Tři

Dnes už jen dvě.

Maminčin bratr, poslední toho jména a poslední pamětník Kolomažnice bez našeho domu.
Toník, + 93 let.

Prvňák

Můj strýc Toník, ten malý nahoře uprostřed.

Tady a tady a tady a ještě i tady

Vyluštění úterní fotografie, aspoň částečné.

V okně v podkroví je můj pradědeček Václav. Při patřičném zvětšení je jednoznačně identifikovatelný jako starý muž s bradkou.

Zcela na kraji snímku vpravo je muž v košili a vestě s čepicí na hlavě. Shodli jsme se všichni doma, včetně jediného přímého svědka tehdejší expozice, že to je můj dědeček Antonín. Ta čepice je pro něj typická.

Jenže indentita zobrazených se nyní začíná povážlivě relativizovat. U zápraží stojí tmavovlasá postava s bílým límečkem (červená šipka). Domnívali jsme se, že je to můj strýc Toník, poslední žijící mužský potomek. Vypadalo to totiž, že postava má na sobě bílou košili, tmavý kabátek a krátké kalhoty. Objevila se ovšem další postava (žlutá šipka) také v čepici. Takže dvojice u domu je Toník s otcem Antonínem? Nebo ta tmavá postava nemá krátké kalhoty a je to Toníkova matka Ludmila, patrně ve vysokém stupni těhotenství, a Toník je ten v čepici? Nebo jsou očepicovaní někdo úplně jiný, třeba dělníci likvidující stavební rum?

Otázek je mnohem víc.
Kdy na jaře vlastně ten snímek vznikl? Třešeň je odkvetlá a na jabloni jsou (možná) maličká jablíčka. Pozdní květen?
Dům vypadá ještě neobydleně. Ale poslední školní den roku 1934 se už v domě narodila Toníkova nebohá sestřička Liduška. Takže nejpozději v půli června?
Pokud je dům neobydlený, proč stojí pradědeček v podkrovním okně? Vždyť tou dobou byl už téměř nepohyblivý a co by nemocný a nemohoucí člověk dělal tak vysoko v prázdné místnosti nového domu?

Jsem zvědava, jestli si Toník na něco vzpomene.

Chybička (a špetka reklamy)

Když před lety moje babička zemřela, našli jsme v jedné bedně na půdě dávno zapomenutý negativ kolaudační fotografie našeho domu z roku 1934. Teď je ve škatulce vlevo. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl negativ na filmovém pásu. Jenže nebyl. V krabičce se totiž skrývá malá skleněná deska s lesklým lícem a postříbřeným rubem. 

Hmmm, hmmm, takovou fotku vám nevyvoláme, říkali mi tu i tam ve fotolabech. Až se do věci vložil FotoŠkoda. Konečně. Volali na skleněný negativ celý týden, až ho nakonec vyvolali ve formátu A4. To budou skvělé dárky pro mou maminku a její sourozence!

V prvním okamžiku mě napadlo, že ve výdejně popletli snímky a dali mi fotografie úplně cizího domu.

Pak mi to došlo. To je náš dům, ale zrcadlově obrácený. Fotoškodovi se omluvili a obratem vyhotovili správné verze.

A díky vytištěnému negativu, špatnému a správnému pozitivu jsme se s tímto skleněným dárkem o Vánocích příjemně vyvztekali. Strýc Toník (letos 90) dokonce s hodinářskou lupou.

Na fotografii jsou tři Brabcové: Václav (78 let), Antonín (30 let) a Antonín (7 let). Najdete je?

Pavučina háčkovacích stránek se pozvolna rozrůstá, dnes například přibyl komentář k této maličké broži.

Siesta

Valnou část večera jsem dnes věnovala skenování: skupiny, jednotlivci, v ateliéru, amatérsky, prostě mraky starých fotek.
Nejstarší z dnešní várky je z roku 1879 a chlapečkovi uprostřed tohoto snímku bude za pár dní 89 let.

Před válkou

Na Libíně.

To se docela prošli.

Rodina na zápraží

Rodina se sešla na schodech na zápraží. Je konec války?

Dědeček drží babičku kolem ramen. Teta Anna sedí na zídce. Maminčin bratr Toník pózuje. Maminku drží na ruce její sestřenice Otka. Na schodech sedí zprava dědečkova sestra Alfréda (a její manžel stojí za objektivem), dědečkova neteř Aninka a dědečkova švagrová Anna, tou dobou již vdova.

Zápraží vypadá úplně stejně i dnes. Staré bezděkovské podstavce pod květiny ztratily sice své nohy a nás je tolik, že bychom se na zápraží stěží všichni poskládali...

Rodina

Před dvěma týdny nás navštívila vzdálená příbuzná se synem a přinesla s sebou hromádku starých fotografií. Některé jsem znala, jiné ne.

