Na západ!

 
Vyrazili jsme na západ. Pomalým výletem.

Zastavení první: maminka a kadovský viklan.

Část obytné části velkostatku, kde se narodil maminčin otec - můj dědeček. Díky, soudruzi, za péči.

Samozřejmě  jsem se zeptala, jestli tamější kozy jsou opeřené nebo co. Jsou takové všechny, nejen v Manětíně.

Za Karlem Čapkem a kouskem Anglie v Chyších. Tolik se mi stýská po High Peak...

Panenka skákavá neboli Mariánské Skoky u Žlutic, Barokní ruina poutního kostela v někdejší čiperné vesnici, zničené vysídlením, dosídlením, dalším dosídlením a nakonec zatopením. Chybí té někdejší péči jen panelák na kopci.

Ke konci cesty zjišťujeme, zač je toho Loket.

A konečně v cíli! Rudovi je osmdesát let.

Šest let

Rodinné fotografování, to byl proces!

Všichni hezky stoupnout kolem dědečka. Davide, nejsi vidět pod tím stolem!
Neopírej se o klavír, Evo, je to samej červotoč!
Dívejte se do objektivu!
Co se všichni tak tváříte?
Co se všichni tak pitomě smějete? 
(Rozesmátou variantu tohoto snímku jsem zatím ještě nenašla. Ale pamatuju si ji.)
Připraveni?
Natahuju samospoušť...
Tááák! A ještě s dortem.

Květen 1979, dědečkovy 75. narozeniny. Potomci a prapotomci i oslavenec se tváří zběsile: napůl pobaveně, napůl nedůvěřivě. Neporoučí se ten stativ nakonec k zemi?

Možná  jo, směje se Pavel.
Cuknu kobercem a letí, napadne Davida.
Taková nuda, myslí si Eva a tváří se jako pubertální puchejř, jen jen prasknout.

To jsem teda zvědava, jak dlouho tohle bude fungovat, říkala jsem si tehdy s patřičným výrazem (viz foto) a totéž mě napadlo, když byl tento blog úplně čerstvé miminko.

A vida, už je mu šest let.

Právě dnes by dědečkovi bylo 113 let.

Chybička (a špetka reklamy)

Když před lety moje babička zemřela, našli jsme v jedné bedně na půdě dávno zapomenutý negativ kolaudační fotografie našeho domu z roku 1934. Teď je ve škatulce vlevo. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl negativ na filmovém pásu. Jenže nebyl. V krabičce se totiž skrývá malá skleněná deska s lesklým lícem a postříbřeným rubem. 

Hmmm, hmmm, takovou fotku vám nevyvoláme, říkali mi tu i tam ve fotolabech. Až se do věci vložil FotoŠkoda. Konečně. Volali na skleněný negativ celý týden, až ho nakonec vyvolali ve formátu A4. To budou skvělé dárky pro mou maminku a její sourozence!

V prvním okamžiku mě napadlo, že ve výdejně popletli snímky a dali mi fotografie úplně cizího domu.

Pak mi to došlo. To je náš dům, ale zrcadlově obrácený. Fotoškodovi se omluvili a obratem vyhotovili správné verze.

A díky vytištěnému negativu, špatnému a správnému pozitivu jsme se s tímto skleněným dárkem o Vánocích příjemně vyvztekali. Strýc Toník (letos 90) dokonce s hodinářskou lupou.

Na fotografii jsou tři Brabcové: Václav (78 let), Antonín (30 let) a Antonín (7 let). Najdete je?

Pavučina háčkovacích stránek se pozvolna rozrůstá, dnes například přibyl komentář k této maličké broži.

Se zpožděním

Moc na to nejsme. Jako teda na grilování.
Ale když se grilovacích fidlátek chopí zahraniční kuchař, z grilování se raz dva stane improvizovaná zahradní slavnost. S kočárkem, s pobíhajícím batoletem (mimo snímek) a se sousedy (také z větší části mimo snímek).

Koukám, že ladíme do modra: kvetoucí drmek, židle, lavička, pískoviště, tatrovka i to rozházené staré lego. 

Čekáme na bouřku

Každý po svém.
A bouřka nikde.

