Jak jsem se stala...

 ... obecním čertem. 

Život člověka dokáže překvapovat dennodenně.

Den předem

 Republice je 104 let a maminka si na její počest tentokrát nezlomila ruku.

Cestou do práce

Jak ten podzim dokáže pozlatit realitu! Šmídův pivovar, za socialismu státní technická památka, proto dnes v troskách, vypadá vyloženě malebně.

Plyne z toho nějaké poučení? No ano, bajka by se o zrádně líbivém světle dala napsat...

Jaro? Masopust!

 

Ježek už má téhle zimy nezimy také dost. Včely létají navzdory vichřici, my jsme vyrazili do masopustního původu, ani nebylo třeba se strojit, vítr nás patřičně upravil.

Svátek

 
Včera u pomníku.

Hrstka lidí a hymna a světýlka.

Pak si maminka zlomila ruku v zápěstí.

Že by jaro?

 

Kolomažnická zahrada rozkvétá, a pateru Šimonovi před farou rozkvetly dokonce i deštníky...

Lockdown, den 190.

Lockdown, den 154

 
Dost možná jsem tuhle zdejší hrůzu už na blogu měla... Dnes je ovšem všechno pěkně vybarvené.

Stojím na schodech pošty. Proč poštovní budovu soudruzi postavili na kraji sídliště a zcela mimo centrum, se mě radši neptejte. Tak třicet metrů severně a kousek od vrcholu kopce Kavčinec stojí nejstarší kříž v celém okolí, západně, jižně i jihovýchodně se rozkládá sídliště, vesměs bytovky někdejšího Státního statku. Kdysi to byly farní louky, krásné slunné stráně... To kdysi si pamatuju. Takže současný stav stále ještě vnímám jako osobní újmu, i když dnešní sídliště vypadá násobně lépe než verze 1.0. 

Ale tohle? Kdo tohle proboha dovolil? 

-----------------------------------------------------------------------------------------------

A teď mimo téma: dnešní článek Jana Kubity z HN, opět a znovu jako doklad frazému Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Premiér Andrej Babiš teď poprvé na vlastní kůži zažívá nejen reálnou moc přímo voleného prezidenta, ale také tu část rejstříku volních vlastností Miloše Zemana, kterým se snaží každý rozumný člověk vyhnout. Zejména pokud jde o jeho neukojitelnou potřebu zamáčknout do země každého, kdo se zrovna nedokáže bránit. A Andrej Babiš, ale nelitujme ho prosím, se teď moc bránit nedokáže.

Zeman vystavil Babiše poprvé za celou dobu jejich spokojené symbiózy obrovskému tlaku. Vyzval ho k výměně ministra zdravotnictví a ministra zahraničí, kteří mu kazí sen zachránit ve jménu Vladimira Putina Česko pomocí vakcíny Sputnik V. Zkritizoval premiéra a po kmotrovsku vzkázal, že když mu nevyhoví, ke zlepšení jejich „přátelských vztahů“ to rozhodně nepřispěje. A v pondělí večer si ho pozval do Lán na kobereček. Takové ponížení ještě Babiš od Zemana nezažil.

Zeman ždímá Babiše v té pro něj zatím nejméně vhodné chvíli. Nezvládnutá pandemie začíná nedlouho před volbami ubírat na popularitě ANO. Sehnat nového ministra zdravotnictví půjde jen těžko. Už získat Jana Blatného bylo obtížné. Nikdo tu práci nechtěl dělat. Babiš nedá ministrovi dost prostoru a do všeho se montuje. Premiér by také musel najít ministra, který by byl fanouškem Sputniku, a to už je opravdu limitující. A k rošádě by muselo dojít rychle, brzy se totiž snad podaří do země dopravit dostatečné množství bezpečných vakcín a Sputnik se stane jen libůstkou opravdu zarytých přátel putinovského Ruska.

Ministra Petříčka Babiš také nemůže jen tak odvolat, není to jeho ministr. Musel by souhlasit předseda ČSSD Jan Hamáček a ten to teď udělat nemůže, protože by se před volebním sjezdem jeho strany zdálo, že se chce zbavit svého hlavního protikandidáta. Babiš by asi mohl tuto výměnu provést „na sílu“. Ale vedlo by to k rozpadu koalice a Babiš z vlastně docela správných důvodů nechce do současné krize přinést ještě krizi politickou.

Jenže neposlechnout Zemana ho také přivede do problémů. Docela zásadních. Nejpozději po volbách se může Babišovi stát, že bude velmi potřebovat mít prezidenta za kamaráda. Pokud vyhraje, je možné, že nebude mít nikoho pro sestavení funkční vlády. V takových případech je asistence vstřícné hlavy státu nutná.

