Uvažuju (rozuměj: váhám) o fejsbucích už déle než rok.
S těmi šátky je totiž třeba něco podniknout, než mě zavalí nebo se do nich nedejbože pustí moli. Jinak budu muset přejít na jinou (další) rukodělnou činnost.
Ovšem kterou? Paličkování nebo vyvazování koberců by bylo super, oboje totiž zabere dost času, aspoň mně by zabralo celý oceán času, a tak by hotových výrobků bylo poskrovnu (jeden?), problém
kam s ním? by zůstal Janu Nerudovi. Jenže ani to, ani ono nelze provádět v dopravních prostředcích, na chodbách různých institucí, na lavičce v zahradě či na výletě
pod rozhlednou.
Takže musím s
kůží šátky na trh, i když zatím ne doslovně.
Dobře, zkouším to. Ale!
A proč si teda konečně nepořídíš fejsbuk?!
Protože proto.
Leda..., leda bych tam byla
inkognito, jen háčkování a příze.
A vida, už v tom lítám.
Konečně, po šesti týdnech vykrucování, vymlouvání a přešlapování (díky, Haničko!), jsem se pustila do pozvolného prozkoumávání fejsbučího terénu a do úporného přemýšlení, čím začít.
Nakonec se začátek
šálivého fejsbučení vyřešil sám. Mám velkou radost, že první příspěvek je právě
zvon a právě Václav a právě do (našeho) kostela svatého Havla.
Přijďte příští neděli taky!
(A s sebou si vezměte háčky/jehlice nekovové, aby biřicové u brány nemysleli, že je to snad zbraň.)
Šálivý profil je
zde.