Návštěva

Měli jsme včera návštěvu. Koláčky, čaj. Kvetoucí zahrada.

Nakonec jsme se stejně sešli u studny.

Před válkou

Na Libíně.

To se docela prošli.

Kočár

Koupit kočár není jen tak.

Zvlášť když je válka (první foto - rok 1943 a moje prateta Vlasta s prvorozeným synem).
Nebo když kolem panuje reálný socialismus (druhé foto - kočárek Liberta z osmdesátých let).

A nebo když kočárek pořídíte v e-shopu a transport má v rukou Česká pošta, s. p. (třetí foto a třetí pokus o nový kočár v únoru 2015).

Zadání bylo jednoznačné: střízlivě jednobarevný kočár, kterým lze houpat a který vydrží hojné výlety do přírody, přitom je tak vysoký, aby do něj nemohli středně velcí psi, a s madlem, k němuž není třeba se sklánět. Ukázalo se, že takový mají (jistě mimo jiné i) v Německu. Tak jo, tak modrý.

Němci přijali modrou objednávku a po určitém čase vyplněném napětím a zvědavostí napsali, že modré kočáry došly.

Dobře, tak tmavě šedý a rovnou i s autosedačkou. Objednávka byla vyřízena natošup a kočár na hranicích během několika hodin. Pak se několik dní potácel po českých meziskladech a meziskladech meziskladů. V takovém případě služba SLEDUJTE SVOU ZÁSILKU příliš nepotěší. Pak dorazila autosedačka. Kde je kočár? Do poštovní dodávky se nevešel, snad až další den. Aha, nestačí den dovolené, k vyzvednutí kočáru budou nutné dva.

Zatímco autosedačka přiautosedačkovala mimi z porodnice, kočár zůstával nadále v transportní krabici. Mysleli jsme, že v ní odpočívá a těší se na první vycházku, ale byl chudáček mrtev. Rozsekán.

Následovaly telefonáty, e-maily a zvyšující se napětí mezi českou a německou stranou. Vrátili jsme kočár v původní škatuli výrobci a ten ho z ní zřejmě vymetl smetáčkem na lopatku - soudíme tak podle toho, jak s krabicí před našima očima zacházeli na poště.

Kdypak se mimi dočká náhradního vozidla!

Naštěstí je tu vyhledávač google a inzerát na stařičkou vyšisovanou a mírně potrhanou libertu. Na první pohled vintage kousek, který po třiceti letech pobytu ve vesnické kůlně houpá, vydrží výlety do přírody, je tak vysoký, že do něj psi nemohou, a vlastně i střízlivě jednobarevný. Jedině madlo má proklatě nízko, tehdy v pravěku byli lidé zřejmě vesměs mnohem menší než dnes a na nás velké tenkrát výrobce nedbal.

Prodejce nakonec promptně odeslal nový, nerozbitý kočár. Ovšem jiný typ a v jiné barvě. Kočár je parádní, skvěle se s ním jezdí, ale kam se poděla příslovečná německá přepečlivost?

Neznáte někoho, kdo dokáže za přiměřenou úplatu starý kočár přečalounit?

Prázdno

První místnost vyklizena! Jsem z toho celá nakřivo.

(Bohužel zbývá dalších 350 metrů čtverečních...)

Marie

Maria Josefova pod křížem, v zahradě při poutním kostelu Jména Panny Marie na Lomečku.
A kříž mé praprababičky Marie, rozené Boehm.

Prapra

Po mnoha letech v domě mých praprarodičů.
Čas plyne a zároveň stojí.

Na konci cesty

Nahoře u nebeské brány jistě také kvete petrklíč. Mému svatému jmenovci pro inspiraci, až jednou dorazíme od nás z hlubin.

Rodina na zápraží

Rodina se sešla na schodech na zápraží. Je konec války?

Dědeček drží babičku kolem ramen. Teta Anna sedí na zídce. Maminčin bratr Toník pózuje. Maminku drží na ruce její sestřenice Otka. Na schodech sedí zprava dědečkova sestra Alfréda (a její manžel stojí za objektivem), dědečkova neteř Aninka a dědečkova švagrová Anna, tou dobou již vdova.

