Je sem vidět...

Jeden z babiččiných oblíbených argumentů, jimiž začínala i končila své proslovy na téma Dokud jsem živa, nic se nebude měnit, se týkal nutnosti zachování zahradní zeleně jako optické hradby chránící před nebezpečným světem. Jen ať sem není vidět! Obyčejně jsme se zasmáli a nechali džungli džunglí.
Ale teď jde opravdu do tuhého. Dnes je k nám opravdu vidět - a ze všech stran.



V lednu naši spřátelení dřevorubci porazili a rozřezali nejen rozlámanou stoletou letní jabloň, ale i velmi rozsochatou trosku odrůdy Matčino a najednou na dolní zahradě vzniklo místo na menší volejbalové hřiště.
Kouzlo tajemné zarostlé zahrady vzalo sice za své (aspoň v tomto prostoru), ale nové stromky vysazené na podzim 2010 začínají tvořit korunku, a tak začneme o této prázdné ploše mluvit jako o našem malém ovocném sádku. Dědeček by měl radost!