Tahle fotografie je z léta 1943. Uprostřed sedí můj dědeček. Za ním klečí jeho šestnáctiletý syn Toník a vedle Otka z Josefova, dcera krátce předtím zesnulého dědečkova bratra Otakara. Miminko Čeněk je bratranec mé maminky a v náručí ho drží dědečkova sestra Alfréda a Mirka se sklopenýma očima je její dcera. Aninka z Josefova má na klíně mou téměř dvouletou maminku s kohoutem na hlavě. Jako tři sudičky vzadu sedí zprava babiččina teta Anna, moje babička a babiččina sestra Vlastička, právě čerstvá maminka miminka Čeňka. Fotografuje nejspíš strejda Červených, takto dědečkův švagr a manžel jeho sestry Alfrédy.

Kolomažnické reálie jsou přehlednější. Skupinka sedí na trávníku pod skalkou, přímo u rozcestí hlavní cestičky a cestičky kolem domu. V pozadí roste šeříkové houští a ten kmínek vzadu je budoucí výborná a dnes již dávno bývalá třešeň chrupka.

Rekapitulace zahradní 2012

Co jsme loni spojenými silami stihli?

Soused-stavitel dodal zeminu a Rozárka s Honzou dosypali terasu při domu, takže je úplně rovná. Dnes již s pěkným trávníkem (pomineme-li zimní řádění krtka).

Soused rušil část trávníku, a tak jsme se s tátou hmoždili se zachráněnými drny. Deset metrů převýšení v našem skalnatém terénu byla zjara docela fuška.

Moje hlavní letošní práce: rozvozit/roznosit divoký lesíkový kompost a založit nový. Ještě teď si připadám jako kompostový Sisyfos...

Honza konečně porazil trosku Pottovy jabloně.

S kmotřenkou Aničkou jsme odplevelily prostor kolem bývalé žumpy, táta seřezal zdivočelý a přestárlý pustorýl, a tak jsme odplevelovaly i tady.

Větve z rozlomené jabloně poničily rybízy, toho bleskurychle využil Honza a vykopal je. Konečně!

Práce na dolní kamenné zídce začaly na jaře a na podzim nebyly ani zdaleka u konce. Základ však je hotový, a to je hlavní.

S Antonínem jsme na spřáteleném smetišti našli ubohou a opuštěnou lavičku. Takovouhle parádnici z ní udělal můj muž, ovšem za neopomenutelné asistence kmotřenky Aničky, budoucí natěračky.

Maminčin pestrý volný živý plot vznikl za maminčinými zády rychlostí vskutku kosmickou. Divočina tvořená bršlicí, svlačcem a spol. zmizela během jediného víkendu. Třikrát sláva Aničce, její mamince, Honzovi a mému muži. Moje maminka po návratu překvapivě jásala.

Nové jahodiště na Maminčině. Mulčování kameny se zatím osvědčilo.

O podzimních prázdninách jsme s mým mužem zasázeli více než dvacet stromků a keřů, zatímco ostatní členové rodiny trhali a sbírali metráky jablek. Jen jsme skončili, napadl sníh.

Poslední letošní větší akce: hrabání lesíka. Tapíři jsou zlatí :-)

A to je všechno? Samozřejmě ne. Dvanáct snímků je málo.
Tak ještě přidám.
Maminka nám, na zahradě pracujícím, obětavě a výborně vařila, pečlivě sbírala moniliová jablka, vysekávala stráňky strunovou sekačkou, táta vyklidil a zkulturnil prostor kolem dřevníků, posekal a pořezal hromady dřeva a přestěhoval sbírku mých kamenů (jaký nerozum!), teta Alenka přispěla nejen skvělými zahradnickými radami a množstvím sazenic, její muž Ruda šplhal do korun jabloní, kam se nikdo z nás neodvážil, Antonín ochotně stěhoval, co bylo třeba, Rozárka sekala trávu a Hana hrabala, strýc Toník vzpomínal na časy bezmála osmdesát let vzdálené, soused pan F. pomohl, kdykoli bylo třeba, a nejen se splašenými včelami, sousedka paní K. ostřížím zrakem sledovala naši zahradu, když jsme nebyli doma, sousedka paní Ř. (právě 90 let) nás chodila kontrolovat, jak se činíme...

A babička se na nás shora jistojistě mračila (Tohle bych nikdy nedovolila!) a dědeček se shora docela určitě smál (Právě tohle jsem měl v plánu!).

Toník 85

Můj strýc Toník se svou sestřičkou Jaruškou, mou maminkou, na zahradě v roce 1942. Toníkovi je na snímku právě patnáct let, dnes o sedmdesát více.

Vánoční kaktus

Vánoční kaktus (Zygocactus), ta obrovská květina v našem pokoji, kvete většinou od Vánoc do Velikonoc. Letos je vodopád květů možná maličko menší, posunuli jsme totiž stolek s kaktusem dál od okna, to jsme si  téměř po osmdesáti letech troufli.
Samozřejmě se nejedná o osmdesátiletou rostlinu, je to přinejmenším pravnouče té původní z černobílé fotografie. Zato místo je stále stejné.

