Pozdní jaro 1970.
Pavlovi bude v létě rok a mně budou v září čtyři.
Tu situaci si pamatuju. Vztekala jsem se, protože bylo horko a nechtěla jsem čepici. Bodejť!
Jenže miminko přece musí mít čepici, nafoukalo by mu do oušek, vysvětlovala Alenka.
Předpokládám, že jsem ječela: Ale já nejsem žádný miminko!
Pěknej cirkus.
Alenka nakonec zvítězila, přece jen je o dvacet let starší, a já jsem pak šimrala Pavla stéblem trávy. To má za to, mimino jedno!
Z toho byl taky cirkus. Prej chudinka.
To jo, když se paří v čepici.
To jsou krásný fotky! A jak si to člověk po těch letech přesně vybaví... :-)
OdpovědětVymazatJe to zvláštní :-) Pamatuju si nejen tu situaci, ale i tu čepici, byla červená z angorské vlny z našich králíků a měla bílý lem a dvě bambulky na dlouhých šňůrkách. A taky si pamatuju, že vedle schodů, na nicž sedíme, kvetla okrasná hluchavka. Ještě ji máme, ale dávno na jiném místě.
Vymazat:-) ...
Vymazat