Měkké lednové světlo

Black & white

Letošní první zima.

Klubíčka, knížka a zpoždění aneb YARN ALONG 124

Klaus Mann: Útěk na sever.
Mark Haddon: Červený dům.

Malabrigo, Paris Night.

Dočetla jsem pojízdné marmeládování Blanky M., slupla Poslední případy slečny Marplové, mňam!, a teď váhám mezi Mannem a Haddonem. A taky váhám nad vzorem pro Malabrigo.

A neměla bych váhat a honem z téhle chlupatiny ušít zavinovačku pro mimi, prý se má ochladit nebo co... Už takhle má zima pěkné zpoždění.

Alfréda

Miminko je dědečkova sestra Alfréda, narozená 1896.

Zemřela právě před třiatřiceti lety.

Další z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Kdyby někomu vrtalo hlavou, jak přišla holčička k takovému jménu, vysvětlení je toto: První manžel mé prababičky Antonie se jmenoval Alfred. A můj pradědeček Václav musel být velkorysý chlap, když nechal první dceru pokřtít jménem svého předchůdce.

Quo vadis?

Tohle je už moc...

... kytky mají v lednu přece vypadat takhle:

Úzký profil

Rostliny, které vypadají nejlépe mimo sezonu.

Máte nějaké tipy?

Babička a ponožky

Úplně babičku slyším.
Dej už s tím pokoj! Že ti není líto filmu na starou ženskou!

Není.

Tady

Co to jako je? Trocha roští, trávy, ostružiní a vjezd do kůlny nebo kam? Cože?

Ano, tady. Tady to bylo.
Návštěva obvykle kroutí hlavou, přešlapuje podél plotu a pak se směje.
Tady, chacha!

Shora tato naše nejvýchodnější skalka porostlá kdečím nevypadá nijak zvláštně, ostatně zdola to není o moc lepší - jen výškový rozdíl zhruba tří metrů je zřetelnější. Kdysi, před dobrými čtyřiceti lety, tu rostly mohutné bezy a mezi nimi ostružiní, svah pokrývala slupka jalové hlíny notně promísené se střepy (vždyť v dobách dávných byla Kolomažnice jedno velké křápiště) a skalka sama  končila kolmo k rovince před garáží v podstatě zároveň s plotem. Nahoře stával rozsáhlý dřevník, přístupný z odvrácené strany, a ten dřevník nebylo příliš radno obcházet, protože svah za ním ujížděl pod nohama, jen to svištělo.

Onoho památného dne dědeček pracoval na opačné straně zahrady, já jsem se mu vydatně pletla pod ruce a babička, ta nejspíš seděla u okna a vyšívala jako každý den touto dobou. Takový by byl tehdy náš oprávněný předpoklad, ovšem skutečnost mohla být  stěží odlišnější.

Babička totiž odložila vyšívání, vyšla ven a jala se - z jakéhosi hnutí mysli (jak typické pro ni!) - obcházet dřevník stojící na samé hraně zmíněné skalky, tedy drolivého srázu. Stalo se, co by čekal každý - kromě ní. Zamotala se do šlahounů ostružin, zakopla, svah se utrhl, a babička se zřítila po hlavě dolů. Proletěla bezovím, ostružiním a celá podrápaná a potlučená skončila uvězněná mezi skalkou a plotem, nohama vzhůru, v pletivu chycená jako ryba v síti.

Křičet mohla - a také že křičela! Jenže tímto směrem se v té době rozkládaly jen a jen sady a pole. Nikde nikdo, nejbližší pomoc my, ovšem mezi námi skalka, kolomažnický kopec a dům.

Nakonec jsme přece jen zaslechli vzdálené tenoučké haló, haló, pomóc! Kdo to může být? Odkud se to ozývá? Vždyť jsme tu široko daleko sami!

Vydali jsme se za hlasem a po notném úsilí jsme babičku objevili. Lapenou v pletivu jako v pasti, špinavou, zkrvavenou, ochraptělou a hrozitánsky vzteklou.

Co na mě koukáte, vytáhněte mě přece! zuřila babička hlavou dolů a tváří obrácenou do kamene.
Přestali jsme nevěřícně zírat a prodrali se shora k jejím nohám.
Co sem lezete, vždyť na mě spadnete! hulákala.
Pravda pravdoucí, přesto dědeček tahal za kopající nohy a já se snažila odstrkávat ostnatý okraj pletiva. Bylo to jako v pohádce o řepě.
Co mě taháte? Vždyť mě přetrhnete! ječela babička ze všech sil.

