Před plotem, za plotem

Další ze série fotografických dvojčat, tentokrát dvojvaječných.

Když se dívám na první fotografii z dubna 2008, říkám si, co si asi tehdy museli říkat kolemjdoucí při pohledu na naši zahradu... Třeba: Co je to za lidi, že to tu nechali TAKHLE zpustnout? Nebo: Stará paní B. už nemůže a mladí se k tomu nemají? Nebo: Kdyby TOHLE pan ředitel B. viděl!

Už dobrý, ne?

Náš živý plot do ulice. Už to nejsou keříky ptačího zobu, je to plot. Sice nízký, zato plotovatý. Konečně. Po takových mrazech dobrý, ne?

Plot z ptačího zobu v červnu 2012, pomrzlé keříky se již vzpamatovaly.

Honza likviduje tentýž plot, ovšem ze starého pámelníku, v létě 2009.

Než se rozsypou...

Pivoňky si prý po přesazení dávají s kvetením pořádně načas. Tato přesazená pivoňka vydržela nekvést od září do května, ale pak už prostě rozkvést musela!

Neadalo mi to, abych nepřidala snímky naší široké a po celé délce průchodné cesty od hlavních schodů k brance. Znalci místních poměrů ji po třičtvrtěroce stále považují za zázrak.

Ano, to je původní stav před dvěma lety. Náš průchozí zázrak...

Pokrok

Jaro utíká mílovými k létu. Pohled z okna pracovny na skalku dnes a pohled ze zápraží před třemi týdny.

Březen 2009, pamatujete?

Polovina března 2009, pohled na dům ze západu, výchozí stav zahrady

Když jsme se počátkem roku 2009 úspěšně zbavili klavíru, táta překonal zápal plic (na kterém měl zmíněný klavír značný podíl), pustili jsme se do vyklízení domu a došlo také na zahradu. Začalo se kácet a kopat a řezat a přesazovat, přenášet a převážet a tak podobně a podobně a podobně.

Tato fotografie zachycuje stav nula, tedy bezprostředně před začátkem změn na zahradě.

Co se za uplynulé tři roky změnilo? Zmizely jehličnany z prostoru někdejší skalky a skalka opět vypadá jako alpinum, nikoli jako hromadný hrob. Mahonie a brslen nerady opustily pozice mezi kameny, snad definitivně... Trávník pod skalkou je opět rovný a v původních rozměrech. Šeřík netrčí do prostoru. Po cestičce k domu se dá chodit. Cestička k vodovodu je nová a rovná. Táta vyzkoušel jít po ní pozpátku - a neupadl! Staré hrušně napadené rzí hrušňovou zmizely, na jejich místě vznikl k maminčině nečekaně velké radosti formální okrasný záhon. Houští mandloňové před domem je pryč. Hurá!

A co se (možná) ještě změní? Pod skalkou, v místech, kde kdysi rostl veliký rododendron, jednou vznikne jezírko/bažinka a naproti by měly hranu svahu lemovat keře. Snad, možná.

Polovina března 2012, stejné místo, stejný pohled...

Dvě Alenky

Zdá se, že blogger.com nechce přijímat fotografie z mého počítače, a že je tedy nutné snímky nejprve nahrát na picasso. Nahrát a nechat je tam.... Jakmile je z picassa smažu, zmizí i odtud - to je ta globální provázanost. Bohužel zmizel také text o dřevěném žebřiňáku, Vacků plaňkovém plotě a pětapadesát let stejně otevřených dveřích od sklepa... Třeba se k těmto snímkům ještě vrátím. 

Černobílý snímek: dědeček, babička, dvě Alenky a panna
Barevný snímek: stejný záběr o pětapadesát let později

Alenka

Když se před více než padesáti lety pustil můj dědeček do stavby alpina, pomáhala mu s prací na skalce, s přivážením a nošením kamenů jeho mladší dcera, moje teta Alenka. Na černobílé fotografii stojí Alenka uprostřed druhé verze skalky zhruba deset let od jejího založení a na barevné fotografii stojí tatáž Alenka uprostřed stejné skalky, ovšem ve verzi tři. Oba snímky dělí více než čtyřicet let.

Vodovod

Dvojkohoutek pro zahradní hadici a k běžnému použití dnes, 10. 2. 2012

Na zvětšenině sedmdesátileté fotografie můžeme stěží vytušit přítomnost téhož vodovodu, dřevěný soudek pod ním je však mnohem zřetelnější.

Vánoční kaktus

Vánoční kaktus (Zygocactus), ta obrovská květina v našem pokoji, kvete většinou od Vánoc do Velikonoc. Letos je vodopád květů možná maličko menší, posunuli jsme totiž stolek s kaktusem dál od okna, to jsme si  téměř po osmdesáti letech troufli.
Samozřejmě se nejedná o osmdesátiletou rostlinu, je to přinejmenším pravnouče té původní z černobílé fotografie. Zato místo je stále stejné.

