Babička 106

Dnes by babičce bylo 106 let.

Takže jdeme s maminkou a Rozárkou na její narozeninovej dort.

Nejstarší

Nebo lépe: nejstarší dosud nalezená podrobná mapa našeho městečka.
První vojenské mapování 1764 až 1768.

Co mě zaujalo:
Množství rybníků. A že jich dnes nemáme málo. Rybník na náměstí, nejspíš nebesák, nebo že by pramen napájející pozdější/tehdejší kašnu?
Hustě zabydlená dnešní Pražská ulice.
Židovna táhnoucí se až téměř ke Kolomažnici.
Křížky už tehdy na dnešních místech: na Kavčinci, u nás, dole u Hálků, a dokonce i ten poslední, řečený Zelený.

Když se to tak vezme, za těch dvě stě padesát let se toho zase tolik nezměnilo...

Osm let

Blog má osmé narozeniny.

Zahradě je letos šestaosmdesát, moje jedenáctá sezona.
Lesík si žije svým vlastním lesním životem, zahrada se snaží chovat bezúdržbově. Je to paráda, mám radost. Dědeček by ji měl taky.

Právě dnes by dědečkovi bylo 115 let.

Císařský otisk

Od rána chumelí.
Celý den jsem se zaobírala jednou nepříliš zábavnou zakázkou a zároveň jsem celý den byla líná vytáhnout paty z domu, když nepočítám cestu do dřevníku a zpět. Kolomažnice je pod sněhem, práce je hotová a odevzdaná, prostě pravý čas na pořádnou dávku ikeáckého plánování a prokrastinace nad starými mapami.

Tahle je z poloviny 19. století a Kolomažnici poznáte na první pohled (na druhý je to kóta 310). A z mapy je také patrné, proč se Dlouhé louce (zelená okurka od rozcestí vpravo) říká Dlouhá louka.

Před sedmi lety

Někdy si říkám, že to množství práce není nikde moc vidět.
Aha.
Na téhle sedm let staré fotografii ovšem chybí spousta, ale opravdu hodně velká spousta kamení.
Pěkná fuška ho tam natahat. A poskládat.
Takže jo, vidět to je.

Kolomažnická neskalka, červen 2010

Den dětí

Antonie se všemi dětmi, červen 1904, zřejmě Horažďovice.

Mému dědečkovi je právě šest týdnů, jeho matce 44 let.

Kde nejsem

Nejsem na zahradě.
Nejsem ani tady. I když se mi dnes zdálo, že ano.

A nejsem ve své kůži.

Šest let

Rodinné fotografování, to byl proces!

Všichni hezky stoupnout kolem dědečka. Davide, nejsi vidět pod tím stolem!
Neopírej se o klavír, Evo, je to samej červotoč!
Dívejte se do objektivu!
Co se všichni tak tváříte?
Co se všichni tak pitomě smějete? 
(Rozesmátou variantu tohoto snímku jsem zatím ještě nenašla. Ale pamatuju si ji.)
Připraveni?
Natahuju samospoušť...
Tááák! A ještě s dortem.

Květen 1979, dědečkovy 75. narozeniny. Potomci a prapotomci i oslavenec se tváří zběsile: napůl pobaveně, napůl nedůvěřivě. Neporoučí se ten stativ nakonec k zemi?

Možná  jo, směje se Pavel.
Cuknu kobercem a letí, napadne Davida.
Taková nuda, myslí si Eva a tváří se jako pubertální puchejř, jen jen prasknout.

To jsem teda zvědava, jak dlouho tohle bude fungovat, říkala jsem si tehdy s patřičným výrazem (viz foto) a totéž mě napadlo, když byl tento blog úplně čerstvé miminko.

A vida, už je mu šest let.

Právě dnes by dědečkovi bylo 113 let.

Dědeček

Před padesáti lety touhle dobou.
Autentická barevná fotografie z roku 1967. Ano, už tehdy dorazila taková vymoženost až na Kolomažnici...

