Jak jsem objevovala Ameriku

Moje háčkování je činnost primárně rekreační, sebezáchovná. Proto osciluje mezi dvěma polohami.

Poloha A znamená snadno zapamatovatelný vzor, nad nímž netřeba bádat, dohledávat v rozpisu (neumím číst), přepočítávat a označkovačovávat a vzápětí odoznačkovačovávat.

Poloha B je výzkumně imaginární: zahlédnu (obvykle letmo) vzor, háčkovaný, pletený, zkrátka nějaký, a hned mi se mi v hlavě rozběhnou dlouhé sloupky na krátké tratě a krátké sloupky na dlouhé tratě, safra, jak by se tohle dalo uháčkovat...

Výhoda polohy A spočívá v tom, že procvičuju drobnou motoriku. Výhoda polohy B tkví v tom, že mě nebolí za krkem. Výhodou a zároveň nevýhodou polohy A i B je hmatatelný, resp. nehmatatelný, výsledek, záleží jen na úhlu pohledu.

Čímž se zvolna dostávám k Americe.

Koncem léta jsem v rámci svého nekonečného přebíracího projektu narazila na klubíčka po manželově nebožce tetě, dej jí Pán Bůh věčné nebe se spoustou příze! Vzpomněla jsem si na její pletený kostým s jakoplizovanou sukní a začala jsem přemýšlet (poloha B), jak podobného efektu docílit háčkováním. Volným asociačním procesem jsem se přenesla přes všechna úskalí (většině jsem se totiž vyhnula) a vznikl tento šátek. Šátek, který s tetinou sukní nemá nic společného, totiž až na ten prvotní impulz.

Pak šátek několik měsíců ležel ladem, neodcamfouskován, jak už to u mě bývá.

A než jsem se odhodlala k dokončovací akci, koupila jsem si v Londýně toto.
A v tomto je toto:

Achjo, objevila jsem Ameriku aneb Teď, teď tu byl.