Pletivo drželo babičku pevně přitisknutou na skálu a nehodlalo povolit.
Zdola by to musela být úžasná podívaná, škoda, že chyběli diváci...
Dědeček tahal, tahal, ale jediným výsledkem byl babiččin stupňující se řev.

Nedá se nic dělat, povídá nakonec dědeček, takhle to dál nepůjde.
Kam jdete? Přece mě tady nenecháte! řvala babička.

Dědeček nedbal, odešel, po chvíli se vrátil s velkými nůžkami na plech a babičku z plotu vystříhal.
Ta se vykutálela na trávník před garáží jako kaštánek ze slupky. Vůbec nic jí nebylo. Zato my jsme byli kaput a plot na mraky.

Co tě to jen napadlo, Jaruško, lézt za ten dřevník! povzdychl si dědeček.
Babička jen mávla rukou.

Nebyl to její první a ani zdaleka poslední kousek. Na padání odněkud někam měla ještě dalších více než třicet let života. A že toho času využila!

Kde ty loňské...

... sněhy jsou?

Sněhy na snímku jsou ovšem mnohem starší, obrázek pochází z poloviny až konce čtyřicátých let. V místech, kde pózují lyžařky, stojí celá nová (vlastně dnes už ne nová) ulice.

Bezprostředně vlevo vedle kostela vykukují zpoza střechy špičky kolomažnického lesíka, od fotografa vzdušnou čarou je to k nám dobrý kilometr.

Další z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Klubíčka, knížka a marmeláda aneb YARN ALONG 123

Blanka Milfaitová: Příběh opravdové vášně.

Rodiče si pravidelně kupují Lidové noviny s víkendovou přílohou a já ji (je) nepravidelně čtu. V jednom z čísel z poslední doby jsem narazila na rozhovor s Blankou Milfaitovou a kombinace Novohradských hor a marmelády (obojí totiž moc ráda) mě natolik zaujala, že jsem si marmeládovou královnu vyhledala na internetu a nakonec si koupila i její knihu.

Což obvykle nedělám. Vlastně což téměř nikdy nedělám. Knihy máme doma všude, pletou se pod ruce i nohy, navíc knihy čtu, neboť mě čtení živí, tak přece nebudu ještě přidávat další tlustou (!) cestopisnou (raději sama cestuju!) úzce specializovanou kuchařku (safra!) kombinovanou s příběhem o Popelce (bože!). To vše dobrovolně.

A vida, bavím se. Snažím se odhadnout z textu, jaký je poměr mezi marketingovým tahem a opravdovou vášní, a užívám si střídání emocionálních poloh v pásmu vypravěče. Naposled jsem takhle zábavnou kuchařku četla od Dobromily Rettigové pěkných pár let zpátky.

Klubíčko stále jehněčí, deka příliš nepřibývá.

Inspirace: Ginny ze Small Thinks

Proti slunci

Moje radost z nových lesních stromků je až dětinská.

Obzor

V zimě se stane z Kolomažnice jedna velká rozhledna. Listí je pryč a obzor se táhne od severovýchodu až k severozápadu.
Jen na severu zaclání ta panelová opacha, to socialistické monstrum.

Pan F.

Kolomažnice má svého genia loci. Je jím pan F.

Pan F. je soused a umí všechno. Má dílnu a v ní má taky všechno. Jenom svoje včely má u nás, protože my máme včelín, a on ne.

Když jde ke včelám (u nás se říká do včel), vždycky zkontroluje, jestli je u nás všechno, jak má být. Pan ředitel (rozuměj můj dědeček) si zahrady hleděl a on pan F. vůči němu cítí závazek. Aspoň to mi řekl, když jsem ho onehdy načapala, jak u nás na zahradě odklízí sníh.

Loni v létě si vosy vystavěly hnízdo při okapu těsně pod terasou. Pěkná výška a svah k tomu. Přece nebudete volat hasiče, řekl pan F., v zimě se hnízdo snadno strhne. Na vosy jsme si nakonec tak zvykli, že jsme na ně dočista zapomněli.

Měl bych konečně zlikvidovat to vosí hnízdo, povídá tuhle můj muž a vzhlédne vzhůru, viz druhý snímek.

Vidíte tu skvrnku nad oknem? Hnízdo je pryč, pan F. byl zase rychlejší.

Kdo se práce nebojí...

