Entropie

Pokud by se ctěný čtenář chtěl vzdělat v oblasti fyzikálního pojmu míra neurčitosti systému, nechť zhlédne příspěvky se štítkem u-projekt.
Moje Didactica magna.

Školní pololetky se tentokrát téměř kryjí s mými prázdninami od rodiny. Jsem tu sama, jsem tam sama. Osciluju mezi těmito dvěma výskyty už třetí den, je to tak akorát na rozkoukání. A dneska - rozhodla jsem se - konečně proložím sběr chrastí a třídění velíškovských krámů něčím osobnějším. Výsledek? Levá kolomažnická půda je v podstatě prázdná a podkroví se změnilo v změť vzpomínek, památek, knížek, klubíček... (na snímku počátek procesu).

Usouvztažňování mě baví a zároveň unavuje. Říkám si (pokolikáté už?!), že tohle je fakt naposledy.

Obří pletená deka konečně došla svého uplatnění, sjednotila jednu + jednuapůlválendu. Že mě to nenapadlo dřív! 

Soubory

Když jsem byla malá, sbírala jsem známky a se spolužáky jsme o školních přestávkách měnili, hádali jsme se, postrkovali jsme se a některé exempláře jsme si pekelně záviděli.

Teď, když jsem velká, nesbírám nic. Vysvětlení nabízí Karel Čapek. Knížek mám/máme doma víc než hodně, ale sbírka to není. Stejně tak klubíčka, to už vůbec ne (trochu se děsím, aby se z klubek nevyklubala spíš choroba...).

Takže nesbírám, zato vytvářím nekompletní soubory.
Knížky Raymonda Queneaua.
Knížky G. K. Chestertona.
Knížky Williama Saroyana.
Knížky A. J. Cronina.
Knížky J. R. R. Tolkiena.
Knížky C. S. Lewise.
Básně Jacquese Préverta.
Detektivky Agathy Christie (vlastně to už asi je sbírka, mám je téměř/nejspíš všechny a některé dvakrát).
Knížky Josteina Gaardera.
Knížky Astrid Lindgren.
Skeny starých pohlednic našeho městečka (toto je pohlednice nejpozději z počátku padesátých let).
Krváky Jefferyho Deavera.
Prózu Jane Austen.
Knížky sester Brontëových.
Medvědí brože a průběžně je ztrácím, takže... Pletacího medvěda jsem ztratila cestou z Brna, achjo, achjóóó!
Slovníky.
Další slovníky.
Ještě další slovníky.
Kameny. Ne minerály, obyčejné šutráky.
A karelované kousky anglické kameniny, vesměs značky Spode, v množství menším než malém.
.

V hromadách knih...

... se najde leccos.

Kniha z roku 1903, v mírně salátovém provedení. Co také jiného od zahradnické příručky čekat...

Zdá se, že některé prameny jen tak nevyschnou.

Zbytky zbytků

Pošmourné pozdní odpoledne by mohla vylepšit barevná klubíčka. Je na čase zrevidovat, kolik zbývá materiálu (dost), kolik nedodělků (víc) a kolik nezapošitých camfousků (nesčíslně).

Rázem i moje nálada zpošmourněla.

Aspoň že těch zbytečků není tolik. Aspoň to.

Čmáranice

Když jsem se rozhodla, že vezmu do ruky jednu každou věc doma, na půdě, ve sklepě atd. a buď ji vyhodím (ano!), nebo ne (neee!), zdaleka jsem netušila, co to bude za štrapác.
Úmysl byl veskrze ušlechtilý a motivace značná (viz strašidelný dům).
Ale ta realizace... Ta realizace!

Konečně došlo i na papíry. 
Našla jsem poklady.

A pak jsem taky našla třeba tenhle kus balicího papíru.
Závodní kuchyně.
Nikdy jsem v závodní kuchyni nepracovala. Hmmm.
Nakonec jsem si vzpomněla: léto 1985, Větrov u Aše, výlet za kamarádkami, které tam brigádničily.
Zatímco ony kmitaly kolem škopků s nádobím, já jsem zpronevěřila majetek v socialistickém vlastnictví (roli baličáku) a čmárala, až jsem ho/ji počmárala.

Tohle z té dávno zapomenuté cesty zbylo.

Klubka

Zprvu to vypadalo na pracovní víkend, ale nakonec převážila prokrastinace a z ní se vyklubal víkend uklízecí klubíčkový.
Smotala jsem několik přaden, která byla, jak to říct, poněkud zamotaná, a doodcamfouskovala jsem konečně velikou vřesovou šálu.
Sláva!

Vstanou noví bojovníci

z internetu, odkaz jsem si bohužel nepoznamenala

Kostlivce má ve skříni kdekdo.
Ale s motorovou pilou jako ten vlevo?

