pátek 8. května 2015

Babička a třicet parašutistů

Dalo mi práci najít patřičně rozmazaný snímek amerických vojáků. Na zámeckém dvoře jich včera bylo mnohem víc než třicet, to by babička koukala, ale všichni zřetelní a ostří...


I.
Peťo?
Jsem tady, odpověděla jsem a uchopila babičku za ruku.
Peťo! Peťo, kde jsi? Peťo!
Jsem tady vedle tebe, zopakovala jsem. Hned vedle tebe.
Aha, zasmála se babička. V kuchyni někdo chodí. Myslela jsem, že jsi to ty.
Také jsem se zasmála: Kdepak, jsem celou dobu tady vedle tebe a právě tě držím za ruku.
Chvíli jsme seděly mlčky. Do pokoje svítilo slunce.
Svítí sem sluníčko, povídám. Vidíš?
Nevidím, odpověděla babička. Slyším.
Ty slyšíš slunce?
Babička dokáže překvapit.
Co tě vede! Slyším lidi. V kuchyni jsou nějaký lidi.
Ve tváři se jí náhle objevila starost: Co je to zač?
Nevím, odpověděla jsem. Ty je neznáš?
Neznám. Co chtějí? Kolik jich je? Přišli za mnou? Babička se zavrtěla v křesle, ale než jsem se zmohla na odpověď, pokračovala. Možná přišli za těmi Američany, co říkáš?
Možná, přikývla jsem a pomyslela jsem si, propána, za jakými Američany?
A co ten mnich? zeptala se babička.
Mnich v kuchyni není, prohlásila jsem. Opravdu. Můžeš mi věřit. Mnich v kuchyni rozhodně není.
Kdepak v kuchyni, povídá babička, kdepak by byl mnich v kuchyni. Říkala jsem ti přece, kde je a co tam dělá.
Kde je, to jsi říkala, připustila jsem, ale co tam dělá, to vážně nevím.
S tebou taky nic není, zamračila se babička. Napřed se tě člověk nemůže dovolat a pak nic nevíš. Přišli za těmi chlapy, to je jistý.
Dobře, přikývla jsem.
To není dobře! rozzlobila se babička. Třicet parašutistů v ložnici není žádný dobře.
Snad v kuchyni? namítla jsem.
Co by dělali Američani v kuchyni? ohradila se babička.
Nevím, zasmála jsem se. Ale asi totéž co v ložnici.
No prosím tě! Jak to se mnou mluvíš! Hlas jí přeskakoval rozčilením. Povídám ti, že v kuchyni jsou nějaký lidi a že v ložnici je pěknej cirkus.
Cirkus? podivila jsem se. Jakej cirkus?
Cirkus, pokývala hlavou babička. Co bys taky čekala jinýho?
Nečekala jsem nic.
Ještě že se toho taťka nedožil, povzdychla si babička. Třicet parašutistů v ložnici… Ten by koukal!


II.
Peťo!
Copak? povídám.
Zavolala jsi tam? pronesla babička přísným hlasem. Nezavolala, viď!
Ty chceš někam telefonovat? podivila jsem se. A co mám vyřídit?
Že se poroučím a aby sem hned přišli, přikázala babička. To už se nedá vydržet. Jsem na konci sil.
Snad by byl lepší doktor, řekla jsem. Jestli tě tedy něco bolí.
Žádnej doktor! odsekla babička. Ať přijdou z radnice a kouknou se na ten cirkus! Zavolej na obec, jak ti povídám. Zkrátka že se poroučím, aby přišli a udělali tomu přítrž.
Čemu? zeptala jsem se.
Čemu? Že se můžeš takhle hloupě ptát, vztekala se babička. Třicet americkejch parašutistů v ložnici ti přijde málo?
Ne, zasmála jsem se.
Moc se nesměj, řekla babička a pořádně se na mě zamračila, a radši přemýšlej, co jim uvaříš.
Vstala jsem a zamířila do kuchyně. Pro jistotu.
Co jim uvaříš – a hlavně kam celej  ten ansámbl uložíš na noc! Třicet persón a kdovíkdo další v kuchyni, volala za mnou babička, nemáme tolik talířů!
Půjčím si u sousedů, řekla jsem.
Taková hanba, dlužit si nádobí v ulici, taková hanba, zanaříkala babička a usnula.