... ten si k ní i lehne, říká s oblibou můj táta.
Při výměně prasklých hřebenáčů na staré eternitové střeše našeho včelína to ani jinak než vleže nešlo.

Letošní první

Už.

Klubíčka, knížka a babičkování aneb YARN ALONG 122

Jostein Gaarder: Jako v zrcadle, jen v hádance.

Veliký granny šátek z jehněčí vlny je hotový, a tak pokračuju dekou na kočárek (poslední varianta je šedý kočár, tak nevím).

Včera jsem strávila velmi příjemnou hodinku v dětském oddělení Neoluxoru na Václavském náměstí, přečetla půvabnou knížku o první kytaře Keitha Richardse, odolala poslednímu pokleslému Jefferymu Deaverovi (jak já ty jeho překombinované zápletky miluju!) a koupila pro mimi Knoflíkovou válku, protože bez té se žádný kluk přece nemůže obejít.

Inspirace: Ginny ze Small Thinks

Zapleteno

Sněhová pěřina v našem lesíku na Nový rok 2015.

Dnešní tradiční YARN ALONG přesunu na zítřek, zatoulal se mi totiž fotoaparát.

Suplentem bude jiná ruční práce, náš vyplétaný velkokompost lesní. Zatím drží silou samsoní a stejně jako mnozí z nás se těší na novou sezonu.

První...

... žena mého dědečka.

Nikdy se o ní u nás nemluvilo, žádné fotografie, žádný příběh. Přesto tu a tam zůstaly stopy: ručně malovaný paraván, francouzské knihy, květinový záhon podél cesty k brance.

Ludmila zemřela před pětasedmdesáti lety, v lednu 1940, na tehdy neléčitelné selhání ledvin.

Další z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Pivovar

V našem městečku stávala tvrz. Pak gotická tvrz. Přibyla renesanční fasáda a raněbarokní dostavba. Z tvrzi se stal zámeček a ze zámečku sídlo hospodářského správce panství, jak se konečně můžeme dočíst v korespondenci Jana Nerudy. O několik desítek let nato byl Benešův konfiskát dán v plen lidu a lid se činil a ve svém činění pokračoval navzdory změně režimu až do loňského roku. Už to vypadalo, že fortelná, kdysi i fotrifikovaná stavba, která přežila řadu požárů včetně toho pobělohorského v roce 1620, vezme definitivně zasvé.

Vtom - kde se vzala tu se vzala - z bruselských výšin sestoupila Evropská unie a vysolila velkou hromadu peněz na záchranu barokního pivovaru a na parkovou úpravu zámeckého dvora. Máte utrum, nezletilí feťáci, ožralové a zlořádi všeho věku a nejrozličnějšího druhu, na zámku už vám marjána nepokvete. Evropská unie totiž přispěla i na hlídací kamerový systém, chacha, dobře vám tak!

Moc se těším na první pivovarskou sezonu. Kytky a koncerty, to by Neruda koukal!

Obleva

Pohled

Dědeček vždycky říkal, že nejhezčí pohled na městečko je od našeho hrobu.
Teď tam trochu zaclání nový domek.

Stačí však udělat pár kroků a zase je pohled nejhezčí.

Muž moudrý...

... stavěl dům svůj na skále, až přišel velký mrak.


Novostavba našeho domu z roku 1934. Kamení z největší kolomažnické skály tvoří podezdívku domu. Zahrada pustá, lesík řídký, rok jedna.

Další z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Vytrvalost

Můj dědeček na cestičce pod dolními schody v místech, kde dnes roste obrovská udatna. Polovina třicátých let, zahrada je sotva batole. Obrovské floxy se od těch dob přestěhovaly o kus dál k brance, kde se o naši pozornost perou se zákulou japonskou. Pivoňky pod schody rostou však stále na stejném místě, osmdesát let v plném květu, tomu se říká vytrvalost.

První z digitalizovaných fotografií nalezených ve strašidelném domě.

Klubíčka, knížka a sníh na parapetu aneb YARN ALONG 121

Jaroslav Cír: Zahrada s kocourem. Knížka, kterou jsem náhodou vytáhla z knihovny. Kde se tam vzala? A proč čtu depresivní text? Nemá každý snad vlastního trápení dost?

Modrá příze mi zase došla. Standardní situace, šála na půli cesty.

Z nebe padají mokré vločky. Na parapetu je po nich sotva stopa. Dnešní blogový příspěvek je stejně mrzutý jako sníh za oknem.

Inspirace: Ginny ze Small Thinks

Ze stromů kape

Ahoj, léto!

