Posekáno

 

Letos poprvé jsem sekala trávu, která nebyla mokrá. Vítězství!

Uvnitř

 

Dvanáct let

 

Blog má dvanácté narozeniny.

Zahradě je devadesát let a nové stromy začínají rodit. Maminka seče trávu, já občas něco ostříhám, skalka by potřebovala nějaké ty drobné opravy, jinak si zahrada i lesík žijí víceméně svým životem. Takový byl plán před patnácti lety a do určité míry koresponduje s dědečkovým plánem zpřed devadesáti lety - založit zahradu tak, aby bylo možné ji předat dál...

Právě dnes by bylo dědečkovi 119 let. 

Repleti sunt claritate

Radostné Velikonoce všem!

Alba superba letos mohutně rozkvetla navzdory mrazu. 

Nejaro

 

K tomu současnému počasí není co dodat.

A po roce...

 

... zase ty barvy.

Zpětně červen

Letos celý rok (až na pár dní uprostřed léta) průběžně prší. Někdy trochu, jindy víc a tu a tam jako z konve.

S orlíčky to tentokrát dopadlo nevalně, zato jetel inkarnát se nám samovysel, přestože mu mráz nesvědčí. Prý.

Den poté

 

Černá hodinka v bílém dni.

Copak to čte maminka? Poslední číslo Dějin a současnosti.

Copak to žijeme my? Dějiny a současnost.

A je to tu...

 

Svatý Martin dorazil na kulhajícím koni s desetidenním zpožděním. Přesto je to příjemná změna oproti předcházejícím zcela šedivým dnům.

Dnes jsme stály s maminkou u okna a podivovaly se nad tím, jak protější Kančov a lesíky Sejkoráky  zrezavěly. Stojí za tím nejen ten potvora brouk, ale také že najednou víceméně náletové modříny dostaly místo a prostor zazářit.

Bez nadpisu

 

Lesík letos  prořídl, kdežto zahrada významně zhoustla.

Houstne i situace kolem. A po večerních zprávách o cestě tam a zase zpátky si říkám, jestli to na výsostech s tím černým humorem kapánek nepřehánějí.

Dnes

 

Tak se nám to všechno pěkně vybarvuje...

Podzimní (ne)plány

 

Potřebuju přibrzdit.

Taky potřebuju ostříhat plot. A přestěhovat většinu věcí. A vyklidit půdu. A garáž. A zase začít víc háčkovat. A dočíst několik nakousnutých knih, to taky potřebuju.

Ale především potřebuju přibrzdit.

Včera v pozdním odpoledni

 

Letos by zahrada mohla být reklamou na samovýsev...

V džungli

 

Zahrada se (opět) změnila v džungli, chybějí jen papoušci a paviáni.

Každý den prší, takže všechno povyrostlo přinejmenším o metr. Než odkvete pámelník, bude plot vypadat, jako by ho nikdo nikdy nestříhal.

Úplně slyším babičku: Aspoň sem není vidět...

Kančov kvete...

 

... a tařice bují.

Asi už nemá cenu počítat ten zatracenej lockdown, čím ovšem nemám na mysli, že by se svět vrátil do předchozí verze.

Deset let

 

Blog má desáté narozeniny.

Zahradě je letos osmaosmdesát, moje třináctá sezona a zároveň Honzova druhá. Hybatelem se stává čím dál víc on.

Na zdi visí dědečkův plán zahrady z roku 1933 a ta kytka v rohu je nejspíš ještě mnohem starší: středomořská myrta může pocházet z konce osmdesátých let 19. století.

Nevěřila bych, že vydržím psát deník/nedeník takhle dlouho, a ještě k tomu na internetu... Vzhůru do dalšího roku!

Právě dnes by dědečkovi bylo 117 let.

Že by jaro?

 

Kolomažnická zahrada rozkvétá, a pateru Šimonovi před farou rozkvetly dokonce i deštníky...

Lockdown, den 190.

Z posledních deseti dnů

Nějak mě ta zima dvacetkrát denně přestala bavit. Takže rozsypané střípky uplynulých deseti dnů. Dnes lockdown, den 180, asi.

Kluci na týdenních prázdninách: horolezení při kácení v lesíku, bunkr u studny (nebo iglú?) z větví  zkopicované lísky.

Jáma u Velíšků.

Hodina motání klubíčka na zahradě, když zrovna nechumelilo.

Sníh. Furt nějaký nový.

Mladší knihovník v knihovně: Ještě jste si nepůjčili žádnou dětskou knížku! Dětský knížky máme tady!

A konečně jsem ostříhala živý plot z obou stran, ovšem zcela mimo záběry. Stromky ovšem jen ze dvou třetin...

Lockdown, den 155

 
Že by konečně jarní podvečery?

Locdown, den 153

 

Mělo být slunečno, aspoň u nás.

Nebylo.