Po více než dvou měsících

Už to pomalu začínalo vypadat, že se tento blog dočista vytratil.

Ale ne. Měla jsem jen takovou menší krysičku. Strašlivě se mi nechtělo stahovat fotky z mobilu do počítače. Trvá to tisíc let a nakonec vypadne konektor...

Pak jsem se však přemohla, snímky uložila na pevný disk - a obratem utopila mobil.

Takže.

Kolomažnice kvete a je momentálně celá do tmavorůžova.

Jako tenhle šátek na objednávku.

A jako některá pole na mých sporadických cestách po širším okolí.

Je středa, hodilo by se připojit se k Ginny, ale nějak jsem vyšla z rytmu.

Ostatně i v těch knížkách jsem ve skluzu...

 

Zcela zdivočelá Kolomažnice

Abych pomalu začala hledat na netu nějakou ostrou mačetu... Všechno vyrostlo nejméně o metr.

Karanténa, den 49 + 50

Dva dny podivného nečasí. Ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani nic.

V neděli jsme vyšly se sousedkou R. na Hradějn, na starší generaci bylo chladno.

Pondělí taky žádnej zázrak.

A to je tak všechno.

Konec sezony...

... na dosah.

Možná poslední snímek letošního podzimního listí ve větvích.

Letos jsme zahradě moc nedali. Jen nejnutnější práce. Zahrada toho (a častých přeháněk) využila a zdivočela.

Příští rok snad už zase s péčí řádného hospodáře.

Obr

Toto léto žije Kolomažnice svým vlastním životem. Což je eufemistické vyjádření toho, že to tu letos (z různých důvodů) poněkud zanedbávám.

Komuli zjevně zanedbávání prospívá.

A je po babím létě

Poslední dny už ráno mrzne. Ruj vlasatá se ještě tak tak drží, červená, oranžová, poslední mohykán.

A ten čačanskej topol? Samozřejmě stále bez švestek.
Letos jsem poněkud vyměkla (dobrá dobrá, ty pozdní jarní mrazy..) a lepotici nechala, ať si dělá, co chce. Ale do roka a do dne!

Chicht!

Přála jsem si především ostré snímky...

Tak jo, tyhle jsou tedy fakt vostrý.

Jeden aby si moooc dobře rozmyslel, co si vlastně má přát. Chicht.

Peti, knihu mám, večer se na ni pomalu, pomaloučku vrhnu. Ale přece jen jsem chtěla vyzkoušet, co ten aparát udělá, ještě než se knižně vzdělám.

Kytice šeříku

Zkrácený a svázaný šeříkový keř rozkvetl.
Ostatně kvete všechno. Všechno najednou.

Aronie

Aronie zasazeny. 

Samozřejmě ne dnes, to by nás to odfouklo.

Ještě chybějí maliny. Snad nebude v týdnu pořád chumelit.

Brslen

Řadu let vypadal jaksi nanicovatě. Pohrozila jsem mu pilou a vida!

Fragmenty

Ropucha pod našimi schody. V tom vedru a suchu  se musela nejspíš zbláznit.
Spousta sázení divizny velkokvěté mimo záběr pod vedením hlavního zahradníka Melichara.
Podvečerní oheň.
Podvečerní světlo.
Hromada práce před námi, něco málo za námi.
Sběr semen čínského karafiátu.

A nakonec jsem se svalila na vyhřáté schody a tupě zírala přes cestičku na branku. Výživnej den.

Modré období

Nejen Picasso, ale i naše zahrada má své modré období.
Levandule dokvétají a nastává doba drmková.

Pne se po pni

I když s oporou je to právě naopak: růže drží jabloň, nikoli jabloň růži. Strom je totiž už dávno k poražení, další suché větve v trosce koruny. Jenže po čem by se růže pnula...

Poslední den zákuly japonské

Letos to už zákula přehnala. Zakulila nám branku a zatarasila cestičku. Nikdo k nám nevejde bez mačety. Je to, jako bychom měli zlého psa.

Pamatuju si, jak v sedmdesátých letech postavili do zákulích míst betonový sloup elektrického vedení. Babička na něj hleděla se zjevnou nevraživostí a nakonec k němu zasadila zákulu. Během dvou tří let bylo po sloupu, ztratil se v oranžových bambulkách.

Když město nechalo v naší ulici zakopat elektřinu pod zem, zákula si zamnula větve i kořeny a pustila se do invaze, obsadila značnou část záhonu s růžemi, nadzdvihla cestičku, zamotala se do plotu a po zuby ozbrojená pokukuje po Golanských výšinách... Takový roztomilý keř a jak dokáže být zákeřný!

Takže dnes vyrážíme do boje! Hor sa!

Nejlepší...

... z našich rododendronů.

A přitom to je jen takový polodivoký odkopek ctí a darem.
Zjevně jsme šťastnou náhodou objevili jediné pravé rododendronové místo na celém pozemku.

A po tmě strach

Letos poprvé vykvetl. Na podzim uvidíme.

Třeba pak přestanu hledat to zatoulané klokočí po babičce.

Cítíte tu vůni?

Růže Hugova.

Moje každoroční okouzlení.

Konkurence

Drmek má na skalce konkurenci.
Modré květy, to je prostě moje.

Modré babí léto

Dnes začaly poletovat pavučiny.
A rozkvétá  drmek.

Komu na zahradě nekvete modrý drmek, jako by žádnou zahradu neměl. Tak.

Kolik?

Letos jsem na jaře komuli Davidovu zapomněla sestřihat. A rozkvetla nad všechna očekávání. Tak ji pozorujeme.

Měli bychom pozorovat motýly. Protože se tu vznášejí jisté pochybnosti o jejích vábivých schopnostech.

Jenže!

Když v poledne svítí slunce, motýli přiletí v zástupech a perou se mezi sebou, kdo přistane dřív. Jsou jich desítky. Tři druhy baboček, bělásci, žluťásci a jedna rezavá můra. Tipuju, že jich může být naráz hodně přes padesát.

Ovšem ve chvíli, kdy motýli zpozorují, že je pozorujeme, sklapnou křídla. A těsně před zmáčknutím spouště jsou fuč. Důkaz veškerý žádný.

Na snímku je tak pětina nebo šestina keře. Letos se fakt vytáhl na všechny strany. A kolik je na něm těch motýlů? Aha!

Takže tak.