Beru si papír a tužku a píšu dnešní odpolední seznam: instalatér, plynař, abiturientský večírek (odpovědět!), korektura (ale už!!!), slovník, nákup, zkontrolovat faktury a zapošít camfousky na Rozárčině dece. Za zády chřestí mí kostlivci vyschlými hnáty a bezzubými čelistmi se smějí od bývalého ucha k bývalému uchu. Kéž by měli  jen motorovou pilu...

Ať žije nový školní rok!

Uklízení 7

Autorka té knížky o zázračném uklízení myslím doporučuje, aby se papíry nechaly až na samotný konec. No, nevím. Zřejmě předpokládá běžné množství papírů.

Vytřídila jsem dvě ikeácké tašky papírů a nezdá se, že by ubylo. Nechci vyhazovat šmahem (konečně jako ani ostatní komodity), protože v tom množství se najde leccos.

Dneska dva pokusy o získání zaměstnání. Otec (vpravo), syn (vlevo).

Otec ve svém běhu životním (hezký kalk, že?) píše, že již koncem roku 1908 nastoupil jako námořní inženýr.

Syn, který za války nemohl studovat, žádá o místo ve Škodových závodech a dokládá, že není Žid. Že Židi nejsou ani jeho rodiče, ani prarodiče. Že ve fabrice bude makat čistýma árijskýma rukama.

Nikdy jsem takovou žádost neviděla. Samozřejmě vím, že se prokazovat musel kdekdo. Jeden babiččin vzdálený bratranec se v rámci prokazování tak zahrabal do matrik, že dohledal našeho nejstaršího společného předka s datem narození kolem roku 1490. A  taky se dochovaly fragmenty dědečkovy usilovné korespondence s faráři, starosty a řediteli škol na Vodňansku, když hledal a nemohl najít záznam o narození svého dávno zesnulého děda Martina. Nakonec se jeden farář slitoval a přidělil mému dědečkovi jako árijského dědečka jednoho nemanželského synka děvečky Evy, který - jak se následně ukázalo - se nedožil ani tří let věku.

Průkaz původu mi ve světle současných uprchlických trapností a ubohostí připadá jako docela aktuální memento mori.

Uklízení 6

Po delší době jeden uklízivý příspěvek.

Boty v počtu na životním minimu, kabelky omezené (Dášo, pořád ji pro Tebe schovávám :-) ), cingrlátka na krk a spol. také jakžtakž v cajku, oblečení v pohodě, klubíček samozřejmě zvolna ubývá/přibývá, dokonce i některé knihy jsou vyřazeny a odneseny, prostě pryč.

Je to lepší?
Není.
Pořád jsem se nedoprokousala pozůstalými krámy (snímek 2), fotografiemi téhož původu (snímek 1) a svými vlastními štosy papírů, z nichž tu a tam vykoukne třeba připoodložený a čtvrtzapomenutý dárek (snímek 3).
Takže tak.

Jako na dlani aneb Uklízení 5

Tento úkol, totiž U-projekt, bude na velmi, převelmi dlouho. Taková smaragdová Esmeralda mezi mými blogovými seriály. Má to vůbec smysl?

Jenže! Pak se přebírám vším možným rukodělným a  mezi škatulkami se starými knoflíky narazím na poklad právě tak do dlaně.

Šestiletý Alfred Heidrich, první dítě mé prababičky Antonie, chlapeček, který prý mluvil třemi jazyky, protože se narodil české matce a rakouskému otci na rakousko-italských hranicích, a který zemřel na tuberkulózu někdy kolem roku 1890.

Zpátky k háčkům.
To jsou mé háčky a to jsou mé jehlice. Jistě ne všechny.
Jeden háček je po mé prababičce Marii, ta šálka coby pletací vzorníček také. Zřejmě pletla na špendlících tahle má prababička, tak je pletenina titěrná...

Sadu jehlic PRO jsem dostala k Vánocům. Háčky přicházejí tak nějak samy, ty bambusové i samy rychle odcházejí.

Obsedantně kompulzivní

Každej máme něco, že...

Jakmile přijdu do nějakého prostoru, vím, jak bych ho uspořádala. Okamžitě. Nemusím o tom přemýšlet, naskočí to samo. Tím ovšem neříkám, že mě napadají nějaká geniální řešení nebo že jsem nedejbože uklízecí typ. Naopak - což v druhém případě na požádání  kdykoli dosvědčí můj muž. Prostě jen ráda uspořádávám, třídím, strukturuju.

Uf! Ale teď už mi to fakt leze krkem.

Třídím postupně naše knihy.
Přebírám papíry a měla bych vyházet aspoň tři čtvrti z nich (jinak mě zavalí).
Fotky! Tisíce papírových fotek. O elektronických radši pomlčím.
Úplně trnu, že mi v následujících dnech vrátí slovník ke korekturám...
A  té nekonečné pozůstalosti pomalu táhne na dva roky. Ještě chvilku a bude mluvit. Pomoc!

