Trocha barvy v pošmourné sobotě

Ladoňka dvoulistá (Scilla bifolia), samovýsev v trávníku (březen 2012)

Koruny

Kvetoucí jíva, letos asi poslední foto - nemůžu se vynadívat (březen 2012)

Stromy v okolí naší garáže... Borovice, lísky, jíva jsou naše, smrky se seříznutými špičkami patří sousedům, kácejí je na etapy, a tak stromy připomínají prapodivné palmy. Škoda.

Schůdky ve stráni

Bledule a sněženky a začátek jara 2012

Pamatuji si tyhle schůdky ke studni, když byly úplně nové a vzpomínám si na ty předchozí. Ty byly kratší, obyčejnější a pod jedním schůdkem téměř dole byla taková  jako jeskyňka. Hrávala jsem si tam s maličkými panenkami na Robinsona. V létě 1981 dědeček schůdky rozebral a postavil znovu. Aby z nich babička nespadla, říkal. To ještě pro Jarušku udělám. Byla to jeho poslední větší práce. Následující jaro zemřel. Za necelý měsíc to bude třicet let.

Poslední paprsky

Kočičky do Květné neděle nevydrží

Slunce svítí, včely se činí, vrba jíva jen hučí (polovina března 2012).

Lesní šelma

Před třemi roky jsme začali s rekonstrukcí domu. Lesík již tehdy tolik nepřipomínal džungli, protože do likvidace javorového náletu se táta pustil už v předešlé sezoně ještě na sklonku babiččina-prababiččina života.
Píše se tedy jaro 2009, babička už mezi námi tři měsíce není, maminka čeká v Praze na vážnou operaci, táta prodělal ošklivý zápal plic, dům vypadá jako po válce a na zápraží podupávají ráno co ráno řemeslníci. Situace poněkud neútěšná, podobně jako tato fotografie.

Táta ve vyklizeném pokoji, za okny pošmourný březen 2009

A právě tehdy jsem ji poprvé zahlédla! Byla jsem v lesíku, skloněná nad maličkými javory, a najednou se na samé hranici periferního vidění mihl velký tichý stín... Otočila jsem se a z jedné skalky na druhou skáče obrovská chlupatá puma. Nebo panter. Nebo co. Dost jsem se lekla - aby ne! Zvíře bylo ovšem dávno to tam.
Od té doby jsme tu šelmu viděli ještě mnohokrát: krásná veliká britská kočka, patrně zkřížená s něčím trochu chupatějším. Vždycky se jen mihla houštím a byla pryč. Až tentokrát se mi konečně podařilo zvíře přistihnout, jak se vyhřívá na kameni nad lavičkou. Byl krásný teplý jarní podvečer, pomalu se stmívalo. Okamžitě jsem běžela pro fotoaparát. A toto je výsledek!

Kočičí oči, které přičarovaly tmu do mého fotoaparátu v březnu 2012.

Teď už je jasné, jak vypadá náš Tracyho tygr, totiž že oči má vskutku zářící!

Honza a Rozi vozí hlínu

Ve čtvrtek přivezl náš soused stavitel dvě fůry hlíny a kamení. Složil ji na cestu ke sklepu. Maminka-babička hned volala, aby Honza přijel a chopil se kolečka. Nakonec přijela i Rozárka a chopili se spolu. Honza všechnu zeminu překátroval (další kamení, hurá!) a svah před domem je zase mnohem, mnohem lepší. Jaro teprve začíná, a tak si orlíčky, divizny, pryskyřníky, pomněnky s novým přídělem jistě snadno poradí.

Zatím co děti pracovaly, já jsem se povalovala a spala, abych zažehnala chřipku nebo virózu nebo co. Brouzdala jsem se v síti, prohlížela stránky s přírodními i jinými zahradami a nakonec jsem uvízla v pletení, háčkování, patchworku a dalších textilních technikách na úžasných a inspirativních blogách (blozích?) kreativních maminek. Přidala jsem si do oblíbených tolik odkazů, že bylo třeba celou pravou stranu Dědečkovy zahrady přeorganizovat, aby se v těch záplavách informací orientovala alespoň sama autorka :-)

Na cestě je mírně organizovaná hromada hlíny... (24. 3. 2012)

Na svahu je vysoce organizovaná hromada hlíny (24. 3. 2012)

Červené jehličí...

Stromy v severozápadním rohu naší zahrady. Ta kamenná paráda vepředu patří naší nesmírně šikovné paní sousedce.

Tytéž stromy jako na předchozím snímku, ovšem v jiném světle  a z jiného stanoviště. Nejprve jsem si myslela, že si s větvemi a špičkou rohové douglasky pohrává zapadající slunce, ale při bližším průzkumu se ukázalo, že si pohrál letošní suchý a velmi mrazivý únor. Uvidíme, jak stromy obstojí v létě...

Kapka rosy

Nově vyrážející listy kontryhele obecného (Alchemilla vulgaris)

Sněženkoviště

Záhon sněženek za včelínem, tátova enkláva cibulovin (březen 2012)

Slepýš

První letošní slepýš, pokud v to nepočítám tu anakondu, kterou táta zahlédl v lesíku...
17. 3. 2012

Co právě kvete...