Tolik se toho změnilo. A přitom stejné zápraží, stejná forzýtie, čemeřice roste pořád na stejném místě a červená lavička se stále volně potuluje po zahradě.

Ovšem aktuální mimino Mikuláš je o dvě generace mladší.

Dědeček odešel na věčnost právě před pětatřiceti lety.

Babička 103

Babičce by dnes bylo 103 let.

A takhle na nás teď shora zahlíží, pět stromů pokácet najednou, to jsme si dovolili vážně moc.

Prvňák

Můj strýc Toník, ten malý nahoře uprostřed.

Tady a tady a tady a ještě i tady

Vyluštění úterní fotografie, aspoň částečné.

V okně v podkroví je můj pradědeček Václav. Při patřičném zvětšení je jednoznačně identifikovatelný jako starý muž s bradkou.

Zcela na kraji snímku vpravo je muž v košili a vestě s čepicí na hlavě. Shodli jsme se všichni doma, včetně jediného přímého svědka tehdejší expozice, že to je můj dědeček Antonín. Ta čepice je pro něj typická.

Jenže indentita zobrazených se nyní začíná povážlivě relativizovat. U zápraží stojí tmavovlasá postava s bílým límečkem (červená šipka). Domnívali jsme se, že je to můj strýc Toník, poslední žijící mužský potomek. Vypadalo to totiž, že postava má na sobě bílou košili, tmavý kabátek a krátké kalhoty. Objevila se ovšem další postava (žlutá šipka) také v čepici. Takže dvojice u domu je Toník s otcem Antonínem? Nebo ta tmavá postava nemá krátké kalhoty a je to Toníkova matka Ludmila, patrně ve vysokém stupni těhotenství, a Toník je ten v čepici? Nebo jsou očepicovaní někdo úplně jiný, třeba dělníci likvidující stavební rum?

Otázek je mnohem víc.
Kdy na jaře vlastně ten snímek vznikl? Třešeň je odkvetlá a na jabloni jsou (možná) maličká jablíčka. Pozdní květen?
Dům vypadá ještě neobydleně. Ale poslední školní den roku 1934 se už v domě narodila Toníkova nebohá sestřička Liduška. Takže nejpozději v půli června?
Pokud je dům neobydlený, proč stojí pradědeček v podkrovním okně? Vždyť tou dobou byl už téměř nepohyblivý a co by nemocný a nemohoucí člověk dělal tak vysoko v prázdné místnosti nového domu?

Jsem zvědava, jestli si Toník na něco vzpomene.

Chybička (a špetka reklamy)

Když před lety moje babička zemřela, našli jsme v jedné bedně na půdě dávno zapomenutý negativ kolaudační fotografie našeho domu z roku 1934. Teď je ve škatulce vlevo. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl negativ na filmovém pásu. Jenže nebyl. V krabičce se totiž skrývá malá skleněná deska s lesklým lícem a postříbřeným rubem. 

Hmmm, hmmm, takovou fotku vám nevyvoláme, říkali mi tu i tam ve fotolabech. Až se do věci vložil FotoŠkoda. Konečně. Volali na skleněný negativ celý týden, až ho nakonec vyvolali ve formátu A4. To budou skvělé dárky pro mou maminku a její sourozence!

V prvním okamžiku mě napadlo, že ve výdejně popletli snímky a dali mi fotografie úplně cizího domu.

Pak mi to došlo. To je náš dům, ale zrcadlově obrácený. Fotoškodovi se omluvili a obratem vyhotovili správné verze.

A díky vytištěnému negativu, špatnému a správnému pozitivu jsme se s tímto skleněným dárkem o Vánocích příjemně vyvztekali. Strýc Toník (letos 90) dokonce s hodinářskou lupou.

Na fotografii jsou tři Brabcové: Václav (78 let), Antonín (30 let) a Antonín (7 let). Najdete je?

Pavučina háčkovacích stránek se pozvolna rozrůstá, dnes například přibyl komentář k této maličké broži.