III.
Peťo!
Ano?
Byl tu doktor? povídá babička.
Ještě ne. Přijde kolem čtvrté, odpověděla jsem. Teď je poledne.
Já jen, jestli jsem ho nepromeškala, řekla babička. Ráda bych se s ním o něčem poradila.
Aha, přikývla jsem.
No jistě, babička na to. Už jedli?
Samosebou, usmála jsem se, a ty taky.
Vážně? A co jsi vařila? povídá babička.
Guláš.
Guláš? A bylo maso dost měkký? zamračila se babička. Aby tě nepomluvili.
Bylo dost měkký, dušovala jsem se, rozsejpalo se.
To víš, Američani. Aby tě nepomluvili, kdyby bylo tvrdý, řekla babička. Znáš lidi.
Právě, souhlasila jsem.
No právě, zabručela babička, právě že ty ty lidi neznáš.

IV.
Babi!
Nic.
Babi, probuď se. Je tu pan doktor, řekla jsem a zatřásla jí ramenem. Přišel za tebou pan doktor.
Já nespím, pane doktore, zašvitořila babička a poupravila si vlasy, protože doktor je docela fešák. Nespím, čekám na vás. Čekám na vás, to mi věřte, pane doktore, jako na smilování. Musím se s vámi zkrátka o něčem poradit.
Výborně, řekl doktor. Poslouchám.
O něčem moc důležitém, dodala šeptem a šibalsky zamrkala.
Babička se v křesle nejprve pomalu narovnala, pak po hmatu vyhledala francouzské hole a nakonec s velkými obtížemi vstala. Ty tři kroky směrem k lékaři ji stály téměř všechny síly.
Je mnohem horší než posledně, řekl doktor polohlasem.
Přikývla jsem.
Nelíbí se mi to, zamračil se.
Babička uchopila lékaře za předloktí a důvěrně se k němu naklonila.
Kdybyste věděl, jaký já mám trápení, řekla. Nikdo mi nechce pomoct.
Usmála jsem se a babička zašermovala holí do prostoru.
A ještě se mi smějou! Vidíte to? Nikdo mi nechce pomoct a vidíte sám, ještě se mi smějou. Já mám, pane doktore, stáří… To vám tedy řeknu!
Víte co, tak si tu spolu hezky sedneme, povídá doktor, a vy mi povíte, co vás trápí.
Nemám žádnej klid. Žádnej klid, pane doktore, opravdu, zanaříkala babička, jakmile dosedla. Kdybyste viděl ten cirkus, co máme v ložnici, to byste koukal! Jak u cikánů. Takovej cirkus!
Cirkus? podivil se doktor.
Ano, cirkus, přikývla babička. Taková hromada chlapů udělá pěknej nepořádek, vždyť se tam sotva vejdou.
Doktor zvedl překvapeně obočí.
Máme v ložnici parašutisty, vysvětlila jsem.
Americký parašutisty, dodala babička se zřetelným zadostiučiněním. Třicet!
Vy máte v ložnici třicet amerických parašutistů? ujišťoval se lékař.
Taky se divíte, pane doktore, řekla babička, jako já. Já tomu pořád nemůžu uvěřit.
Ani já ne, poznamenala jsem, ale jsou tady už od rána.
No jistě, povídá babička. Včera tu nebyli. A to mi tedy, pane doktore, povězte, kde se vzali? Kdyby přišli dveřmi, přece bych je viděla.
Nevím, pokrčil rameny doktor. Ale máte pravdu, tolik parašutistů byste jistě nepřehlídla.
Vždyť to povídám. Třicet. A v kuchyni jsou další, řekla babička.
V kuchyni jsou další parašutisti? podivil se lékař.
Babička zavrtěla hlavou: V kuchyni nejsou parašutisti. Ti jsou jenom v ložnici. Co to je zač ti v kuchyni, to nevím. Dům je plnej lidí a já nevím, co to je zač.
Aha, řekl doktor.
Plnej úplně cizejch lidí. Já to vůbec neznám, zasténala babička. Chodí to sem tam a já nemám žádnej klid.
A ve sklepě máme ještě mnicha, dodala jsem.
Mnicha? vyděsil se doktor.
Ten tam ale má práci, mávla nad mnichem rukou babička. O něco se mi tam stará. O co jsem říkala, že se tam stará?
Nevím, odpověděla jsem.
Ta holka si nic nepamatuje! povzdechla si babička. A pro ty vojáky musela vydlužit talíře, taková hanba… Co jen o nás budou vykládat v tý Americe, až bude po válce a až se vrátí domů. Že museli jíst z půjčenýho a že maso bylo tvrdý!
Nebylo tvrdý, bránila jsem se.
Kdepak bys věděla, jak vypadá měkký maso! Vždycky je tvrdý! Já to nemůžu zkousat. Jsem z toho všeho celá pryč, až mi buší srdce, řekla babička a poklepala si na hruď.
Tak si to vaše srdíčko poslechneme, co říkáte? navrhl lékař a otevřel brašnu.

