námi.
Sběr semen čínského karafiátu.

A nakonec jsem se svalila na vyhřáté schody a tupě zírala přes cestičku na branku. Výživnej den.

Petrifikace svahu

Když jsem vozila kamení kolečkem od auta do protějšího rohu zahrady tou rovinou, co je drobet do kopce, myslela jsem na Mt 16:18, petros, petra, fakt dobrej starej fór.

Vývoj

Nakonec jsem se rozhodla ke stavbě domu od střechy. 

S Rozárkou jsme se do toho pustily, ona rekultivovala stráňku, moje koleno a já jsme seděly na židli dole na netrávníku a dirigovaly technologické postupy. 

Takže tam budou levandule, hotovo dvacet.

Tedy levandulí je zatím jen dvanáct.

Před, během, po

Hluchavka nachová, řimbaba, svlačec, řada generací šišek a veliké sucho, takový je náš nejméně vzhledný kout na zahradě. 

Takže další (kolikátý už) pokus o zkulturnění. Kout ovšem zavile rezistuje.

Uvidíme kdo s koho!

V hlavě...

... mám dnes samé piliny.

Na zahradě zbývají poslední dva stromy z první generace, jedno panenské a dva nevalné přerostlé zákrsky. Pořádně jsme s dolní zahradou v uplynulých osmi letech zatočili.

Záta

U nás se v neděli na zahradě obvykle nepracuje.
Ale dneska jsem se do toho pustila s chutí a s pilkou. Veliká borovice nad garáží je po loňském suchu celá rezavá a ta planá třešeň vedle je taky kaput, takže je třeba vyklučit místo pro dřevaře.

Záta je z poloviny vyčištěná. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Vždycky to byla zarostlá trnitá tmavá rokle. Plná střepů. Střepy zůstaly, ale jinak už do záty svítí slunce. Tedy když svítí.

Zápraží

Vyřezáno, vyčištěno.
Navoněno.
Levandulí.

Mořské pískoviště

Pískoviště je prima, ale mořský písek je mořský písek.
A tak jsme předloni přivezli z Polska první hromadu písku a letos druhou.

Vyvstala stará známá Nerudova otázka : Kam s ním? Nahoru pod skalku? Dolů pod stromy? Dolů ke plotu? Do lesíka snad ne? A pak taky: Dočasné, nebo trvalé?

Nakonec kvůli snazší dostupnosti kočárkem s červencovým miminkem vyhrála dočasná varianta dole u studny. Tak jsem zajela do hobbymarketu a koupila tuhle plastovou věc, ze dvou tu tvarem přijatelnější. Nikdo z nás přece nechce vidět Melichara, jak po vzoru Botticelliho Venuše vystupuje z mořské lastury (prodávají ji v zářivě modré, tu mušli).

Předpokládám, že zelená kaňka vydrží právě tak do příštího léta, doufejme včetně. Dvě větší děti se do ní naštěstí nevejdou, i když prospekt předvádí pískoviště obsazené čtyřmi dětmi - nejspíš jsou vycpané.

Sentimentální důvody

Některé věci se u nás ze sentimentálních důvodů nesmějí, nebo naopak musejí, i když to někdy (mnohdy) jde proti zdravému rozumu. Jenže hlavou zeď neprorazíš, ať si budeš na čelo sebevíc poťukávat.

K takovým celkem neškodným sentimentálním případům patří i naše třicetiletá válka o forzytii. Stříhat, nebo nestříhat? Toť otázka.

Takže nestříhat.

A letos jsem se konečně dočkala.

Z původní zlatice zbyly jen loňské větve. Dva sekundární keře přímo nad zápražím mají teď tak deset čísel od země. Vykopala bych je, kdyby nehrozilo, že se celá stráňka utrhne. Přesto hurá, hurá, hurá. V pracovně bude víc světla a čerstvý luft. Kamenná zídka vyschne. A ten odhalený kousek původní divoké Kolomažnice obroste za pár týdnů travou. Pokud ovšem konečně pořádně zaprší.