pátek 25. prosince 2015

Qui natus est

Když byly děti malé, pekla jsem perníkové betlémy. Figurek během let zvolna přibývalo, což babička obvykle pobaveně komentovala. Když zemřela, přestalo mě to betlémování těšit.

Letos mě milá D. pod záminkou společného kafe (myslela jsem si, že v kavárně, hahaha) uvrhla in media res, totiž doprostřed perníkového těsta. Co jsem zmohla...  Výsledek však díky mizernému světlu a odleskům vitríny vypadá lépe než ve skutečnosti.

Zjistila jsem ovšem dvě zásadní skutečnosti: jednak nablízko opravdu nevidím a druhak - a to je mnohem horší - se mi dost, ale jako fakt hodně třese ruka. Stáří vykukuje hned za rohem. Což však nic nemění na tom, že collaudemus. Hurá, aleluja!


Žádné komentáře:

Okomentovat