Vůbec se mi to nelíbí, řekl doktor.
Konec? zeptala jsem se.
Pokrčil rameny: Těžko říct.

To vaše srdíčko se mi nelíbí. Musíte být v klidu, víte? řekl doktor a pohladil ji po ruce.
To se vám řekne, pane doktore, v klidu, pokývala hlavou babička. Jak můžu být v klidu v takovým blázinci? To mi řekněte! Co to všechno bude jíst? Kde to všechno bude spát? Kdo po nich pak uklidí? Sám to přece vidíte.
Ale jděte! zasmál se doktor. Mladí se vám o ty parašutisty postarají, tak si nedělejte zbytečnou starost. V pátek mi řeknete, jak to dopadlo. Uvidíte, že to nebude tak hrozné.
Lékař vstal.
Babička vstala.
Kdybyste se ale, pane doktore, ráčil obtěžovat těch pár kroků tady do ložnice, abyste viděl, co je to za cirkus, poprosila babička.
Doktor na mě pohlédl celý v rozpacích.
Usmála jsem se: Jen se jděte kouknout, pane doktore, ať máte to vyšetření komplet.
Doktor otevřel dveře: zastlaná manželská postel, na ní žlutý přehoz, křeslo, skříně, na nočním stolku slaměnky ve váze. U okna seděl můj táta a přes laptop se na nás zubil.
Babička nahlédla do místnosti a potřásla hlavou: Tak to vidíte, pane doktore, že jsem vám nelhala. Třicet parašutistů – a ten nepořádek, co tu nadělali! Hrůza! Všechno roztahaný po celým pokoji. Vždyť vám to povídám, jako u cikánů. To mám život, to mám stáří...

V.
Ráno parašutisti zmizeli.
Třetího dne babička zemřela. Válka skončila, všichni se vrátili domů.


6 komentářů:

  1. Tak, a místo abych zpracovávala hromadu textů do radničních novin, čtu si ty Tvoje :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zanedlouho budou další, nové :-) Pronikla jsem do samotného jádra armádních pořadatelů, oháněla jsem se nevytěženými vzpomínkami strejdy Toníka (88 let) a dostala jsem zakázku na pamětnické paměti. Honorář jsem už dostala: vyfotili nás s maminkou na věčnou památku do městské kroniky, jak ukazujeme na dědečkovu fotografii a nablble se u toho culíme. Na fotce mám svatozář, takže to je fakt hooodně realistické :-D

      Vymazat
  2. Krásné, dojemné. A zvláštní - naše stará teta měla touhle dobou v pokoji 5 koček, kterým jsme se museli starat o krmení a hrát si pod jejím přísným dohledem s koťaty. Ona totiž měla celý život na kočky alergii.
    Těším se na další pokračování a zdravím. Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáří je velice nevyzpytatelné :-)

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. A to jsem ještě nenapsala, jak parašutisti dorazili na babiččin pohřeb :-D

      Vymazat