Nás pět rozostřených kamarádek z gymplu a po rocenaše další jízda/árna.
A jedno náhodné setkání, a o to milejší. Bože, jak ten čas letí...
Dobře, dobře, říkala jsem, že na Hrad nepůjdu, dokud tam ten zabarikádovanej bude, ale impresionisti jsou impresionisti. Takže se vypravím určitě ještě jednou.
Máme rýmičku.
To není pluralis mimiňákus, nýbrž konstatování, že jsme vesměs nějací nakřapaní.
A tak posloucháme Dvořákovy Slovanské tance (převážně Melichar) a batolecí nastydlé kňourání (výhradně my dospělí).
Práce mi stojí, zato papouščí čtverečky se zvolna vybarvují.
Já mám kupříkladu dva. Jednoho, který je o rok mladší než já, a jednoho od Rozárky. Toho druhého muž pojmenoval Hufnágl. Fanoušci seriálu o rodině Smolíkových nejspíš uhodnou proč.
Melichar Hufnágla miluje.
Takže je jasné, koho jsme si včera přivezli z IKEA...
V noci vydatně nasněžilo. Ráno ze sněhu zbyla jen prapodivná břečka. Zato vodotrysk tryskal jako zjara.
Počasí pod psa vydrželo po celý den: déšť se sněhem střídal sníh s deštěm.
Poslední den!
Pletla jsem jako o závod a do posledního dechu. Raglán shora je hotový. Trochu kratší, než byl záměr, ale nevadí. Tvar taky dobrý. Barvy odpovídají prvnímu snímku, s druhým si pohrálo midsomerské světlo. Nebo tma. Nebo co.
Cestou na letiště se vystřídalo všemožné počasí včetně vichřice a sněhu - ovšem s výjimkou dlouhodobého sucha, to jaksi z principu nelze ani v Midsomeru.
A mrtvoly opět žádné.