Kde nejsem

Nejsem na zahradě.
Nejsem ani tady. I když se mi dnes zdálo, že ano.

A nejsem ve své kůži.

Ostatky (c)

Midsomerská ovčí deka, kterou jsem dostala od zetě jako vzpomínku na kvetoucí vřes, který jsem neviděla kvést.

A pak ten vřes. Odkvetlý, ale je to on. A taky ovčí rouno zachycené v suché trávě a posbírané po vzoru Jásonově. A střep místní produkce nalezený v poli. Ach, anglický porcelán, moje letitá láska!

Midsomer: resumé

Moje cesty do Midsomeru skončily.
Užila jsem si anglického venkova mnohem víc, než bych se kdy odvažovala doufat.

Zjistila jsem, že anglickým spisovatelům netřeba imaginace, stačí popisovat, co vidí kolem sebe (pro Williama Turnera platí totéž).

Třeba tahle cesta, ta přece vede na Větrov, černí jezdci se jistě plíží za některou z kamenných zdí.
Nebo ta kudrnatá postarší paní v autobusu, to byla určitě hobitka.

Jane Eyre jistě bloudí po zdejších vřesovištích, Eliza Bennet se tu rozhlíží ze skal, pan Rochester padá k koně na místních cestách (vyzkoušeno i bez koně) a Mary Poppins by mohla zaklepat na dveře kteréhokoli midsomerského domku. Neblahý Juda shlíží z kopců na město, na Větrné hůrce spřádá Heathcliff své zvrácené plány (co také jiného v takovém počasí!) a Monsieur Poirot si zablátí kamaše ještě dřív, než scupitá ze schodů na ulici. Všechno to tu je. I sirotek Twist, i sirotek Copperfield i devět krejčíků Dorothy Sayers.

Pochopila jsem, proč v St. Mary Mead mají nejen rybárnu, ale i banku (a dost možná také starožitnictví), přestože se jedná o pouhou vesnici, proč k pořádnému křeslu u krbu patří ještě pořádnější pléd, a proč Bragdonský les musel být obehnán zdí. Ale stále ještě nechápu, proč tu miminka oblékají tak nalehko, pokud je ovšem vůbec obléknou.

Viděla jsem u nás i v cizině spoustu míst, kam bych se ještě někdy znovu ráda podívala. Ale v Midsomeru bych dokázala žít. Navzdory všem těm mrtvolám. Jediné, s čím bych se smiřovala opravdu velmi težce, je jízda vlevo a ten strašlivý průvan.

V Midsomeru naposled den 19

Poslední midsomerské ranní slunce.

Melichar, dva roky.

Pápá, dome na kopci!

Pápá, milí midsomerští domorodci!
Přes sklo střešního okna ulice vypadá opravdu jako filmová kulisa.

A krátce po posledním midsomerském západu slunce.

(Dost bylo sentimentu, zpátky k těm mrtvolám!)

V Midsomeru naposled den 18

Původní záměr byl vystoupat ke kříži.
Jenže ta pěšinka tak lákala.
Však to známe: Cesta jde pořád dál a dál kupředu, pryč jde od mých vrat...

Cesty neubývalo, zato přibývalo ovcí a močálů.

Nakonec jsme vystoupaly tak vysoko a tak daleko, že vřesoviště se otevírala přímo před námi.

Celý svůj čtenářský život jsem toužila na vlastní oči vidět anglická vřesoviště.

Takže když jsem se dnes po kolena propadla do ledového řašeliniště, vzápětí zakopla o kopeček vřesu, natáhla se jak dlouhá, tak široká a při vstávání opět šlápla do bezedné tůněčky, bylo mi jasné, že natáčet Janu Eyrovou nebyl žádný vřesový med.

A tu mrtvolu jsme dnes konečně našly. Tedy Rozárka.
Takže splněno.
Můžu jet domů.

Nemůžu si pomoct...

... ten antikvariát je prostě fascinující.

Přízemí, dvě patra, podkroví a sklep.
Všude knihy.
Příkré schody.

 Za okny typické zdejší počasí.

Vevnitř ovšem plno barev.

 Všude křesílka.

 A pak ty schody do sklepa.

Ve sklepě pochopitelně také všude knihy.

A ten krb. Nebo jak to podivné ohniště nazvat.

A kolem nejroztodivnější předměty.

A zase knihy.
Týdny a měsíce by bylo se na co koukat. A číst roky. Celé životy.
Ještě že neumím anglicky!