Sympatické je, že premiér proruskou notu nehraje se Zemanem. V Babišově situaci a s jeho morální výbavou bychom to vlastně mohli očekávat. Nehraje ji ale zatím. Snaží se odolávat. Jeho přebujelé ego mu nedovoluje se hned podřídit. Lepší ale bude nevsázet na to, že mu to vydrží. Zaťatost pána z Hradu je obrovská, obdiv k moci Vladimira Putina ještě větší.

Lockdown, den 150 až 151

 

Tyto dny toto. V libovolném pořadí a v mnoha opakováních.

Lockdown, den 105

Ranní slunce v zahradě, a než jsem došla k zámku, bylo pošmourno a mrholilo.

 

Lockdown, den 87 až 97

 

Až po uši vězíme v koronavirové rutině. 

Příjemná je ta zima. Krajina bílá, ne však Kolomažnice v jižní expozici. U nás na zahradě je/není sníh podle toho, jak svítí slunce a kam dopadne občasné sněžné mrholení.

Topíme.

V knihovně jsem postoupila k J u prózy pro dospělé a z regálů s poezií jsem s chutí odstranila všechny Taufery, Pilaře, Floriany a jim podobné.  Teď jsem trochu zaváhala nad velkými písmeny, ale nakonec aťsi, nebudu přece tančit po jejich literárních hrobech.

Moje oblíbené kožené kotníkové boty stěží dožijí jara. A ty tkaničky! Paní Š. na náměstí jiné neměla, tedy ano, ještě totéž v červené, a vzápětí bylo zase všude zavřeno.

Háčkuju, ale nefotím. Když je světlo, zapomenu na to.

Přečetla jsem na jeden zátah Zeptej se táty od Jana Balabána a jsem nadšená (což  vzhledem k tématu není ten správný výraz). Dvě Jelinekové jsem otevřela a vzápětí do kamen nehodila jen proto, že bych je pak musela (otravně) odepisovat. Za  mě definitivně (nebo "definitivně") ve společnosti Kundera a další chladní neznabozi (přičemž doslova vnímám jen to a další). I když se nejspíš kousnu a Zimní putování nakonec přečtu, když je to divadelní hra :-D

Poslední fotka je červená plastová vzpomínka na mé dětství ve zdejší knihovně. Tedy v jejím předpředchozím sídle. 

Lockdown, den 66 až 71

 

Slunečné a mrazivé vánoční dny.

Maminka je v nemocnici, ale dobrý.

Honza se hrabe ve sklepě v uhlí (viz Bezruč, Petr), super.

A já jsem vesměs v práci, tam není ani noha.

Ostatní se od nás radši drží dál. Až se maminka vrátí, musíme být zdraví.

Lockdown, den 54

 
Honza už zase plave v ledu.

A já se hrabu ve starých fotkách a pohlednicích.

Lockdown, den 52

 

V pátek jsem v knihovně od rána do večera.

Škatule s novými knížkami jsou jedny z největších radostí téhle práce. 

Dokončujeme předání knihovny a po chvilkách smolím knihovní web.

Ukvapené závěry

 

V nové práci jsem právě týden. Nejvyšší čas na první dojmy a ukvapené závěry. 

S dosavadní paní knihovnicí se známe osmačtyřicet let. 

Tehdy jsem nastoupila do první třídy a ona do knihovny.  Měla jsem zrovna tenkrát takové máchovské období (začalo kresbou Bezdězu a vydrželo několik let), čmárala jsem všechny hrady a zámky, kolem nichž jsem se jen mihla. Určitě jsem jich nasbírala víc než Mácha, s rodiči jsme hodně cestovali po republice. Vzpomínám si, že jeden ze skicáků zahajovala kresba hradu ve Zvolenu... Každopádně jsem ve věku asi osmi let vyloudila z paní knihovnice dvě bílé bichle plné českých  hradů (dnes v NK zjištěno, že toto). Somrovala jsem tak urputně, že mi oba svazky z příruční knihovny nakonec půjčila domů a na omezenou, leč ne na přesně definovanou dobu. Zalykala jsem se blahem.

Paní knihovnice se se mnou bude dělit o stůl, počítač a především zkušenosti až do Vánoc. Z výše uvedeného plyne, že dělení probíhá v přátelské, i když momentálně poněkud usmrkané atmosféře.

Knihovna má už bůhvíkolikátý název a jen za mého života třetí sídlo. V tuhle chvíli se tísní (do slova a posledního písmenka kolibří edice) v jedné třídě ZUŠ, která se vmáčkla do jednoho z osmdesátkových pavilonů, o něž se rozrostla měšťanská škola. Po čtyřiceti letech vypadají panelové budovy zvenku celkem integrovaně a uvnitř to už také není samý pozdní socialismus.

