Zpětně

První sněženky jsou tu a ta spavá letargie nebo mírně depresivní únava, či co mě to v prosinci postihlo, se pomalu rozpouští.

Takže zpětně a letem světem. V podstatě doslova: světem.

Vánoce na Tři krále v Písku. tři lumpové na střídačku v krabici po plyšových hadech. Krabice i hadi slavili úspěch,

Nečekaná výprava do Litvínova. Z Pošumaví působil cíl dost dystopicky. Realita to zdaleka předčila.

Víkend se Spajdrmenem.

Knihovna doma stále nedopřebraná a nesrovnaná. Je to děs!

Cesty do práce jsou každý den jinak malebné a cesty z práce bývají někdy i bubácké.

S maminkou na Sudkově výstavě v Umělecko-průmyslovém muzeu.

S Rozárkou v Poděbradech u jejich nových polic, jakou náhodou stejných jako máme u Velíšků...

A konečně v knihovně s Jane Austen v 1000 puzzlíkách, jejichž poskládání dá tisíckrát méně práce než ten zatracený tisíc let neaktualizovaný knihovní katalog. 

 

Gaudeamus

Rozárka držela řeč a my stěží slzy v očích.

Hujerovi míří na promoční trachtaci do nečekaně alternativní kavárny.

Dnes

Horký den.

Trocha lenošení u Velíšků.

Letecký den ve Strunkovicích.

Rozárka ve větvích.

A ta dobromysl se konečně na Kolomažnici rozjela.

Horký den

Sekali jsme trávu.

Na zarostlý lesík se dostane později.

Peru

Naše Rozálie Růžena z Limy se vrátila z Limy (a cesty po Peru) a nepřivezla mi lamu alpaku, jak jsem se těšila/obávala, ale tuhle půvabnou taštičku, kterou vyšívala handmade jedna incká prapotomkyně.
Jo a střapeček na zipu, ten je háčkovaný.

Srpnové ostatky 2

Na zahradě. Na skalce, nad skalkou a pod skalkou.
Jeden ze dvou.
Tři ze čtyř.

V Midsomeru naposled den 19

Poslední midsomerské ranní slunce.

Melichar, dva roky.

Pápá, dome na kopci!

Pápá, milí midsomerští domorodci!
Přes sklo střešního okna ulice vypadá opravdu jako filmová kulisa.

A krátce po posledním midsomerském západu slunce.

(Dost bylo sentimentu, zpátky k těm mrtvolám!)

V Midsomeru naposled den 18

Původní záměr byl vystoupat ke kříži.
Jenže ta pěšinka tak lákala.
Však to známe: Cesta jde pořád dál a dál kupředu, pryč jde od mých vrat...

Cesty neubývalo, zato přibývalo ovcí a močálů.

Nakonec jsme vystoupaly tak vysoko a tak daleko, že vřesoviště se otevírala přímo před námi.

Celý svůj čtenářský život jsem toužila na vlastní oči vidět anglická vřesoviště.

Takže když jsem se dnes po kolena propadla do ledového řašeliniště, vzápětí zakopla o kopeček vřesu, natáhla se jak dlouhá, tak široká a při vstávání opět šlápla do bezedné tůněčky, bylo mi jasné, že natáčet Janu Eyrovou nebyl žádný vřesový med.

A tu mrtvolu jsme dnes konečně našly. Tedy Rozárka.
Takže splněno.
Můžu jet domů.