Lockdown, den 87 až 97

 

Až po uši vězíme v koronavirové rutině. 

Příjemná je ta zima. Krajina bílá, ne však Kolomažnice v jižní expozici. U nás na zahradě je/není sníh podle toho, jak svítí slunce a kam dopadne občasné sněžné mrholení.

Topíme.

V knihovně jsem postoupila k J u prózy pro dospělé a z regálů s poezií jsem s chutí odstranila všechny Taufery, Pilaře, Floriany a jim podobné.  Teď jsem trochu zaváhala nad velkými písmeny, ale nakonec aťsi, nebudu přece tančit po jejich literárních hrobech.

Moje oblíbené kožené kotníkové boty stěží dožijí jara. A ty tkaničky! Paní Š. na náměstí jiné neměla, tedy ano, ještě totéž v červené, a vzápětí bylo zase všude zavřeno.

Háčkuju, ale nefotím. Když je světlo, zapomenu na to.

Přečetla jsem na jeden zátah Zeptej se táty od Jana Balabána a jsem nadšená (což  vzhledem k tématu není ten správný výraz). Dvě Jelinekové jsem otevřela a vzápětí do kamen nehodila jen proto, že bych je pak musela (otravně) odepisovat. Za  mě definitivně (nebo "definitivně") ve společnosti Kundera a další chladní neznabozi (přičemž doslova vnímám jen to a další). I když se nejspíš kousnu a Zimní putování nakonec přečtu, když je to divadelní hra :-D

Poslední fotka je červená plastová vzpomínka na mé dětství ve zdejší knihovně. Tedy v jejím předpředchozím sídle.