Ano, tady. Tady to bylo.
Návštěva obvykle kroutí hlavou, přešlapuje podél plotu a pak se směje.
Tady, chacha!
Shora tato naše nejvýchodnější skalka porostlá kdečím nevypadá nijak zvláštně, ostatně zdola to není o moc lepší - jen výškový rozdíl zhruba tří metrů je zřetelnější. Kdysi, před dobrými čtyřiceti lety, tu rostly mohutné bezy a mezi nimi ostružiní, svah pokrývala slupka jalové hlíny notně promísené se střepy (vždyť v dobách dávných byla Kolomažnice jedno velké křápiště) a skalka sama končila kolmo k rovince před garáží v podstatě zároveň s plotem. Nahoře stával rozsáhlý dřevník, přístupný z odvrácené strany, a ten dřevník nebylo příliš radno obcházet, protože svah za ním ujížděl pod nohama, jen to svištělo.
Onoho památného dne dědeček pracoval na opačné straně zahrady, já jsem se mu vydatně pletla pod ruce a babička, ta nejspíš seděla u okna a vyšívala jako každý den touto dobou. Takový by byl tehdy náš oprávněný předpoklad, ovšem skutečnost mohla být stěží odlišnější.
Babička totiž odložila vyšívání, vyšla ven a jala se - z jakéhosi hnutí mysli (jak typické pro ni!) - obcházet dřevník stojící na samé hraně zmíněné skalky, tedy drolivého srázu. Stalo se, co by čekal každý - kromě ní. Zamotala se do šlahounů ostružin, zakopla, svah se utrhl, a babička se zřítila po hlavě dolů. Proletěla bezovím, ostružiním a celá podrápaná a potlučená skončila uvězněná mezi skalkou a plotem, nohama vzhůru, v pletivu chycená jako ryba v síti.
Křičet mohla - a také že křičela! Jenže tímto směrem se v té době rozkládaly jen a jen sady a pole. Nikde nikdo, nejbližší pomoc my, ovšem mezi námi skalka, kolomažnický kopec a dům.
Nakonec jsme přece jen zaslechli vzdálené tenoučké haló, haló, pomóc! Kdo to může být? Odkud se to ozývá? Vždyť jsme tu široko daleko sami!
Vydali jsme se za hlasem a po notném úsilí jsme babičku objevili. Lapenou v pletivu jako v pasti, špinavou, zkrvavenou, ochraptělou a hrozitánsky vzteklou.
Co na mě koukáte, vytáhněte mě přece! zuřila babička hlavou dolů a tváří obrácenou do kamene.
Přestali jsme nevěřícně zírat a prodrali se shora k jejím nohám.
Co sem lezete, vždyť na mě spadnete! hulákala.
Pravda pravdoucí, přesto dědeček tahal za kopající nohy a já se snažila odstrkávat ostnatý okraj pletiva. Bylo to jako v pohádce o řepě.
Co mě taháte? Vždyť mě přetrhnete! ječela babička ze všech sil.
Pletivo drželo babičku pevně přitisknutou na skálu a nehodlalo povolit.
Zdola by to musela být úžasná podívaná, škoda, že chyběli diváci...
Dědeček tahal, tahal, ale jediným výsledkem byl babiččin stupňující se řev.
Nedá se nic dělat, povídá nakonec dědeček, takhle to dál nepůjde.
Kam jdete? Přece mě tady nenecháte! řvala babička.
Dědeček nedbal, odešel, po chvíli se vrátil s velkými nůžkami na plech a babičku z plotu vystříhal.
Ta se vykutálela na trávník před garáží jako kaštánek ze slupky. Vůbec nic jí nebylo. Zato my jsme byli kaput a plot na mraky.
Co tě to jen napadlo, Jaruško, lézt za ten dřevník! povzdychl si dědeček.
Babička jen mávla rukou.
Nebyl to její první a ani zdaleka poslední kousek. Na padání odněkud někam měla ještě dalších více než třicet let života. A že toho času využila!
Roztomilé vyprávění
OdpovědětVymazat