Když mi bylo asi tak třináct, strávili jsme s tátovým tátou, mým dědou motorkářem, celý týden pobíháním po Žižkově. Soudruzi se tenkrát rozhodli, že ten proletářskej kopec, špinavej a zaplivanej, změní v panelové sídliště. Na maličkém kousku se jim to skutečně podařilo. Ale zpět k dědovi. Děda byl rozený Žižkovák. Většinu dospělého života sice prožil na nejsevernějším severu Čech, ale Žižkovákem zůstal až do smrti. Vláčel mě tehdy těmi žižkovskými strmými ulicemi v červnovém parnu nahoru dolů a mluvil a mluvil a mluvil. Musel naposled vidět všechny ty ulice a dvory a pavlače svého mládí, než mu je zboří, a musel o nich všechno někomu říct. Kromě mlhavé historie o tom, jak se v Jeseniově ulici seznámil s mou babičkou Eliškou, si nepamatuju nic. Ani ťuk. Naprosté prázdno. Asi toho bylo najednou přespříliš nebo co.
Ale Žižkov mám od té doby ráda. A vidím ho právě pokaždé tak ušmudlaný a hlučný, jako ho tenkrát viděl ve svých vzpomínkách můj děda: se všemi těmi pohvizujícími pepíky v kostkovaných kabátech a s kloboukem frajersky nakřivo, s těmi bosými otrhanými uličníky, jak po sobě házejí kamení, s těmi udřenými ženskými, jak se vyklánějí z pavlačí a pokřikují na sebe přes smradlavé dvorky, s nádeníky v košilích bez límečku a s obrovským oblakem prachu a špíny, který se vyvalí za projíždějícím automobilem.
Žádné komentáře:
Okomentovat