Jak jsme se s maminkou vydaly na hrad Hus

Mluvíme o tom léta. Co léta, věky! Tak jsme konečně vyrazily.
U Blažejovic nás čekala oranžová cedule. Chvilku jsme se motaly v objížďce, ovšem kde most není, ani auto nejede.
Kolo je kolo, povzdychla jsem si.
Stáří je stáří, dodala maminka.
Nejsem si jistá, jestli měla na mysli ten most nebo nás dvě.

Zkusily jsme trasu na Křišťanovice, ale ty davy mířící k vodě s nafukovacími čluny nás odradily, měly bychom s nimi společné nejméně dva kilometry cesty. V tomhle vedru ne!
Takže změna plánu: hrad Hus se posouvá do imaginárních dob, kdy  most bude zase stát rovně a moje koleno se bude zase ohýbat. Habart Lopata z Hrádku bude muset počkat.

Zastavily jsme se v Záblatí.
Zastavily jsme se u svatého Vojtěcha.
Výlet nabral podobu funerální turistiky.

Domů jsme se vrátily na křídlech bouře.
Všude kolem hromy blesky, na Kolomažnici jako obvykle ani kapička.

Tento hrob u svatého Vojtěcha názorně dokládá změnu lokálního klimatu.
Když jsme byla malá, nikoho by ani nenapadlo zasadit na naší vždy velmi slunné skalce levanduli. Ta přece patří tak leda do Provence.
Svatý Vojtěch stojí sice jen o sedm kilometrů dál, zato o téměř 400 metrů výš, v zimě tu stále potřebují tyčky k vyznačení vozovky v závějích, a přitom na hřbitově levandulové toto?!

(Mimochodem, po zkušenostech z letošní, loňské a předloňské sezony už nic jiného než středomořské býlí do skalky nesázím...)