Zlatý déšť

Ve stráni pod zápražím roste forzýtie (Forsythia suspensa), zlatice, které poněkud nepřesně, zato vytrvale říkáme zlatý déšť. Keř je to asi padesátiletý, tedy dost starý, některé jeho větve jsou spíš přestárlé. Pamětníci vzpomínají, že zlatý déšť nejbohatěji kvetl v den dědečkova pohřbu. Je to ostatně z části vidět i na této fotografii.

Dědečkův pohřeb, 28. 4. 1982

V následujících letech keř mohutněl, ovšem do značné míry na úkor kvetení. Následující fotografie je z jara 2007 - stará forzýtie prosychá, lépe kvetou novější keře blíž domu.
.

Na dlaždicích pod zápražím leží pletené deky ve stylu patchwork, moje životní dílo... Větší deka je bohužel tak obrovská a tak těžká, že se s ní obtížně manipuluje - vyprat ji, to je skutečně proces! Detail této ruční práce je zde.

Kdysi místo pod zápražím vypadalo jinak.

Pod okny pracovny rostla kdysi nízkokmenná jabloň. Na její jablka si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že měla kmen, na který se dobře lezlo. Dědeček vysadil strom patrně brzy po dokončení stavby domu.

Takhle jablůňka vypadala koncem třicátých let, začátkem sedmdesátých let ji táta porazil, zřejmě kvůli stavbě odvodňovacího žlabu na západní straně domu.

Když jsme se na jaře 2009 pustili do rekonstrukce zahrady, došlo i na houští pod zápražím. Předloni tam nerostl jen zlatý déšť, ale především množství náletových javůrků, jeřábků, doubků a ptaček. Celá stráňka se sesula téměř do třetiny cesty a někdejší malou skalku, ukrytou pod vrstvami náletu a plevele, jsem si pamatovala snad jen já. Maminka na počátku výkopových prací přesvědčivě tvrdila, že v těch místech skalka nikdy nebyla, kdepak, co tě nemá... Byla! Tato fotografie to dokazuje.

Honza se do stráňky pod forzytií pustil se vší energií a za chvíli byl všechen nepořádek pryč. A vida, objevily se kameny v množství větším, než jsem si pamatovala (sezona 2009)

Prostřihali jsme zlatý déšť a obnovili pěšinku do lesíka. Její jižní okraj jsme zpevnili kamením - hned se tam zabydleli ještěrky a slepýši. 

V následujícím roce jsem se pustila do stavby malého tarásku v takové výšce, aby se na něm pohodlně sedělo. Protože se jedná o velmi slunné stanoviště, navíc před deštěm chráněné keřem forzýtie, vysadlia jsem do tohoto kamenitého záhonu samé suchomilné bylinky - a kontryhel.

V červenci 2010 jsem odstranila všechny původní kameny a pustila se do stavby suché zídky.

V zimě záhon nevypadal nijak přitažlivě, ale hned zjara se zazelenal a po zbytek sezony dělal vstupu do domu docela parádu.

Mušle mezi oreganem a kontryhelem je po mé prababičce. Možná, že si ji přivezla ze svatební cesty se svým prvním manželem někdy kolem roku 1880. Mušle je zvenku značně omšelá, ale uvnitř vypadá, jako by ji příslušný mlž opustil teprve včera.

Odkvétající zlatý déšť a provizorní hromádky kamení u levandulového záhonu (květen 2|011)

Kapradí hlídá přístup do domu z obou stran (květen 2011).

A tohle je už letošní podzim a zlatý déšť z opačné strany. Příští rok se snad keř dočká patřičného zmlazovacího řezu.