pondělí 6. října 2014

Osud

Někdy mám pocit, že už nikdy nikdy nikdy nebudu mít normální práci, že se budu v těch zaprášených krámech a vzpomínkách hrabat, dokud mě nezavalí.

Tentokrát na kolomažnické terase: obrazy, fotografie, výšivky ze zapomenutého kouta půdy.

Maturitní tablo, Písek 1912, dědečkův bratr Václav (druhý zprava úplně nahoře).


Napsala v
Štítky: ,

3 komentáře:

  1. Anonymní6. října 2014 v 18:54

    Pro mě by to byla tragická situace - nedokázala bych nic vyhodit a všecko bych zas nastrkala po té děsné práci zpátky. Ale to nejde! Takže když jsem vyklízela já, od jistého bodu zlomu jsem to házela bez rozmyslu do odpadu. A teď mnohého lituju. Ale - vše jednou pomine a kdybych to teď měla, zas bych to břemeno navalila na ty, co přijdou po mně - dost na tom, co já zanechám. Jak říkám, když uložím další krabici s čerstvě vyřezaným betlémem či další patchworkovou deku - ať je po mně co pálit§ (Gramofonových desek z 1.republiky, které jsme tak dlouho přesouvali z místa na místo, až je jednou manžel v afektu pohřbil u plotu, velice lituju dodnes.) A tak přeju hodně sil k rozumnému přístupu k odkazu předků.

    OdpovědětVymazat
  2. kecka zpod komonca7. října 2014 v 15:34

    Mozna se najde nejaky fanda historik, obec pri mapovani historie obce a obyvetel...sberatel... nezavidim, ja bych nevyhodila asi nic

    OdpovědětVymazat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)