Čemeřice černá (Helleborus niger)

Sedmikráska chudobka (Bellis perennis)

Petrklíč aneb prvosenka bezlodyžná (Primula vulgaris) 

Vrba jíva (Salix caprea) 

 Petrklíč podruhé aneb opět prvosenka bezlodyžná (Primula vulgaris) 

Bledule jarní (Leucojum vernum) a mezi ní také sněženka podsněžník (Galanthus nivalis)

Maceška aneb violka trojbarevná (Viola tricolor) 

Fialka aneb Violka vonná (Viola odorata)

Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis)

Zahrada je nahá

Začíná nová sezona – zahrada je nahá. Titulek jsem si sice vypůjčila z jednoho amerického blogu, ale pravda je to zrovna tak u nás jako v Americe. Včera, totiž už v sobotu, jsem vzala nůžky a ostříhala všechno, co bylo třeba ostříhat: nové stromky a staré keře, suché rozrazily a tlející kapradí. Zahrada je čistá a prázdná.

Trávník a skalka, 18. 3. 2012

Část ostříhaného rostlinného materiálu jsem hodila na kompost, část na loňský val k severozápadnímu plotu a všechny úplně suché tvrdé lodyhy a smrkové větve jsme s tátou spálili. Během několika minut bylo po požáru.

Oheň a popel, 17. 3. 2012

Krokusy neboli šafrán setý (Crocus sativus)

Krtek v trávníku

Honza se dnes odpoledne pustil do likvidace hromady zeminy s kamením, která zbyla po výstavbě nové cestičky k brance. Prokátrovanou zemí zasypal nerovnosti v trávníku, a tak zahrada teď vypadá, jako by na ní řádil pořádný pracovitý krtek.

Stav hromady po Honzově zásahu ve čtyři hodiny, 17. 3. 2012

Talovín kvete!

Talovín zimní (Eranthis hyemalis)

Sníh versus sněženky

Zdá se, že konečně vítězí sněženky nad sněhem!

Březen 2009, pamatujete?

Polovina března 2009, pohled na dům ze západu, výchozí stav zahrady

Když jsme se počátkem roku 2009 úspěšně zbavili klavíru, táta překonal zápal plic (na kterém měl zmíněný klavír značný podíl), pustili jsme se do vyklízení domu a došlo také na zahradu. Začalo se kácet a kopat a řezat a přesazovat, přenášet a převážet a tak podobně a podobně a podobně.

Tato fotografie zachycuje stav nula, tedy bezprostředně před začátkem změn na zahradě.

Co se za uplynulé tři roky změnilo? Zmizely jehličnany z prostoru někdejší skalky a skalka opět vypadá jako alpinum, nikoli jako hromadný hrob. Mahonie a brslen nerady opustily pozice mezi kameny, snad definitivně... Trávník pod skalkou je opět rovný a v původních rozměrech. Šeřík netrčí do prostoru. Po cestičce k domu se dá chodit. Cestička k vodovodu je nová a rovná. Táta vyzkoušel jít po ní pozpátku - a neupadl! Staré hrušně napadené rzí hrušňovou zmizely, na jejich místě vznikl k maminčině nečekaně velké radosti formální okrasný záhon. Houští mandloňové před domem je pryč. Hurá!

A co se (možná) ještě změní? Pod skalkou, v místech, kde kdysi rostl veliký rododendron, jednou vznikne jezírko/bažinka a naproti by měly hranu svahu lemovat keře. Snad, možná.

Polovina března 2012, stejné místo, stejný pohled...

Mech, nebo řasy?

Uzel na staré prádelní šňůře, kterou je svázaný šeřík pod zápražím, se už zelená. Snad se už brzy zazelená i celá zahrada...

Lví hlavy

Zápraží a kamenné schodiště k němu ukončují sloupky z bílých cihel, ty se objevují také na fasádě domu. Na těchto sloupcích odedávna stojí květináče. Rostliny v květináči se v průběhu let pochopitelně mění. Na snímku z počátku čtyřicátých let vidíme, jak se na zápraží sluní dracéna nebo možná juka, dnes v květináčích opět celoročně roste rozchodník. 

Na zápraží sedí zleva moje prababička, moje těhotná babička a její sestra, léto 1941.

Po letech se na zápraží vrátily také dva kovové ozdobné obaly na květináč, které zřejmě pocházejí ještě z dávných bezděkovských časů a které do novostavby v třicátých letech přivezla moje prababička Antonie. Jak je  z černobílé fotografie patrné, mísy měly původně ozdobnou nohu.
Když jsem byla malá, ráda jsem si prohlížela lví hlavy, ten tradiční ornament na takovéto historizující nádobě. Kovové mísy jsou už dnes dost poznamenané časem, ale jejich lvi se mi pořád líbí.

Lví hlava unavená z horka na konci léta 2011

Lví hlava jasně se rýsující na pozadí světlé fasády, únor 2012

Pupen

Šeřík pod zápražím se zvolna začíná probouzet k životu. Přestože je počasí téměř listopadové a tu a tam napadne sníh, jaro se blíží a na zahradě je to vidět.

Loňská astra na letošním sněhu

Dvě Alenky

Zdá se, že blogger.com nechce přijímat fotografie z mého počítače, a že je tedy nutné snímky nejprve nahrát na picasso. Nahrát a nechat je tam.... Jakmile je z picassa smažu, zmizí i odtud - to je ta globální provázanost. Bohužel zmizel také text o dřevěném žebřiňáku, Vacků plaňkovém plotě a pětapadesát let stejně otevřených dveřích od sklepa... Třeba se k těmto snímkům ještě vrátím. 

Černobílý snímek: dědeček, babička, dvě Alenky a panna
Barevný snímek: stejný záběr o pětapadesát let později

Konec zimy a návrat zimy

Přestože je jaro téměř za dveřmi, dnes opět napadl sníh.
Jaro přichází/nepřichází a zima odchází/neodchází, hraje si s námi na Chytrou horákyni...

A tohle je už skutečný příslib skutečného jara: jedněda je hnědá!