středa 31. srpna 2016

Klubíčka, knížka a duuuuuch aneb YARN ALONG 193

Četla jsem v Lidovkách pochvalnou recenzi. A bubáky mám ráda. Totiž staré bubáky z Britských ostrovů.
Takže John Boyne: V tomto domě straší.

Byla jsem zvědava na inzerované literární aluze. Jsou tam, zdaleka ne tak rafinované, ale jsou tam. Ale taky kosti a střeva, fabulační kosti a střeva. Vlastně ty opravdové taky. Žádné bojim bojim se však nekonalo. To ta postmoderna. Jestli je to tedy postmoderna.

Pokus o jiný vzorek sklouzl do předchozích kolejí myslím už v řadě čtyři. Třeba se to ještě vyvine.


pondělí 29. srpna 2016

Hoří!

Nebo možná přistávají ufoni.
Přímo za naším plotem!



neděle 28. srpna 2016

čtvrtek 25. srpna 2016

Improvizace největší

Kousek pámelníkové větve, režná nit, kus špagátku a jedna rozstříhaná dárková taštička.
Funguje to.

středa 24. srpna 2016

Klubíčka, knížka a konec války aneb YARN ALONG 192


Háčkuju stále stejnou LACE a ani jsem dosud nespotřebovala první klubíčko. Tempo šnek.
Díky jedné studentské práci se tu v okolí rozproudila debata nad tímto snímkem, kdo je kdo, tedy která holčička je která. Američtí vojáci jsou jasní, na rubu jsou jejich podpisy. Už jsou všichni mrtví.

Tak listuju v partyzánských pamětech z roku 1947.


úterý 23. srpna 2016

Nové obzory

Jakmile zmizelo houští ze záty, otevřely se nové obzory.
Hele, Výrovčice, jak je pěkně vidět! povídá maminka. A ta garáž je odtud nějaká moc veliká.
Aby nebyla, vždyť by se do ní vešla čtyři auta, kdybychom jich tolik měli.

Jednou tu prožluklou garážovou historii budu muset sepsat. Jako vysvětlení pozoruhodného jevu, že rodina bez jediného auta si zbuduje takovej hangár.

pondělí 22. srpna 2016

Na dně

Prohrabala jsem se až na samé dno.
Čeká mě velké množství divoké listovky, hromady kamení z erodovaného svahu a střepy. Na ty se těším.
Jinak to bude pěkná fuška, protože na dno je to skoro tři metry do hloubky.


neděle 21. srpna 2016

Záta

U nás se v neděli na zahradě obvykle nepracuje.
Ale dneska jsem se do toho pustila s chutí a s pilkou. Veliká borovice nad garáží je po loňském suchu celá rezavá a ta planá třešeň vedle je taky kaput, takže je třeba vyklučit místo pro dřevaře.

Záta je z poloviny vyčištěná. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Vždycky to byla zarostlá trnitá tmavá rokle. Plná střepů. Střepy zůstaly, ale jinak už do záty svítí slunce. Tedy když svítí.

sobota 20. srpna 2016

Do třetice

Rozrazil na skalce se rok od roku zmenšuje. Nebude to trvat dlouho a budeme potřebovat lupu. Ale modrá je pořád dobrá.

pátek 19. srpna 2016

Konkurence

Drmek má na skalce konkurenci.
Modré květy, to je prostě moje.


čtvrtek 18. srpna 2016

Modré babí léto

Dnes začaly poletovat pavučiny.
A rozkvétá  drmek.

Komu na zahradě nekvete modrý drmek, jako by žádnou zahradu neměl. Tak.


středa 17. srpna 2016

Klubíčka, knížka a jako obvykle camfousky aneb YARN ALONG 191

Konečně knížka, která mě nadchla! Četla jsem jedním dechem, prostě napínák až skoro do konce. Zatímco ve Dvojím životě pana Perla se mi líbily ilustrace a jednotlivé literární obrazy, Vangův příběh mě prostě pohltil. Paráda, tak to má bejt.

A camfousky. Šátek už několik dní hřeje Mikuláše v košíku, a přitom jsem se ještě neodhodlala začistit čouhací kousky příze.


úterý 16. srpna 2016

Kolik?

Letos jsem na jaře komuli Davidovu zapomněla sestřihat. A rozkvetla nad všechna očekávání. Tak ji pozorujeme.