Kvetoucí kaktus, 4. 2. 2012

Vlevo právě nekvetoucí kaktus, můj dědeček, můj strýc Toník, moje babička a moje prababička, rok 1940 nebo 1941

Zlatý déšť

Ve stráni pod zápražím roste forzýtie (Forsythia suspensa), zlatice, které poněkud nepřesně, zato vytrvale říkáme zlatý déšť. Keř je to asi padesátiletý, tedy dost starý, některé jeho větve jsou spíš přestárlé. Pamětníci vzpomínají, že zlatý déšť nejbohatěji kvetl v den dědečkova pohřbu. Je to ostatně z části vidět i na této fotografii.

Dědečkův pohřeb, 28. 4. 1982

V následujících letech keř mohutněl, ovšem do značné míry na úkor kvetení. Následující fotografie je z jara 2007 - stará forzýtie prosychá, lépe kvetou novější keře blíž domu.
.

Na dlaždicích pod zápražím leží pletené deky ve stylu patchwork, moje životní dílo... Větší deka je bohužel tak obrovská a tak těžká, že se s ní obtížně manipuluje - vyprat ji, to je skutečně proces! Detail této ruční práce je zde.

Kdysi místo pod zápražím vypadalo jinak.

Pod okny pracovny rostla kdysi nízkokmenná jabloň. Na její jablka si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že měla kmen, na který se dobře lezlo. Dědeček vysadil strom patrně brzy po dokončení stavby domu.

Takhle jablůňka vypadala koncem třicátých let, začátkem sedmdesátých let ji táta porazil, zřejmě kvůli stavbě odvodňovacího žlabu na západní straně domu.

Když jsme se na jaře 2009 pustili do rekonstrukce zahrady, došlo i na houští pod zápražím. Předloni tam nerostl jen zlatý déšť, ale především množství náletových javůrků, jeřábků, doubků a ptaček. Celá stráňka se sesula téměř do třetiny cesty a někdejší malou skalku, ukrytou pod vrstvami náletu a plevele, jsem si pamatovala snad jen já. Maminka na počátku výkopových prací přesvědčivě tvrdila, že v těch místech skalka nikdy nebyla, kdepak, co tě nemá... Byla! Tato fotografie to dokazuje.

Honza se do stráňky pod forzytií pustil se vší energií a za chvíli byl všechen nepořádek pryč. A vida, objevily se kameny v množství větším, než jsem si pamatovala (sezona 2009)

Prostřihali jsme zlatý déšť a obnovili pěšinku do lesíka. Její jižní okraj jsme zpevnili kamením - hned se tam zabydleli ještěrky a slepýši. 

V následujícím roce jsem se pustila do stavby malého tarásku v takové výšce, aby se na něm pohodlně sedělo. Protože se jedná o velmi slunné stanoviště, navíc před deštěm chráněné keřem forzýtie, vysadlia jsem do tohoto kamenitého záhonu samé suchomilné bylinky - a kontryhel.

V červenci 2010 jsem odstranila všechny původní kameny a pustila se do stavby suché zídky.

V zimě záhon nevypadal nijak přitažlivě, ale hned zjara se zazelenal a po zbytek sezony dělal vstupu do domu docela parádu.

Mušle mezi oreganem a kontryhelem je po mé prababičce. Možná, že si ji přivezla ze svatební cesty se svým prvním manželem někdy kolem roku 1880. Mušle je zvenku značně omšelá, ale uvnitř vypadá, jako by ji příslušný mlž opustil teprve včera.

Odkvétající zlatý déšť a provizorní hromádky kamení u levandulového záhonu (květen 2|011)

Kapradí hlídá přístup do domu z obou stran (květen 2011).

A tohle je už letošní podzim a zlatý déšť z opačné strany. Příští rok se snad keř dočká patřičného zmlazovacího řezu.

Na zápraží

Na černobílém snímku sedí moje prababička, můj dědeček, můj strýc a moje babička, v tomto pořadí. Píše se rok 1941. Babička je těhotná.
Na barevném snímku stojí moje maminka. Je jí právě sedmdesát let. Jejímu bratrovi, mému strýci z černobílé fotografie, bude na jaře pětaosmdesát let.
Zápraží ani dům se za ty roky téměř nezměnily.

Nová cestička

Téměř osmdesát let vedla podél domu pouze vyšlapaná cestička.

Mí prarodiče s dědečkovou maminkou a mým strýcem, asi léto 1941

V mém dětství ji od záhonů při domě oddělovaly lemy z trávy, cestička však časem zarostla, při dešti se místy rozbahňovala a v posledních letech tak ustupovala bujnému mandloňovému keři (Prunus tenella), až se spolu se svahem svezla o více než metr níže. Také výkopové práce při zavádění nové kanalizace, telefonu, elektřiny a nakonec i obecní vody cestičce na schůdnnosti nepřidaly. Až letos se cestička dočkala!  Její betonové dlaždice se odpojují se od hlavní přístupové cesty k domu a podél průčelí domu vedou až ke sklepním dveřím.

Konec července 2011

Cestička v plném slunci při pohledu z podkroví, červenec 2011