Z výše uvedeného plyne, že můj háčkovací projekt pro rok 2016 bude poněkud obsedantně kompulzivní.
Chci si totiž uspořádat háčkovací a pletací vzorky, jakož i jehlice a háčky a zbytková klubka a návody a knížky a další a jiné krámy s tím související. Nemám jich (těch i oněch) sice mnoho, ale přibývají.

Dnes vzorek č. 1 - granny square, základní řada tvarů.

P. S. Kateřino, pokaždé, když vezmu do ruky fialové psaní  Kaffe Fasset, mám radost. Nejoptimističtější věc široko daleko :-)

Uklízení 4

 

Šmuky.
Nakonec to ani nebolelo. (Bodejť by bolelo, když to nenosím, že, Haničko...)
Tři jantarové šňůry: od babičky, od maminky, od manžela (v tomto pořadí).
Šňůra korálů od bývalých kolegů + obzvlášť šílená historka nádavkem (Nesměj se, Berruško...)
Hromada různého kamení a korálků, perleti atd.
Zlatý křížek na zlatém řetízku mi ukradli zloději před lety.
Prstýnky vůbec nenosím.
Snubní prstýnky nemáme + jiná šílená historka nádavkem.

Takže tak.

Špendlíky a brože. Dva noví medvědi z Fleru a k nim dvě placky jako dáreček.

A prsten ze strašidelného domu.
Plus historka: Našla jsem tento prsten mezi nějakými krámy kdovíkde vzadu v šupleti, a protože se mi zdál starý a docela apartní, odnesla jsem ho starožitníkovi.
Ten dobrý muž si nasadil zlatnický monokl, chvíli na prsten koukal a pak povídá: Hmmm, to je ale pěkná prácička.
Zatetelila jsem se, poklad! Jééé! Hurá!
Starožitník pečlivě uložil monokl do škatulky, škatulku do zásuvky a vrátil mi prsten.
Za první republiky když chtěl nějaký frajer honit vodu, pořídil si takový prsten. Je pánský, víte to?
Aha, frajer musel mít tenké prsty, mně je totiž akorát, zasmála jsem se a nasadila si prsten na prsteníček.
Opravdu, povídá starožitník, tak ať ho neztratíte, musel stát tehdy docela dost peněz.
Tehdy? podivila jsem se.
No jistě, jen velmi šikovný zlatník mohl vyrobit takhle zdařilou --- imitaci.

Tak jsem si poklad za dnešních tři sta ká čé nechala.

Vyřadila jsem toto.
Vyřadila, nikoli vyhodila. Šmuky se přemístily z kategorie šmuky do kategorie k recyklaci.
Šalamounské, co?

Žádnej zázrak...

... se nekoná. Zatím.

Tohle jsou naše dvě nejnovější knihovny. Úplně nové nejsou. Z důvodů jasných z následujícího textu se jim (nejen jim) vyhýbám. Jsou v nich nějaké knihy. Ty jsem tedy dnes nějak přerovnala. Třeba aby stály nebo tak něco. Nos mám plný prachu. Žádnou jsem nevyhodila (měla bych...). Taky bych je měla seřadit, sjednotit, rozdat dvojáky, některé vyhodit (starší jazykové učebnice např.), některé nechat svázat. No jo.

A hlavně bych měla vymyslet, kam nakonec přijdou ty knihy mimo záběr, totiž: prababiččiny německé švabachové (Goethe 1830), dědečkovy přírodovědné, dědečkovy včelařské, mnohé teologické (evangelické i katolické), slovníky (milion), babiččiny romány, maminčiny romány, moje romány, historické mého muže a naší Hany, tátovy chemické, maminčiny chemické, moje jazykovědné, moje kunsthistorické, poezie taky, knihy o dopravě našeho Antonína (když si je neodstěhuje), typografické našeho Honzy (ten si je neodstěhoval!), knížky francouzské, německé, anglické, latinské i jinojazyčné, čtyři generace pohádkových knížek pro Melichara, tátovy humoristické, manželovy mapy, manželovy etnografické atd. atd., jo a ještě ty matfyzácké, co mladí neodvezli, naopak přivezli, když se stěhovali - jen Rozárka je rozhodnutá odstěhovat si veškerou anglickou literaturu, kterou jí nevyrvu z rukou, tak aspoň tak.

Prej dvacet knih, Lenko, a každou další pouze výměnou :-)

Uklízení 3

Zachvátila mě v posledních  dnech lenost nedbale převlečená za chřipku.  Takže pauza a teď konečně ty boty.

