Jako první v tomto případě evangelický kazatel s biblí.
Pak sousedi, chlapi, včelaři. Poznávám namátkou Fiedlera řezníka a Fiedlera Amerikána, Matouška mlynáře. Taky pan děkan Haase tu je.
Učitelský sbor.
Muzika.
Rakev.
Zarmoucená rodina.
Sousedky.
Přátelé.
Tak to u nás chodilo a dosud ještě (někdy) chodí. Do kopce. Nahoru.
Dědeček, 22. 4. 1982.
Podobné fotky máme v albech po dědovi a babičce. Poslední pohřeb do hrobu jsem zažila před čtyřmi lety - taky to bylo do kopce, s farářem a vesnickou kapelou, Otčenáš u otevřeného hrobu. Tehdy jsem ze hřbitova odcházela s vnitřním pocitem, že takhle to bylo správně. Přeji hezké dny, Petra
OdpovědětVymazatAno, funus jako svatba, je to tak správně. Mě teda pokaždé udiví, jak všichni přesně vědí, kam se v průvodu zařadit.
VymazatVětšina lidí z fotky už je určitě taky na kopci. Nahoře... Svět se točí strašně rychle. Petra
OdpovědětVymazatZ těch, jejichž tváře jsou zřetelné i bez maximálního zvětšení, je dnes pod kopcem jen jeden.
VymazatPřesně, funus jako svatba. Tak to má být. I když to spousta lidí nechce slyšet.
OdpovědětVymazatJo :-)
Vymazat