Kvetoucí kaktus, 4. 2. 2012

Vlevo právě nekvetoucí kaktus, můj dědeček, můj strýc Toník, moje babička a moje prababička, rok 1940 nebo 1941

Na dolních schodech

Moje maminka se svou sestrou Alenkou, rok 1956

O padesát pět let později: Rozárka bez své sestry Hany, konec prosince 2011

Třezalky

Třezalka dnes

Tatáž třezalka začátkem léta

Ke křížku

Když jsme se pustili do likvidace babiččiny džungle, ani by nás nenapadlo, jak hezký pohled se otevře, když se podíváme úhlopříčně přes zahradu směrem ke křížku. Nejprve takoví diváci okouzleně postávali pod stromy, pak si zasněně sedali na skálu a nakonec Rozárka s dědovou pomocí vyrobila lavičku ze dvou špalků a jednoho prkna. A takový výhled se z ní nabízí...

Stav skalky ze srpna 2010

Stav skalky z října 2011

Na jihozápad

Pohled do jihozápadního rohu zahrady se za léta změnil - jak jinak. V dolní zahradě ubylo stromů, zmizely rybízy, plot vyrůstá z betonového tarasu a ani vilky naproti nevypadají jako před čtyřiceti nebo osmdesáti lety.
Na černobílém snímku stojím rozesmátá, je mi přibližně šest let a čekám, až se rodiče připraví na sněhovou bitvu. V zadním rohu trávníku stěží tušíme malou douglasku, jejíž silný kmen je na druhém snímku zastíněn pokrouceným planým špendlíkem.

Zima 1972/1973 a podzim 2011

Hasičák

Na dolní zahradě poblíž hlavní cestičky stávala jabloň, které jsme říkali hasičák. Sklízet jablka (Nonnetit) z hasičáku bylo možné jen s hasičským žebříkem. Po jabloni zbyl jen pařez rozpadající se uprostřed trsu pivoněk.
Na černobílém snímku z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století je dobře vidět štíhlý a mimořádně dlouhý kmen této, tehdy mladičké jabloně.

Můj dědeček se sklání nad svými dcerami - mou maminkou a její mladší sestrou, asi rok 1950.

Pařez někdejšího hasičáku bývá vidět, až když okolní pivoňky zatáhnou, listopad 2011.

Zelená

Kompaktní zelená ustoupila jednotlivým odstínům a konečně i dalším barvám.
A dostala tvar. Fotografie srovnávají stav z léta 2007 se stavem z konce letošního léta a z podzimu.

Maminka si přála formální záhon, tak máme formální záhon z rostlin "co dům dal" a "od sousedů ctí a darem". Plus maličký rododenron jako válečná reparace za ty zlikvidované.

Konev a kočka

Tyto dvě fotografie dělí časový odstup zhruba pěti let. Floxy a bujná mandloň na prvním snímku odklonily vyšlapanou pěšinu. Dnes tudy vede nová dlážděná cesta a floxy se vrátily tam, kam patří a kde kdysi byly - opět rostou na záhoně pod šeříkem. A odloženou konev vystřídala jedna ze sousedovic koček.

Směrem na Kavčinec

Pohled do severozápadního rohu zahrady se za uplynulá desetiletí výrazně změnil. Pozdní černé třešně zestárly a ustoupily jehličnanům vyrůstajícím ze skály. Pohled na někdejší Jansíkovu zahradu a do farských luk je zastíněný, naštěstí - jinak bychom viděli ty ohavné paneláky, které nám téměř dýchají za krk. Také naše zahrada se v těchto místech zmenšila, plot se posunul zhruba o půldruhého metru ve prospěch obecního, čímž se rozšířila a především zprůchodnila cestička na kopec Kavčinec.

Dědeček a zahrada, asi rok 1935
Zahrada bez dědečka, konec roku 2010

Loni v listopadu a letos v listopadu

Loni koncem listopadu byla spodní část dědečkova alpina dokončena sotva v hrubé stavbě. Plocha pod skalkou je sice srovnaná a osetá, ale spíš než trávu tu vidíme samé jehličí.

O rok později, tedy letos v listopadu, se trávník pod alpinem zelená a kameny leží na svých místech. Skalku čeká jistě řada drobných úprav, ale nic velkého se tu nechystá. Aspoň ne v příštím roce...

A takhle vypadala stejná partie v létě roku 2009, kdy rekonstrukce zahrady a někdejšího alpina propukla v plné síle.

Pryšec

Na jaře jsou keříky pryšce nenápadné, hosta, tulipány a kohoutek věnčitý je zcela zastiňují, květen 2011.

Na podzim se pryšce zbarvily do modrofialova a doslova září ve spadaném listí. Tytam jsou jarní tulipány, šuškarda i hosta. Pryšce budou dělat parádu celou zimu - aspoň doufám
(listopad 2011).

Na zápraží

Na černobílém snímku sedí moje prababička, můj dědeček, můj strýc a moje babička, v tomto pořadí. Píše se rok 1941. Babička je těhotná.
Na barevném snímku stojí moje maminka. Je jí právě sedmdesát let. Jejímu bratrovi, mému strýci z černobílé fotografie, bude na jaře pětaosmdesát let.
Zápraží ani dům se za ty roky téměř nezměnily.