Kromě černých zimních, které jsem si koupila předloni čistě ze zoufalství, abych nechodila v roztátém sněhu bosa, jsou všechny kožené. Ty černé půjdou, dvě sezony a fakt mají dost. Dvoje sandály vlevo a bílé (ve skutečnosti krémové) botky jsou od Bati. Tímto veřejně prohlašuju, že od Bati jsou poslední  a víckrát si tam další nekoupím, dokud bude Baťa šít na mikroskopické Asiatky s nožkou o velikosti kopýtka podvyživené laňky. Moje číslo se pohybuje někde mezi 40 a 41, Baťovy pánské (!!!) sandály musím mít v čísle 42, ty krémové jsou ostatně také dvaačtyřicítky, neuvěřitelný úlovek z výletu do Zlína před několika lety, no, kde to jsme?

V Drážďanech jsem si opět potvrdila, že na světě existují dámské boty dámského tvaru, kožené, v přiměřených barvách, bez podpatku či s malým podpatkem, to vše za slušnou cenu a ve výběru (i když omezeném) až do čísla 43! A že prej to nejde...

S protříděním u komodity BOTY jsem moc slávy neudělala. Uvidíme, jak to půjde dál.

Vynechala jsem samozřejmě několikery boty na zahradu a domácí pantofle.

Uklízení 2

Pokračuju kabelkami.
Achjo.

Z prvního snímku je patrné, že kůže nebo látka. Vyřadím nějakou vůbec? Žlutá je nová od Rozárky, tři kožené do ruky ze strašidelného domu (ty prostě musím!), dvě látkové letní, koženou kabelu nosím nejvíc, ta uprostřed od Nicenky potřebuje vyprat...

Nakonec jsem vyřadila ty na druhém snímku. Přičemž velká s copánkovým uchem ve mě vyvolává dost rozporuplné pocity. Mám ji od Rozárky z Londýna. Musela se uskromnit, aby mi takovou kabelu koupila. Považuju si toho. A přitom mně se nehodí. Papíry se v ní chmoustají. Ucho je do ruky dlouhé, přes rameno nepohodlné, zavřít se pořádně nedá. Achjo, achjo.

Pro Kecku a pro Lenku: Bez té knihy bych asi všechny kabelky nesoustředila na jednom místě a pořádně si je všechny najednou neprohlédla. A taky by mě asi nenapadlo začít přechovávat tři nejfrekventovanější v sobě jako matrjošky. To se totiž zdá jako docela dobrej nápad.

Uklízení 1

Včera jsem zašla do knihkupectví pro knihu, o které jsem četla tu.
Zašla, koupila, přečetla.

Do pořádného gruntování bych se pustila tak či tak, ono celé horké léto na trase mezi slovníky a zubařem poněkud přeháže výčet oblíbených činností. Navíc u nás (i u rodičů) uvízlo přece jen dost krámů ze strašidelného domu, a ty je třeba konečně dopřebrat, dopřerozdělit a především dovyhodit.

Marie Kondo doporučuje začít vlastními svršky, což mi přijde celkem rozumné. Tak jsem vyházela všechno své oblečení ven. Obrázek jedna.

Vytřídila jsem několik triček, jeden svetr, zimní sukni a něco málo prádla. Žádný problém. Pak jsem vyskládala všechno zase zpátky. Šuplíky nemám, takže staré dobré komínky. Že by moje trička v komíncích trpěla, se mi moc nezdá, ostatně jich nemám tolik. Punčocháče, vlněné ponožky a prádlo jsem vyskládala podle návodu nastojato. Trochu jsem se u toho prádla vztekala, ale exaktně dokázáno: je to skladnější metoda. Mnohem skladnější.

Nový stav (blízký původnímu, rozostřeno je schválně) je tento:

• nahoře punčocháče, vlněné ponožky (obyčejné nemám, protože nenosím kalhoty - ty taky nemám), prádlo + noční košile, škatulka na drobnosti, peněženka, dřevěný box na papíry, účty a spol. k vyřízení,
• trika s krátkým rukávem a trika s dlouhým rukávem,
• svetry, domácí oblečení, sukně,
• v jednom boxu slavnostní šaty, tři kabelky do divadla, černá sukně na pohřby, v druhém boxu šátky, v šanonu zařazené papíry všelijakého druhu.

Kromě toho mám v rodinném šatníku zimní kabát, podzimní kabát, jarní kabát, krátký manžestrový kabátek, dvě větrovky a mezi sezonními věcmi značné množství rukavic a šál/šálů, dva barety a dvě ponča.

Ukázalo se, že nemám žádnou společenskou halenku a že mi zcela chybějí šaty, letní i neletní. Uááá!

Tak svršky by byly bezbolestné. Zítra se vrhnu na boty a kabelky, to bude mnohem, mnohem, přemnohem horší.

(Úplně jsem zapomněla poznamenat, že mám pochopitelně hromadu pracovního oblečení na zahradu.)