Ovšem vyhlídka do příštího roku (nebo dvou, známe se) by měla zahrnovat tuhle vyhlídku: podhradí (totiž podtvrzí), kostel a na obzoru Libín. První, nebo spíš druhé patro zámku. Moje nadějné vyhlídky.

Do té doby bude třeba přebrat/zrevidovat/usměrnit nejen dvacet tisíc knížek v regálech knihovny a skladu, ale i ty pozůstalé hromady knih z někdejší měšťanské besedy, prvorepublikové městské knihovny, přidružených sedmi (oprava: dvanácti!) obecních knihoven, všemožné dary a dědictví, které se nikam nevejdou, atd. atd. Kniha je zjevně největší nepřítel nejen vlastního bytu.

Pak je tu zuška, škola a radnice, které s knihovnou nějak (jak?) kooperují a bude třeba proniknout do jejich struktur, ovšem hlavně nenápadně, že...

A čtenáři. Zatím se vyprofilovaly dvě skupiny: školou povinní hoši, kteří zapůjčením knihy maskují střílečky na veřejném internetu, a dámy ve věku mé maminky, které se dožadují nových dílů svých románů, o nichž já nemám ani potuchy. Mimochodem, přečetla jsem tlustý paperback od Jojo Moyes a bylo to mnohem lepší, než jsem se odvažovala doufat.

K tomu všemu mám nějaké vlastní háčkovací a komunitní (říká se to tak?) plány a jsem zvědava, jestli se mi aspoň něco podaří uskutečnit. Do důchodu mi zbývá jen deset let.

P. S. Ha, už jsem o těch hradech jednou psala :-D

Začátek

Tak, a už jsem v knihách až po uši!

A cestou do práce můžu kontrolovat, jak rekonstruují moje budoucí pracoviště, a co víc, možná jim do toho budu moct i malilinko mluvit.

A takhle...

... my tady žijeme.

Druhá autonehoda během týdne u našeho křížku.

A protože všechno je obvykle k něčemu dobré, zřejmě po patnácti (nebo dvaceti :-) ) letech se konečně dobereme změny dopravního značení a opouštět Kolomažnici v automobilu přestane být takový adrenalin.

Na zámku

Po včerejší, poněkud předčasné výpravě na dnešní vernisáž druhý pokus vyšel.

Výstava v zámeckém pivovaru.

Ačkoli upřednostňuju černobílou fotografii, soubor vlčích máků pana Hošny,  zedníka a hasiče z Číčenic, mě okouzlil.

Třicet tři chvilek

Pod stoletou lípou republiky.

Skóre: 33 (plus houf dětí) ku 1687.

Za jiných okolností by mi přirovnání k příběhu o padesáti spravedlivých připadalo příliš vyhrocené, ale minulý týden tu dával přednášku jistý prezidentův oblíbenec a ten by se jistě nespokojil s pouhými třiatřiceti platícími posluchači. Takže tak.

V kleci snad zatím ne, ale v koutě už dlouho, to jako jo.

Albertov, 26. 5. 2019

Nejstarší

Nebo lépe: nejstarší dosud nalezená podrobná mapa našeho městečka.
První vojenské mapování 1764 až 1768.

Co mě zaujalo:
Množství rybníků. A že jich dnes nemáme málo. Rybník na náměstí, nejspíš nebesák, nebo že by pramen napájející pozdější/tehdejší kašnu?
Hustě zabydlená dnešní Pražská ulice.
Židovna táhnoucí se až téměř ke Kolomažnici.
Křížky už tehdy na dnešních místech: na Kavčinci, u nás, dole u Hálků, a dokonce i ten poslední, řečený Zelený.

Když se to tak vezme, za těch dvě stě padesát let se toho zase tolik nezměnilo...

Císařský otisk

Od rána chumelí.
Celý den jsem se zaobírala jednou nepříliš zábavnou zakázkou a zároveň jsem celý den byla líná vytáhnout paty z domu, když nepočítám cestu do dřevníku a zpět. Kolomažnice je pod sněhem, práce je hotová a odevzdaná, prostě pravý čas na pořádnou dávku ikeáckého plánování a prokrastinace nad starými mapami.

Tahle je z poloviny 19. století a Kolomažnici poznáte na první pohled (na druhý je to kóta 310). A z mapy je také patrné, proč se Dlouhé louce (zelená okurka od rozcestí vpravo) říká Dlouhá louka.