Měli bychom pozorovat motýly. Protože se tu vznášejí jisté pochybnosti o jejích vábivých schopnostech.

Jenže!

Když v poledne svítí slunce, motýli přiletí v zástupech a perou se mezi sebou, kdo přistane dřív. Jsou jich desítky. Tři druhy baboček, bělásci, žluťásci a jedna rezavá můra. Tipuju, že jich může být naráz hodně přes padesát.

Ovšem ve chvíli, kdy motýli zpozorují, že je pozorujeme, sklapnou křídla. A těsně před zmáčknutím spouště jsou fuč. Důkaz veškerý žádný.

Na snímku je tak pětina nebo šestina keře. Letos se fakt vytáhl na všechny strany. A kolik je na něm těch motýlů? Aha!

Takže tak.

Červánky

Na Kolomažnici si večerních červánků příliš neužijeme, dokud zimní slunce nezačne zapadat za Kančov na jihozápadě. Zaclání nám totiž kopec s městečkem.

Dneska však - i když to ze snímků není příliš patrné - byly červánky jaksepatří růžové, bohužel přišly nějak podzimně moc brzy.


pondělí 15. srpna 2016

Studie v šarlatové aneb...

... Mikuláš je za hodinu čtyřtýdenní!

Fuchsie nejméně padesátileté jsou po mé babičce (tedy Mikulášově praprababičce).


Černé vitaminy

 Dosud plodů aronie bylo tak třikrát do pusy. Loni stromky očesali ptáci. A letos? Pěknej náklad.

Máte někdo osvědčený tip, jak aronii zpracovat?


sobota 13. srpna 2016

Světlo a stíny


Podvečerní světlo uvnitř.
Venku si s tímto motivem začínám připadat poněkud monotematická.


čtvrtek 11. srpna 2016

Jako u slečny Marplové

Na skok v Praze.
A půvabná cukrárna na Letné.




středa 10. srpna 2016

Klubíčka, knížka a tak aneb YARN ALONG 190


Zjistila jsem, že mašličkový vzor nejlépe vynikne v síle lace.

Dívku ve vlaku půjčila muži kolegyně v práci. Prej něco jako ten tvůj (tedy můj) King, taková pohádka, no... Poslední dobou jsem s knihami napříč žánry nějak vytrvale nespokojená. Takže tentokrát bubácká pohádka.


úterý 9. srpna 2016

Kameny za oknem

To jsme takhle v červenci šli s Melicharem a přáteli šli polní cestou lemovanou kamennými snosy, tak typickými pro Pošumaví (nejen).
Hele, to je nějakej divnej šutr, řekla jsem a hned jsem se pro něj shýbla. Kameny, to je moje, a přitom geologie, brrr, ještě teď mi ze šesterečné soustavy naskakuje vyrážka. Je nějakej ožehnutej nebo co.
Přátelé pokývali hlavami, že jako jo, a Melichar se chopil příležitosti a začal házet kamení do příkopu.
A hele, tady je taky takovej podobnej, řekla o chvíli později a o pár metrů dál Anička.
No jo, souhlasili jsme všichni a kroutili hlavami, fakt je dost podobnej.
Divnej.
Jinej než ostatní.
Nepasuje k tomu prvnímu?
Pasuje!

Tak jsem ty dvě poloviny popadla a donesla domů.
To je teda zvláštní kámen, povídá můj muž.
Ukaž ho tátovi, toho to bude zajímat, řekla maminka.
Kdes ho našla? podivil se táta a nasadil si brejle.
Divnej, co? zasmála jsem se.
Divnej tady na ty končiny, povídá táta. Tady bych ho nečekal.
Ty víš, co to je?
Táta pokrčil rameny: Podle všeho nejspíš opál.
Jako na Karlštejně? vykulila jsem oči.
No, asi, zasmál se táta a odložil brejle.

Tak jsem odložila kámen do pracovny mezi okna a časem uvidíme, co s ním.


Kamenná těžítka se nám tak porůznu povalují po domě. Jednou je snad shromáždím a nějak zreguluju.
O kamenné vizitce je něco málo tu.


pondělí 8. srpna 2016

On the road



No tak, kde jsi?


neděle 7. srpna 2016

Dnešní podvečer

 Mám to podvečerní světlo tak ráda...