Pozdní advent

 
Zvítězila jsem nad maminčinou tureckou troubou. U rohlíčků... Ovšem linecké?! Tam vyhrála trouba na celé čáře. Jsem trouba, že jsem se do něho vůbec pouštěla. Chuť dobrý, ale ty tvary!!!

Těším se na svou novou horkovzdušnou netureckou.

Kotrouše, šmorn, klevera a spol.

Moje babička pekla buchty z polohrubé mouky a naležato na plechu, moje (druhá) babička pekla buchty z hladké mouky a nastojato v pekáči. Maminka peče ty naležato a o těch druhých diskutujeme. Totiž diskutovali jsme.
Honza posbíral všechny indicie z našich neúplných, zato velice subjektivních vzpomínek a pustil se do pečení, takže jsme dodiskutovali, protože s pusou plnou tvarohové buchty se mluvit nemá/nemůže.
Výzva nostalgické číslo dvě bude sanbába. Znáte ji?

Švestičky ze zahrádky...

... ty má kdekdo.

Ale tohle jsou pravé kolomažnické houby v počtu 39 kusů pod jedním modřínem.
Heč!

Maruško, mazej pro jahody!

Druhá jahůdková sezona je v plném proudu.

Ajntopfff

Když nejsou zahradní ani rukodělné výsledky, je třeba se spokojit aspoň s tímto.

Zeť rád pracny...

... a tak jsem se pustila do rešerše, protože u nás se pracny nejedí, a tedy ani nepečou.

Pracny, pracničky, pracky, medvědí tlapičky. Hmmm, už název věstí potíže.
Hladká, nebo polohrubá mouka.
Máslo, nebo ztužený tuk.
Vajíčko žádné, nebo celé, nebo jen žloutek.
Cukr krupice, nebo moučka.
Prášek do pečiva, nebo soda, nebo nic.
Formičku vymazat, nebo nevymazat.
Formičku vysypat hladkou moukou, nebo polohrubou moukou, nebo nevysypávat.
Formičku jen vymazat, nebo jen vysypat, nebo zároveň vymazat i vysypat.

Jediné, na čem se recepty shodly, byla společná účast ořechů, skořice a hřebíčku, ostatní jsou permutace bez opakování.

Zkrátka vyklubal se z toho pečení zapeklitý matematický problém pro zetě-matematika.

Příští rok mu to spočítám!

Pozdní sběr

Naše poslední maliny, obyčejné a žluté.
Na žluté ovšem hledí rodina s podezřením, copak takhle vypadají maliny?!

Advent 14 aneb Den jako stvořený pro banánový chlebíček

Od té doby, co děti vyrostly, peču jen zřídka. Není zájem. Kde jsou ty časy, kdy jsem zadělávala na palačinky z pěti litrů - náš Honza vždycky otevřel okno a zakřičel hromovým hlasem: Kluci, máma peče palačinky! Nikdy nic nezbylo.

Dneska zbudou i banány... Naštěstí jsem na blogu KUSANEC narazila na skvěle voňavý recept na banánový chlebíček. Tentokrát se vsadím, že opět nezbude nic!

Rekapitulace zahradní 2012

Co jsme loni spojenými silami stihli?

Soused-stavitel dodal zeminu a Rozárka s Honzou dosypali terasu při domu, takže je úplně rovná. Dnes již s pěkným trávníkem (pomineme-li zimní řádění krtka).

Soused rušil část trávníku, a tak jsme se s tátou hmoždili se zachráněnými drny. Deset metrů převýšení v našem skalnatém terénu byla zjara docela fuška.

Moje hlavní letošní práce: rozvozit/roznosit divoký lesíkový kompost a založit nový. Ještě teď si připadám jako kompostový Sisyfos...

Honza konečně porazil trosku Pottovy jabloně.

S kmotřenkou Aničkou jsme odplevelily prostor kolem bývalé žumpy, táta seřezal zdivočelý a přestárlý pustorýl, a tak jsme odplevelovaly i tady.

Větve z rozlomené jabloně poničily rybízy, toho bleskurychle využil Honza a vykopal je. Konečně!

Práce na dolní kamenné zídce začaly na jaře a na podzim nebyly ani zdaleka u konce. Základ však je hotový, a to je hlavní.

S Antonínem jsme na spřáteleném smetišti našli ubohou a opuštěnou lavičku. Takovouhle parádnici z ní udělal můj muž, ovšem za neopomenutelné asistence kmotřenky Aničky, budoucí natěračky.

Maminčin pestrý volný živý plot vznikl za maminčinými zády rychlostí vskutku kosmickou. Divočina tvořená bršlicí, svlačcem a spol. zmizela během jediného víkendu. Třikrát sláva Aničce, její mamince, Honzovi a mému muži. Moje maminka po návratu překvapivě jásala.

Nové jahodiště na Maminčině. Mulčování kameny se zatím osvědčilo.

O podzimních prázdninách jsme s mým mužem zasázeli více než dvacet stromků a keřů, zatímco ostatní členové rodiny trhali a sbírali metráky jablek. Jen jsme skončili, napadl sníh.

Poslední letošní větší akce: hrabání lesíka. Tapíři jsou zlatí :-)

A to je všechno? Samozřejmě ne. Dvanáct snímků je málo.
Tak ještě přidám.
Maminka nám, na zahradě pracujícím, obětavě a výborně vařila, pečlivě sbírala moniliová jablka, vysekávala stráňky strunovou sekačkou, táta vyklidil a zkulturnil prostor kolem dřevníků, posekal a pořezal hromady dřeva a přestěhoval sbírku mých kamenů (jaký nerozum!), teta Alenka přispěla nejen skvělými zahradnickými radami a množstvím sazenic, její muž Ruda šplhal do korun jabloní, kam se nikdo z nás neodvážil, Antonín ochotně stěhoval, co bylo třeba, Rozárka sekala trávu a Hana hrabala, strýc Toník vzpomínal na časy bezmála osmdesát let vzdálené, soused pan F. pomohl, kdykoli bylo třeba, a nejen se splašenými včelami, sousedka paní K. ostřížím zrakem sledovala naši zahradu, když jsme nebyli doma, sousedka paní Ř. (právě 90 let) nás chodila kontrolovat, jak se činíme...

A babička se na nás shora jistojistě mračila (Tohle bych nikdy nedovolila!) a dědeček se shora docela určitě smál (Právě tohle jsem měl v plánu!).

Mňam!

Naše zahrada v současné době není příliš k snědku. Žádné domácí brambůrky, žádná rajčátka ze skleníku. Zato ovoce, to by už/zase nějaké bylo.

Permakultura se pyšní svými jedlými trávníky. Nejjedlejší ze všech jedlých trávníků najdete v naší nepermakulturní zahradě (konec reklamy).

Loni zasazené borůvky přinesly své, zatím zelené plody, jedna nic, jedna víc, jedna moc. Uvidíme, co na to ptactvo nebeské...

Maminčina malá vajksle, stromek, ke kterému se musí česáč sklánět.