Petruška a kosatec

Ze všech školních výkresů zbyla tahle hromádka.
Kosatec se mi líbí. Na šesťačku dobrý, řekla bych. Rozhodně lepší než ten karafiát, co měla soudružka učitelka na katedře pro ty, kteří si nepřinesli vlastní květinu.

A autoportrét je náramně realistický.
Kudrnaté vlasy, copy a záplatovaná kolena.
Stolek jsem měla modrý a židlička byla oprýskaná bílá, ale to ostatní je přesné.
Lampička na zdi víc padala, než svítila.
Medvěd Michal byl můj nejoblíbenější (a stále je).
Babička měla kytky všude, i na štokrleti.

A ten obrázek na zdi není obrázek, ale opravdický obrázkový adventní kalendář od maminčina bratrance z Anglie. Takový kalendář v roce 1973 (odhaduju podle délky copů) v naší třídě fakt nikdo nikdy neviděl, natož aby ho měl doma. Však mi také nad postelí visel až do následujícího adventu!

Čmáranice

Když jsem se rozhodla, že vezmu do ruky jednu každou věc doma, na půdě, ve sklepě atd. a buď ji vyhodím (ano!), nebo ne (neee!), zdaleka jsem netušila, co to bude za štrapác.
Úmysl byl veskrze ušlechtilý a motivace značná (viz strašidelný dům).
Ale ta realizace... Ta realizace!

Konečně došlo i na papíry. 
Našla jsem poklady.

A pak jsem taky našla třeba tenhle kus balicího papíru.
Závodní kuchyně.
Nikdy jsem v závodní kuchyni nepracovala. Hmmm.
Nakonec jsem si vzpomněla: léto 1985, Větrov u Aše, výlet za kamarádkami, které tam brigádničily.
Zatímco ony kmitaly kolem škopků s nádobím, já jsem zpronevěřila majetek v socialistickém vlastnictví (roli baličáku) a čmárala, až jsem ho/ji počmárala.

Tohle z té dávno zapomenuté cesty zbylo.

V čepicích

Další dílek nekonečného seriálu Už zase přebírám ty staré fotky.

Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.

Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko! 
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.

Ambulantní dovolená

Máme s mužem plány.
Žádná rodina.
Žádná zahrada.

Zato výlety, možná sauna, možná bazén (ne, vířivka ne), docela určitě ne pracovní telefonáty. Knížky (můj stále nerozbalený narozeninový balíček, jo, všechno přečtu, Berruško!), staré fotky, možná drobet kreslení, ale docela určitě háčkování.

Takže v následujících dvou týdnech na blogu buď budu, nebo nebudu. Což pokrývá v dohledné vzdálenosti celý vesmír...

Na fotografie jsme my dvě stejně staré sestřenice, náš varnsdorfský děda a můj kudrnatý táta. Kamenický Šenov, asi rok 1971. 

Opatrovna

Slovo opatrovna má pro mě unikátní výskyt. Jinou opatrovnu než tuto v naší ulici jsem nikdy neviděla ani jsem o žádné neslyšela.

Herbersteinové opatrovnu vystavěli na konci 19. století pro malé děti matek pracujících v hraběcím velkostatku. O děti pečovaly řádové sestry. Celý projekt se zdá v intencích našeho městečka a tehdejší doby naprosto neuvěřitelný.

Panáček a panenka

Spočetli jsme, že poměry jsou stejné. Dítě je o sedm let mladší než nejstarší nové stromky.

Ovšem na snímku je Melichar šestnáctiměsíční a nejstarší stromky osmileté, kdežto moje maminka je na fotografii asi tříletá a stromky maximálně jedenáctileté. Tak.

Místo je samozřejmě stejné. Na prvním snímku míří objektiv ze severu na jih, na druhém přesně obráceně. Maminčina kvetoucí jablůňka stále ještě roste, i když mimo záběr. A kvete. A nese jablka.

Aby se nezapomnělo...

... poznamenala úmrtní data svých nejbližších na kus papíru a ten založila do knížky. Zcela nesystémové řešení, tak typické pro mou babičku. Tu knížku nemusel nikdo otevřít klidně dalších sto let.