Zápraží vypadá úplně stejně i dnes. Staré bezděkovské podstavce pod květiny ztratily sice své nohy a nás je tolik, že bychom se na zápraží stěží všichni poskládali...

σοφία

Jedinačka. Ťuťu ňuňu. Jak jí to sluší! Krásná! I-n-t-e-r-e-s-a-n-t-n-í-! Tajemná. Nedostupná.
Sama široko daleko.
Sama.
Sama, protože se nechtěla obtěžovat s druhými. Sama, protože chtěla mít.
A teď, v nemocnici, mě držela za ruku s vypětím všech sil. V nemocnici už nechtěla být sama.

Dnes jsme se byli podívat v jejím domě.

Bože, chraň mě planého shromažďování!

Rodina

Před dvěma týdny nás navštívila vzdálená příbuzná se synem a přinesla s sebou hromádku starých fotografií. Některé jsem znala, jiné ne.

Tahle fotografie je z léta 1943. Uprostřed sedí můj dědeček. Za ním klečí jeho šestnáctiletý syn Toník a vedle Otka z Josefova, dcera krátce předtím zesnulého dědečkova bratra Otakara. Miminko Čeněk je bratranec mé maminky a v náručí ho drží dědečkova sestra Alfréda a Mirka se sklopenýma očima je její dcera. Aninka z Josefova má na klíně mou téměř dvouletou maminku s kohoutem na hlavě. Jako tři sudičky vzadu sedí zprava babiččina teta Anna, moje babička a babiččina sestra Vlastička, právě čerstvá maminka miminka Čeňka. Fotografuje nejspíš strejda Červených, takto dědečkův švagr a manžel jeho sestry Alfrédy.

Kolomažnické reálie jsou přehlednější. Skupinka sedí na trávníku pod skalkou, přímo u rozcestí hlavní cestičky a cestičky kolem domu. V pozadí roste šeříkové houští a ten kmínek vzadu je budoucí výborná a dnes již dávno bývalá třešeň chrupka.

Rok

Blog má dnes narozeniny - a já nemám přání jediný, ale celou hromadu. Aby v zimě byla zima, na jaře jaro, v létě léto a na podzim aby nebyla škola...

Všem, kteří se přičinili o některý z 6063 přístupů, děkuji a doufám, že přijdou zase.

Na fotografii sedí babička s dědečkem na schodech v zahradě, kolem  nich je černobílé léto 1942 a to miminko je moje maminka.

Dědečkovi by dnes bylo 108 let.

Dědeček +1982

Moje maminka, babička a dědeček, který má před sebou ještě pětatřicet let života.

Lví hlavy

Zápraží a kamenné schodiště k němu ukončují sloupky z bílých cihel, ty se objevují také na fasádě domu. Na těchto sloupcích odedávna stojí květináče. Rostliny v květináči se v průběhu let pochopitelně mění. Na snímku z počátku čtyřicátých let vidíme, jak se na zápraží sluní dracéna nebo možná juka, dnes v květináčích opět celoročně roste rozchodník. 

Na zápraží sedí zleva moje prababička, moje těhotná babička a její sestra, léto 1941.

Po letech se na zápraží vrátily také dva kovové ozdobné obaly na květináč, které zřejmě pocházejí ještě z dávných bezděkovských časů a které do novostavby v třicátých letech přivezla moje prababička Antonie. Jak je  z černobílé fotografie patrné, mísy měly původně ozdobnou nohu.
Když jsem byla malá, ráda jsem si prohlížela lví hlavy, ten tradiční ornament na takovéto historizující nádobě. Kovové mísy jsou už dnes dost poznamenané časem, ale jejich lvi se mi pořád líbí.

Lví hlava unavená z horka na konci léta 2011

Lví hlava jasně se rýsující na pozadí světlé fasády, únor 2012

Další archivní kousek...

Počátek léta 1942 na skalce: zleva můj dědeček, pod ním jeho maminka, moje babička drží na klíně mou maminku, vedle babiččina sestra a pod nimi jejich teta Anna. Fotografem je nejspíš maminčin tehdy patnáctiletý bratr.

PF 2012

Na trávníku pod skalkou na jaře 1973