Ukvapené závěry

 

V nové práci jsem právě týden. Nejvyšší čas na první dojmy a ukvapené závěry. 

S dosavadní paní knihovnicí se známe osmačtyřicet let. 

Tehdy jsem nastoupila do první třídy a ona do knihovny.  Měla jsem zrovna tenkrát takové máchovské období (začalo kresbou Bezdězu a vydrželo několik let), čmárala jsem všechny hrady a zámky, kolem nichž jsem se jen mihla. Určitě jsem jich nasbírala víc než Mácha, s rodiči jsme hodně cestovali po republice. Vzpomínám si, že jeden ze skicáků zahajovala kresba hradu ve Zvolenu... Každopádně jsem ve věku asi osmi let vyloudila z paní knihovnice dvě bílé bichle plné českých  hradů (dnes v NK zjištěno, že toto). Somrovala jsem tak urputně, že mi oba svazky z příruční knihovny nakonec půjčila domů a na omezenou, leč ne na přesně definovanou dobu. Zalykala jsem se blahem.

Paní knihovnice se se mnou bude dělit o stůl, počítač a především zkušenosti až do Vánoc. Z výše uvedeného plyne, že dělení probíhá v přátelské, i když momentálně poněkud usmrkané atmosféře.

Knihovna má už bůhvíkolikátý název a jen za mého života třetí sídlo. V tuhle chvíli se tísní (do slova a posledního písmenka kolibří edice) v jedné třídě ZUŠ, která se vmáčkla do jednoho z osmdesátkových pavilonů, o něž se rozrostla měšťanská škola. Po čtyřiceti letech vypadají panelové budovy zvenku celkem integrovaně a uvnitř to už také není samý pozdní socialismus.

Ovšem vyhlídka do příštího roku (nebo dvou, známe se) by měla zahrnovat tuhle vyhlídku: podhradí (totiž podtvrzí), kostel a na obzoru Libín. První, nebo spíš druhé patro zámku. Moje nadějné vyhlídky.

Do té doby bude třeba přebrat/zrevidovat/usměrnit nejen dvacet tisíc knížek v regálech knihovny a skladu, ale i ty pozůstalé hromady knih z někdejší měšťanské besedy, prvorepublikové městské knihovny, přidružených sedmi (oprava: dvanácti!) obecních knihoven, všemožné dary a dědictví, které se nikam nevejdou, atd. atd. Kniha je zjevně největší nepřítel nejen vlastního bytu.

Pak je tu zuška, škola a radnice, které s knihovnou nějak (jak?) kooperují a bude třeba proniknout do jejich struktur, ovšem hlavně nenápadně, že...

A čtenáři. Zatím se vyprofilovaly dvě skupiny: školou povinní hoši, kteří zapůjčením knihy maskují střílečky na veřejném internetu, a dámy ve věku mé maminky, které se dožadují nových dílů svých románů, o nichž já nemám ani potuchy. Mimochodem, přečetla jsem tlustý paperback od Jojo Moyes a bylo to mnohem lepší, než jsem se odvažovala doufat.

K tomu všemu mám nějaké vlastní háčkovací a komunitní (říká se to tak?) plány a jsem zvědava, jestli se mi aspoň něco podaří uskutečnit. Do důchodu mi zbývá jen deset let.

P. S. Ha, už jsem o těch hradech jednou psala :-D