Skalka na Vánoce přichystala vlastní suchou vazbu.
Naše růžička vždyrůžová!

Repete

Inovované repete. Trochu jsem upravila šablonu, předevšm jsem vynechala série a rozšířila abecední seznam. Uvidíme napřesrok :-D

Připojíte se?

• Přečíst 10 knih z vlastní knihovničky (knihy koupené před rokem 2015):

1. Jeffery Deaver: Modrá sféra
2. J. D. Salinger: Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte
3. Agatha Christie: Muž v hnědém obleku

• Přečíst 10 nových knih z vlastní knihovničky (knihy koupené v roce 2015): 

1. Agatha Christie: Poslední případy slečny Marplové
2. Blanka Milfaitová: Příběh opravdové vášně
3. Astrid Lindgrenová: Jižní louka
4. Louis Pergaud: Knoflíková válka
5. Nicola Davies: Bobky, šišky a jiná hovínka
6. Patrik Ouředník: Svobodný prostor jazyka
7. Jaroslav Pixová: Na břehu Blanice
8. Olga Černá: Klárka a 11 babiček
   
9. Marie Kondo: Zázračný úklid

• Přečíst 1 knihu v angličtině francouzštině:

• Přečíst knihy, na jejichž obalu převládá

bílá  Ivan Martin Jirous: Magor dětem
žlutá
oranžová
růžová
modrá  Petr Sís: Pilot a Malý princ
zelená
černá Henning Mankell: Neklidný muž
šedá
hnědá
fialová
červená

• Přečíst knihy, jejichž název začíná na dané písmeno v abecedě:

A:

B:
C:
Č:
D: J. D. Salinger: Devět povídek
E:
F:
G:
H: Ian Hamilton: Hon na J. D. Salingera
CH:
I:
J:
K: John Donne: Komu zvoní hrana (výbor)
L:
M: Jeffery Deaver: Mělké hroby
N: J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy
O:
P: Gilbert Keith Chesterton: Paradoxy pana Ponda

R: Ruth Bondyová: Rodinné dědictví
Ř
S: J. D. Salinger: Seymour: Úvod
Š: Archibald Cronin: Španělský zahradník
T: J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy
U:
V:
W:
Z: Archibald Cronin: Zelená léta
Ž: Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

• Přečíst knihy, jméno jejichž autora začíná na dané písmeno v abecedě: 

A Jussi Adler-Olsen: Marco

B Charlotte Brontëová: Profesor
C Archibald Cronin: Světlo severu
D
E George Eliot: Silas Marner

F Tana Frenchová: Podoba

G E. S: Gardner: Případ zděšené servírky

H
CH Gilbert Keith Chesterton: Povídky otce Browna
I
J
K
L  Gertrud von Le Fort: Pilátova žena 

M Daphne du Maurier: Přízračný svět Branwella Brontëa

N
O
P Gail Parentová: Sheila Levinová zemřela a žije v New Yorku
Q
R
S
T
U 
V
W
Z

• Přečíst knihy 5 nových autorů, které jsem doposud nečetla:

Přečíst 5 různých knih, jejichž název obsahuje:

         1 slovo Marka Míková: Knihafoss

         2 slova  Mark Haddon: Červený dům

         3 slova Jaroslav Cír: Zahrada s kocourem
         4 slova Keith Richards: Děda Gus a já
         5 a více slov Jostein Gaarder: Jako v zrcadle, jen v hádance

• Přečíst jednu knihu o příslušném stránkovém rozsahu:

         do 100 stran

         do 200 stran
         do 300 stran
         do 400 stran
         do 500 stran Tana Frenchová: V lesích
         více než 500 stran Tana Frenchová: Ztracený Přístav

Zúčtování

Roční čtecí projekt skončil. Sečteno a podtrženo 63 přečtených knih.

Nepřečetla jsem devět knížek z různých sérií. Dost možná proto, že sériím se vlastně spíš vyhýbám.
Nepřečetla jsem nic ve francouzštině, navzdory jistým ambicím.
Chybí mi v seznamu knihy s názvem začínajícím na Č, E, F, G, CH, I, J, L, Ř, Š a Ž - například jako Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho, což je mimochodem kniha, kterou miluju, a kterou jsem přesto nikdy nedočetla do konce. A také jsem nepřečetla žádnou bichli o více než 500 stranách. Hmm, hmm.
.
Letos si dám repete. Bavilo mě to, fakt.

Jdete do toho taky?